4 C 6/2023

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 25.455 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do zaplacení částky 10.455 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19.875 Kč od 15. 8. 2021 do zaplacení a co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.500 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 23. 8. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 25.455 Kč sestávající se z jistiny ve výši 15.000 Kč, poplatku ve výši 4.875 Kč a smluvní pokuty ve výši 5.580 Kč. Žalobce dále požadoval náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 2.500 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19.875 Kč od 15. 8. 2021 do zaplacení. Žalobce uvedl, že mezi ním a žalovaným byla dne 15. 7. 2021 distančním způsobem uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobce poskytl žalovanému částku 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou finanční částku spolu s poplatkem za její poskytnutí ve výši 4.875 Kč. Žalobce tvrdil, že žalovaný ničeho neuhradil, proto má právo na zaplacení celkové dlužné částky včetně smluvní pokuty ve výši 5.580 Kč a poplatků za pět upomínek po 500 Kč v celkové výši 2.500 Kč.

2. Usnesením ze dne 4. 4. 2023, č. j. 4 C 6/2023-24, byl žalobce vyzván k označení a předložení důkazů k prokázání tvrzení, že řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Žalobce v podání ze dne 26. 4. 2023 pouze sdělil, že k prověření úvěruschopnosti nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.

3. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil.

4. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.

5. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Ze smlouvy o zápůjčce vyplývá, že tato byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným elektronicky dne 17. 7. 2021. Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a žalovaný se zavázal k vrácení poskytnuté částky spolu s poplatkem ve výši 3.575 Kč.

6. Z odstavce 2.3 smlouvy vyplývá, že mezi stranami byla pro případ prodlení se splácením sjednána jednak smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a jednak povinnost žalovaného hradit účelně vynaložené náklady spočívající mimo jiné v písemné upomínce, kdy cena jedné činí 500 Kč.

7. Z výzvy ze dne 20. 9. 2021 ve spojení s příslušným podacím archem, má soud za prokázané, že žalobce před podání žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky.

8. Z ostatních soudem provedených důkazů již nevyplynulo nic významného pro rozhodnutí věci.

9. Dle ust. § 2390 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Dle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

11. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

15. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

21. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

22. Účastníci uzavřeli dne 17. 7. 2021 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15.000 Kč Smlouvou se žalovaný zavázal poskytnutou zápůjčku vrátit spolu s poplatkem. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru, přičemž na podkladě sdělení žalobce, který na výzvu soudu sdělil, že soudu nedoplní tvrzení ani neoznačí důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil 23. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

24. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

25. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, přičemž má za to, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť ze skutkových tvrzení a předložených důkazů vyplývá, že tato nebyla vůbec prověřována.

26. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zápůjčce je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému zápůjčku, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Z neplatné smlouvy o zápůjčce nemohou žalobci náležet žádné poplatky ani smluvní pokuta a ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

28. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 15.000 Kč, představující neuhrazené poskytnuté finančních prostředky a ve zbývající části nárok zamítl.

29. Soud žalobci nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení, a to v návaznosti na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že žalovaný se může, v případě nezaplacení jistiny, dostat do prodlení v nové době splatnosti, kterou určil soud ve výroku II. tohoto rozsudku, v tomto případě tedy po uplynutí tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

30. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, kdy žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 25.455 Kč a byl úspěšný pouze co do částky 15.000 Kč, tj. v poměru 58 %. Z uvedeného vyplývá, že pověr úspěchu a neúspěchu je téměř shodný u obou účastníků, a proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.