4 C 294/2025

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 15.244 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do nároku žalobce na zaplacení částky 11.140 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 86,46 Kč od 20. 9. 2025 do 7. 10. 2025 a zákonným úrokem z prodlení z částky 15.244 Kč od 8. 10. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.104 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 15.244 Kč (jistina úvěru ve výši 11.244 Kč, úroky 1.470 Kč, účelně vynaložené náklady 1.030 Kč, smluvní pokuty 1.500 Kč) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 86,46 Kč od 20. 9. 2025 do 7. 10. 2025 a zákonným úrokem z prodlení z částky 15.244 Kč od 8. 10. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 %. Žalobu odůvodnil tak, že dne , datum, uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu (dále jen „Úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaný nehradil ve smlouvě ujednané splátky úvěru řádně a včas, na splátkách úvěru dosud uhradil pouze 10.896 Kč.

2. Žalobce uvedl, že před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. V rámci Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta je podrobně popsáno, jakým způsobem žalobce získal informace o schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, v rámci Karty klienta jsou uvedeny konkrétní informace, ze kterých žalobce vycházel. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registrech NRKI a ISIR.

3. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu soudu nevyjádřil.

4. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

5. Z listiny označené jako „Úvěrová smlouva, ID žádosti , Anonymizováno, soud zjistil, že zástupce žalobce a žalovaný tuto smlouvu uzavřeli elektronicky dne , datum, . Předmětem smlouvy je mj. závazek žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč.

6. Z listiny označené jako „Opis výpisu proplacení smlouvy“ soud zjistil, že žalobce dne , datum, zaslal na účet č. , č. účtu, částku , částka, . Ze sdělení , Anonymizováno, soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl toho času žalovaný.

7. Z transakční historie úvěru soud zjistil, že žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil celkem částku 10.896 Kč.

8. Z Metodiky posuzování úvěruschopnosti soud zjistil, že tato obsahuje pouze obecné informace a nevypovídá nic o tom, jakým způsobem žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného v případě konkrétní úvěrové smlouvy.

9. Z Karty klienta soud zjistil, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s měsíčními příjmy žalovaného ze zaměstnání ve výši , částka, měsíčně, zohledňoval i příjmy dalších členů domácnosti ve výši , částka, a splátky jiným společnostem ve výši , částka, . Z dokumentu není patrné, zda a jak žalobce příjmy ověřoval. V dokumentu je uvedeno, že žalobce lustroval žalovaného v ISIR a NRKI (bez problémů). O výdajích žalovaného není v dokumentu uvedeno nic.

10. Z Úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobce lustroval žalovaného v NRKI, z lustrace mj. plyne, že žalovaný v červnu 2024 začal využívat kontokorent s úvěrovým rámcem , částka, , který okamžitě plně vyčerpal, a že v červenci 2024 uzavřel jinou úvěrovou smlouvu s dlužnou částkou , částka, .

11. Jelikož žalovaný uzavíral Úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření Úvěrové smlouvy.

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Z. s. ú. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení z. s. ú. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i bod 26. preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 z. s. ú.

16. Věřitel přitom nedostojí svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

17. Na podkladě právě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú. Žalobce se sice formálně vzato úvěruschopností žalovaného zabýval, nelze však říci, že by ji posoudil důkladně a na základě spolehlivých informací. Výpis z NRKI, který si žalobce obstaral, indikoval možné finanční problémy žalovaného, který krátce před uzavřením Úvěrové smlouvy se žalobcem zřídil a vyčerpal kontokorent ve výši 20.000 Kč a převzal na sebe jiný menší úvěr o objemu cca 9.000 Kč. Bylo na žalobci, aby za této situace o to pečlivěji prověřil skutečné příjmy a výdaje žalovaného. Soud přitom nemá za prokázané, že by tak žalobce skutečně učinil. Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobce ani přes výzvu soudu nepředložil žádný důkaz svědčící o tom, že by příjmy žalovaného jakkoli ověřil, soud tedy vychází z toho, že se žalobce spolehl pouze na tvrzení žalovaného. Pokud jde o skutečné výdaje žalovaného, o těch žalobce ani netvrdil, že by je jakkoli zkoumal.

18. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěrová smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. absolutně neplatná.

19. Závěr o neplatnosti Úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá mj. o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, . Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.

20. Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú.

21. Z důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné Úvěrové smlouvy částku 15.000 Kč, žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 10.896 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.104 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).

22. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku.

23. Ve zbytku žalované částky a příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků či smluvních úroků. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, jelikož žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nebyl úspěšný ani v rozsahu 50 % žalované částky, nárok na náhradu nákladů řízení tak nemá. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní a žádné náklady mu nevznikly, nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani on.