4 C 124/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 137.827 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zčásti zamítá co do nároku žalobce na zaplacení částky 68.387 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 98.826 Kč od 1. 11. 2020 do 23. 2. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 97.826 Kč od 24. 2. 2021 do 24. 5. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 96.826 Kč od 25. 5. 2021 do 22. 6. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 95.826 Kč od 23. 6. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 73,9 % ročně z částky 82.844,43 Kč od 1. 7. 2020 do 24. 7. 2020, úrokem ve výši 10 % ročně z částky 82.844,43 Kč od 25. 7. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 7. 2020 dosáhne částky 226.080 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 69.440 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 19. 9. 2022, která byla soudu doručena dne 20. 9. 2022, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 137.827 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný podepsal dne 29. 1. 2020.

2. Žalobce tvrdil, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byla žalovanému poskytnuta na účet uvedený ve smlouvě částka 85.000 Kč dne 30. 1. 2020 a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit spolu s úroky ve výši 73,9 % ve 30 měsíčních splátkách po částce 6.280 Kč počínaje měsícem únor 2020. Žalobce tvrdil, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto má právo na zaplacení celkové dlužné částky. Žalobce rovněž v žalobě a jejím doplnění tvrdil, že posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to zhodnocením informací od žalovaného, posouzením databází, i z jiných zdrojů (doklady o příjmech aj.).

3. Žalobce rovněž uvedl, že žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem 15.560 Kč, a to dne 30. 3. 2020 a dne 9. 4. 2020 částku dvakrát 6.280 Kč, dne 23. 2. 2021, 24. 5. 2021 a dne 22. 6. 2021 třikrát 1.000 Kč.

4. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud pokračoval v řízení v souladu s § 101 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Žalobce, jeho zástupce ani žalovaný se k nařízenému jednání dne 9. 5. 2023 nedostavili, svou účast u jednání omluvili, souhlasili s projednáním věci v nepřítomnosti. Soud proto věc na základě ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

6. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

7. Z návrhu na uzavření smlouvy soud zjistil, že žalovaný uvedl jinou adresu pro doručování, než byla adresa jeho trvalého bydliště.

8. Z oznámení o schválení úvěru má soud za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 85.000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit celkem 188.400 Kč ve 30 měsíčních splátkách po částce 6.280 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 73,9 % ročně, RPSN činilo 107,01 %.

9. Z karty klienta soud zjistil, že úvěr ze smlouvy [číslo] ve výši 85.000 Kč byl žalovanému poskytnut dne 29. 1. 2020, na úvěr byla žalovaným dne 30. 3. 2020 zaplacena částka 6.280 Kč, dne 9. 4. 2020 částka 6.280 Kč, dne 24. 5. 2021 částka 1.000 Kč, dne 23. 2. 2021 částka 1.000 Kč a dne 22. 6. 2021 částka 1.000 Kč.

10. Žalobce v hodnocení klienta vycházel z příjmů žalovaného ve výši 30.000 Kč, výdaji klienta (životní minimum) ve výši 3.410 Kč a výdaji na bydlení ve výši 2.000 Kč, ostatní výdaje 200 Kč, rezerva 1.000 Kč.

11. Z výplatní pásky a pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaný měl v září 2019 čistý příjem 1.041,97 EUR.

12. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázané vyplacení částky 85.000 Kč dne 30. 1. 2020 na účet [bankovní účet], tj. na účet uvedený žalovaným ve smlouvě.

13. Žalobce předložil částečný výpis z účtu žalovaného, z něhož byl ověřen příjem žalovaného.

14. Žalovaný byl dopisem ze dne 27. 3. 2020, 17. 6. 2020 a 25. 6. 2020 upozorněn na možnost zesplatnění úvěru, dopisem žalobce ze dne 29. 6. 2020 došlo k zesplatnění poskytnutého úvěru z důvodu prodlení žalovaného ve splátkách.

15. Z předžalobní výzvy ze dne 31. 8. 2022 spolu s poštovním podacím archem má soud za prokázané zaslání předžalobní výzvy žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě.

16. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že manželka žalovaného čerpala dne 9. 9. 2019 úvěr u žalobce ve výši 35.000 Kč, který rovněž nebyl řádně splácen. Manželka žalovaného v řízení ve věci Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. [spisová značka] při svém účastnickém výslechu dne 15. 11. 2022 uvedla, že v době čerpání úvěru byla vdaná, měla vyživovací povinnost k dceři, na kterou její otec přispíval výživným ve výši 500 Kč měsíčně. S manželem (tj. žalovaným) nemají společné děti, žalovaný má ve výhradní péči dvě nezletilé děti, které s nimi bydlí ve společné domácnosti. Dále má stanoveno výživné na nejstarší dceru z předchozího vztahu, na výživné byla asi před čtyřmi lety nařízena exekuce, kterou splatil asi před dvěma měsíci. V době čerpání úvěru hradili společně s manželem na bydlení v nájemním bytě částku 10.000 Kč měsíčně včetně energií. V době čerpání úvěru u žalobce měla další půjčku ve výši asi 15.000 Kč. Její manžel má ještě další půjčky z předchozího manželství, ale o nich neměla povědomí.

17. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

22. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

23. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

24. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

29. Soud provedl shora uvedené dokazování, ze kterého zjistil následující skutečnosti, přičemž provedené důkazy posoudil každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a na základě citovaných ustanovení zákona dospěl k následujícím závěrům ve věci samé.

30. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobce dne 30. 1. 2020 poskytl žalovanému na jeho účet, který žalovaný uvedl ve smlouvě částku 85.000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úroky žalobci vrátit ve 30 měsíčních splátkách po částce 6.280 Kč počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru.

31. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele, ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a listin předložených žalobcem, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce zcela rezignoval na řádné vyplnění a zhodnocení majetkové situace žalovaného, z předložených listin není zřejmé, jak žalobce hodnotil jeho osobní poměry, z jakých skutečností vycházel při posuzování výdajů na bydlení žalovaného. Ve formuláři je toliko uveden příjem žalovaného ve výši 30.000 Kč (avšak ve formuláři je uveden zcela jiný zaměstnavatel), je uvedeno, že žalovaný je ženatý. Nejsou nijak zohledněny případné vyživovací povinnosti žalovaného, a to ani ve vztahu k manželce. Výdaje žalovaného žalobce zohlednil pouze co do výše životního minima ve výši 3.410 Kč, nákladů na bydlení ve výši 2.000 Kč a ostatních 200 Kč.

32. Soud má tedy za to, že žalobce porušil svou zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. Soud má však za to, že žalobce v tomto směru postupoval velmi ledabyle za situace, kdy v hodnocení klienta je uveden typ bydlení„ pronájem“, přičemž žalovaný uvedl výši nájmu 2.000 Kč. Soudu je z jeho úřední činnosti i ze všeobecného povědomí známo, že tato částka nemůže bez dalšího odpovídat výdajům za bydlení v [obec], není ani zřejmé zda jsou v této částce zohledněny i náklady na energie. Žádné další výdaje vyjma normativní částky na živobytí a částky 200 Kč ostatních výdajů žalobce nezohlednil.

33. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

34. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

35. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

36. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.

37. Soud tedy s ohledem na uvedenou judikaturu uzavírá, že z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, kdy žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

38. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

39. Žalobce sám uvedl, že žalovaný na předmětnou úvěrovou smlouvu uhradil částku 15.560 Kč. Žalovanému byla poskytnuta částka 85.000 Kč, soud tedy žalobci přiznal právo na zaplacení částky 69.440 Kč, tj. ve výši bezdůvodného obohacení. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta.

40. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1, 2 o. s. ř., s ohledem na charakter jednotlivých nároků nelze konkrétně určit poměr úspěchu a neúspěchu ve věci, nadto žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.