4 C 40/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 72.358 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje zčásti co do úroku v kapitalizované výši 9.088 Kč a smluvní pokuty ve výši 24.097 Kč.

II. Zamítá se žaloba co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a co do zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši 6.624,32 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 48.261 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 48.261 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 23. 12. 2021, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 72.358 Kč sestávající se z nesplacené jistiny ve výši 48.261 Kč a smluvní pokuty ve výši 24.097 Kč. Dále žalobce požadoval úroky ve výši 8.938 Kč, náklady na upomínání ve výši 150 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6.624,32 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 48.261 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení. Nárok odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) uzavřel s žalovanou, prostřednictvím internetových stránek, dne 16. 5. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 50.000 Kč a žalovaná se zavázala tento vrátit spolu s úrokem ve výši 54.990,76 Kč, tedy v celkové v částce 104.990,76 Kč. Dne 15. 7. 2019 byl mezi týmiž smluvními stranami uzavřen dodatek k uvedené smlouvě o úvěru s tím, že jistina byla ve výši 49.446,92 Kč a úroky ve výši 2.916,41 Kč. Tuto částku se zavázala žalovaná vrátit během 35 měsíčních splátkách ve výši 2.916,41 Kč nejpozději do 16. 6. 2022. Žalovaná však svoji smluvní povinnost řádně splácet nesplnila a vznikla jí tak povinnost zaplatit i smluvní pokutu z prodlení a náhradu výdajů spojených s upomínáním. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021.

2. V podání ze dne 8. 8. 2022 vzal žalobce žalobu zčásti zpět co do kapitalizovaných úroků a nákladů na upomínání ve výši 9.088 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 24.097 Kč, a to v návaznosti na skutečnost, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalované splácet úvěr.

3. Žalovaná se k věci nikterak nevyjádřila.

4. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších (dále jen„ o. s. ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.

5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 16. 5. 2019 a Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 15. 7. 2019 má soud za prokázané, že tyto byly uzavřeny mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou prostřednictvím užití prostředků elektronické komunikace na dálku. Na základě smluv se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 50.000 Kč. Druhou smlouvu, která má povahu dodatku, byla nově jistina ve výši 49.446,92 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úroky ve výši 52.627,43 Kč formou měsíčních splátek ve výši 2.916,41 Kč do 16. 6. 2022. Z výpisu z účtu má soud za prokázané, že žalobce dne 16. 5. 2020 zaslal žalované částku 50.000 Kč na bankovní účet uvedený žalovanou ve smlouvě. Výzvou k plnění došlo k zesplatnění úvěru ke dni 16. 1. 2020 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2021 ve spojení s oznámením o postoupení pohledávky má soud za prokázané, že žalobce se stal věřitelem pohledávky. Z Předžalobní výzvy k plnění ze dne 9. 11. 2021 vyplývá, že žalobce před podání žaloby vyzýval žalované k úhradě dlužné částky.

6. Z ostatních soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

12. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

13. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

19. Podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř., může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

20. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

21. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaná, uzavřeli dne 16. 5. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru a dne 15. 7. 2019 její dodatek, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 50.000 Kč Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím vrátit do 16. 6. 2022. S ohledem na to, že žalovaná úvěr řádně nesplácela, došlo k jeho zesplatnění ke dni 16. 1. 2022. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení samotného žalobce, který na výzvu soudu sdělil, že nedisponuje žádnými důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil.

22. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [obec] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

23. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

24. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž má za to, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť ze skutkových tvrzení a předložených důkazů vyplývá, že tato nebyla nikterak prověřována.

25. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

27. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 48.261 Kč, představující neuhrazené poskytnuté finančních prostředky. Co se týče částky 9.088 Kč a smluvní pokuty ve výši 24.097 Kč, pak v této části bylo řízení zčásti zastaveno, a to v návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby.

28. Soud žalobci nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení, a to v návaznosti na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že žalovaná se může, v případě nezaplacení jistiny, dostat do prodlení v nové době splatnosti, kterou určil soud ve výroku III. tohoto rozsudku, v tomto případě tedy po uplynutí tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

29. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, kdy žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 88.760,32 Kč a byl úspěšný co do částky 48.261 Kč (54 %). S ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu je u obou účastníků téměř stejný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.