4 C 62/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení sídlem adresa o 319.607,05 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zčásti zamítá co do zaplacení částky 64.239,71 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11.290,87 Kč za období od 28. 7. 2021 do 16. 8. 2021, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 745,94 Kč za období od 28. 7. 2021 do 16. 8. 2021, úroku 9,99 % ročně z částky 315.087,05 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 315.087,05 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 255.367,34 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 35.101,33 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 12. 5. 2022, ve znění doplnění ze dne 8. 12. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkem částku 319.607,05 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 315.087,05 Kč a dlužným poplatkem ve výši 4.520 Kč. Žalobce dále požadoval kapitalizovaný úrok ve výši 11.290,87 Kč, úrok ve výši 9,99 % ročně z částky 315.087,05 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 745,94 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 315.087,05 Kč od 17. 8. 2021 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 21. 11. 2019 uzavřena smlouva o [příjmení] půjčce [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 331.000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 9,99 % ročně. Žalovaný čerpané prostředky řádně nesplácel, a proto došlo k zesplatnění úvěru ke dni 27. 7. 2021. K otázce posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobce uvedl, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databází, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík. Žalobce se stal věřitelem shora uvedené pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 8. 2021. Žalovanému bylo oznámení o postoupení pohledávky písemně oznámeno.

2. Opatrovník žalovaného uplatněný nárok neuznal, neboť má za to, že předmětná smlouva je neplatná, neboť nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.

3. K jednání soudu dne 10. 1. 2023 se dostavil řádně a včas předvolaný právní zástupce žalobce i opatrovník žalovaného. Oba setrvali na svých vyjádřeních.

4. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

5. Z listiny označené jako Návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“) vyplývá, že žalovaný, coby žadatel, požádal dne 21. 11. 2019 [právnická osoba] (dále jen„ banka“) o úvěr ve výši 331.000 Kč a banka návrh téhož dne přijala. Mezi účastníky byla sjednána zápůjční úroková sazba 9,99 % ročně. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněží prostředky vrátit během 48 měsíčních splátek ve výši 8.998 Kč. V návrhu žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 35.000 Kč s tím, že nezbytné výdaje činí částku 7.051 Kč.

6. Ze sdělení banky ohledně způsobu posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o kreditní kartu ze dne 21. 11. 2019, z informací v interních a externích databází zejména z bankovního a nebankovního registru, insolvenčního rejstříku a databáze MVČR. Při hodnocení porovnávali příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě dat z ČSÚ.

7. Výpisem z účtu ke dni 6. 9. 2021 soud zjistil, že aktuální dlužná částka činí 265.046,06 Kč.

8. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 8. 2021 a oznámením o postoupení pohledávky má soud za prokázané, že žalobce se stal věřitelem předmětné pohledávky.

9. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 26. 11. 2021 vyplývá, že žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky.

10. Z ostatní soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci.

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

16. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

17. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

23. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

24. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaný, uzavřeli dne 21. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 331.000 Kč Smlouvou se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím vrátit během 48 měsíčních splátek ve výši 8.998 Kč. Úrok byl smluven ve výši 9,99 % ročně. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení samotného tvrzení žalobce, který na výzvu soudu sdělil, že vycházel pouze z údajů uvedených žalovaným a z bankovních a nebankovních registrů a dále ze statistického porovnání příjmů a výdajů žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil.

25. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

26. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

27. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž má za to, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť ze skutkových tvrzení a předložených důkazů vyplývá, že tato nebyla řádně prověřována. Banka vycházela pouze z tvrzení žalovaného ohledně jeho příjmů, avšak výdaje vůbec nezkoumala, resp. pouze odhadem na základě statistických údajů.

28. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

30. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 255.367,34 Kč, představující dosud neuhrazené poskytnuté finančních prostředky.

31. Soud žalobci nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení, a to v návaznosti na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že žalovaný se může, v případě nezaplacení jistiny, dostat do prodlení v nové době splatnosti, kterou určil soud ve výroku II. tohoto rozsudku, v tomto případě tedy po uplynutí tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35.101,33 Kč, přičemž tato částka představuje 59,8 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,9 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,1 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 15.981 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 319.607,05 Kč sestávající z částky 9.580 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4.790 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 9.580 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 9.580 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. V souvislosti s cestou realizovanou dne 10. 1. 2023 z Brna do Břeclavi a zpět k celkem dvěma jednáním nařízeným na stejný den náleží náhrada ve výši jedné poloviny z částky 846,20 Kč za 120 ujetých km v částce 423,20 Kč (44,10 Kč za litr nafty motorové dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. při průměrné spotřebě 4,2 l /100 km a 5,2 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb.) podle ust. § 13 a. t. a jedna polovina náhrady za ztrátu času v trvání 3 × 30 minut z částky 300 Kč, tj. 150 Kč, podle ust. § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35.303,13 Kč ve výši 7.413,60 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že právnímu zástupci žalobce nepřiznal odměnu a náhradu hotových výdajů za podání žalobce ze dne 26. 5. 2022, 30. 8. 2022 a 8. 12. 2022 obsahující doplňující skutková tvrzení a důkazní návrhy, neboť tyto soud neshledal účelně vynaloženými, když měly být součástí žaloby.