4 C 81/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 16.720 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do nároku žalobce na zaplacení částky 10.360 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 8.626,47 Kč, kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 2.907,59 Kč, úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 12.799,60 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12.799,60 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 6.360 Kč, přičemž je oprávněna toto splácet v měsíčních splátkách po částce 500 Kč do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 26. 11. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 16.720 Kč s příslušenstvím sestávající ze dvou samostatných nároků.

2. První nárok představuje částka 7.840 Kč, která je tvořena jistinou ve výši 5.961,03 Kč a poplatkem ve výši 1.878,97 Kč. Dále žalobce požadoval kapitalizované úroky ve výši 3.841,25 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1.294,30 Kč, úroky ve výši 23,72 % ročně z částky 5.961,03 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.961,03 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce – [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO], a žalovanou byla dne 21. 2. 2016 uzavřena Smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč. V souvislosti s půjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 840 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1.200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.400 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 2. 4. 2017. Žalovaná na svůj závazek zaplatila celkem částku 2.600 Kč.

3. V rámci druhého nároku požadoval žalobce zaplacení částky 8.880 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 6.838,57 Kč a dlužných poplatků ve výši 2.041,43 Kč. Dále žalobce požadoval kapitalizované úroky ve výši 4.785,22 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1.613,29 Kč, úroky ve výši 23,72 % ročně z částky 6.838,57 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.838,57 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO], a žalovanou byla dne 29. 11. 2015 uzavřena Smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč. V souvislosti s půjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 1.120 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1.600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.200 Kč. Poskytnuté peněžní prostředky včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 240 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 8. 1. 2017. Žalovaná na svůj závazek zaplatila celkem částku 5.040 Kč.

4. Žalobce se stal věřitelem shora uvedených pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem.

5. Žalovaná se k žalobě vyjádřila dne 26. 5. 2023 pouze tak, že se v současné době stará o invalidního manžela, kterého má v péči a je schopna splácet částku 500 Kč měsíčně.

6. Žalovaná, žalobce i právní zástupce žalobce se k jednání nařízenému na den 23. 6. 2023 po předchozí omluvě nedostavili, a soud proto na základě ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

7. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

8. Z listiny označené jako smlouva o půjčce [číslo] má soud za prokázané, že tato byla podepsána společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdce žalobce“), a žalovanou dne 29. 11. 2015. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 8.000 Kč a žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 1.120 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1.600 a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.200 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 240 Kč. První splátku byla žalovaná povinna zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smluvní podmínky nebyly podepsány nikým.

9. Z listiny označené jako smlouva o půjčce [číslo] má soud za prokázané, že tato byla podepsána společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdce žalobce“), a žalovanou dne 21. 2. 2016. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 6.000 Kč a žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 840 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1.200 a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.400 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 180 Kč. První splátku byla žalovaná povinna zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smluvní podmínky nebyly podepsány nikým.

10. Ze zákaznické karty ze dne 29. 11. 2015 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil, že k uvedenému dni měla čistý měsíční příjem ve výši 9.000 Kč. Z těchto příjmů žalovaná platila nájem/inkaso ve výši 1.000 Kč, výdaje na domácnost ve výši 5.000 Kč a na telefon ve výši 200 Kč, celkem tedy výdaje ve výši 6.200 Kč. Na základě uvedených skutečností, které měly být dle údajů v zákaznické kartě ověřeny z výplatní pásky, pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a SIPA dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaná měla použitelný příjem ve výši 2.800 Kč.

11. Ze zákaznické karty ze dne 21. 2. 2016 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil, že k uvedenému dni měla čistý měsíční příjem ve výši 10.000 Kč. Z těchto příjmů žalovaná platila nájem/inkaso ve výši 1.000 Kč, výdaje na domácnost ve výši 4.000 Kč a splátky úvěru ve výši 1.080, celkem tedy výdaje ve výši 6.080 Kč. Na základě uvedených skutečností, které měly být dle údajů v zákaznické kartě ověřeny z výplatní pásky, pracovní smlouvy a nájemní smlouvy dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaná měla použitelný příjem ve výši 3.920 Kč.

12. Z přehledu plateb k půjčce [číslo] vyplývá, že žalovaná zaplatila celkem částku 5.040 Kč Poslední platbu uskutečnila dne 12. 12. 2016.

13. Z přehledu plateb k půjčce [číslo] vyplývá, že žalovaná zaplatila celkem částku 2.600 Kč Poslední platbu uskutečnila dne 12. 12. 2016.

14. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019, ve spojení s příslušným dokladem o odeslání, má soud za prokázané, že pohledávky původního věřitele byly postoupeny na žalobce.

15. Výzvou k plnění ze dne 7. 5. 2020 spolu s příslušným dokladem o jejím odeslání, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky.

16. Podle ust. § 2390 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

17. Podle ust. § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

18. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

22. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

23. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

24. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

26. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

29. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

30. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaná, uzavřeli během tří měsíců dvě smlouvy o zápůjčce, na základě kterých žalobce žalované poskytl peněžní prostředky v celkové výši 14.000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto vrátit spolu s poplatky zahrnující úroky, administrativní poplatky a poplatky za hotovostní inkaso splátek specifikované shora. Žalovaná u všech smluv nehradila řádně smluvené splátky, když na smlouvu ze dne 29. 11. 2015 zaplatila částku 5.040 Kč a na smlouvu ze dne 21. 2. 2016 částku 2.600 Kč.

31. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si pouze u všech smluv vyžádal od žalované doklady týkající se pouze jejích příjmů a k výdajům měla být předložena nájemní smlouva a u smlouvy ze dne 29. 11. 2015 i SIPO. Nicméně podstatné informace o běžných výdajích žalované a případných jiných závazcích nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány u žádné ze smluv. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalované nelze akceptovat. Navíc tvrzení, že nájemné bylo pouze ve výši 1.000 Kč je dosti nepravděpodobné. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít, a to i přes nízký příjem žalované, který u první smlouvy byl ve výši 9.000 Kč a u druhé smlouvy byl ve výši 10.000 Kč.

32. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

33. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

34. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnuté zápůjčky, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neprověřil jí tvrzené výdaje a navíc byl žalované, která měla nízký příjem, schopen během tří měsíců poskytnout dvě zápůjčky, což je o důvod navíc, aby v případě jednotlivých smluv, byly příjmy a výdaje podrobně zjišťovány a ověřovány např. výpisy z bankovních účtů.

35. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětné smlouvy o zápůjčce jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu, když žalobce poskytl žalované dvě zápůjčky, i přestože ani u jedné ze smluv řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Z neplatné smlouvy o zápůjčce nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

37. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 6.360 Kč, představující neuhrazené poskytnuté finančních prostředky (po odečtení žalovanou zaplacených částek od poskytnutých finančních prostředků – 14.000 Kč – 7.640 Kč).

38. Soud žalobci nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení, a to v návaznosti na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že žalovaná se může, v případě nezaplacení jistiny, dostat do prodlení v nové době splatnosti, kterou určil soud ve výroku II. tohoto rozsudku.

39. Pokud jde o úhradu dlužné pohledávky, soud, současně ve výroku rozsudku umožnil žalované, v návaznosti na její žádost, kdy má v péči svého invalidního manžela, splácení přiznané částky v měsíčních splátkách po 500 Kč. V případě, že žalovaná neuhradí, byť jen některou ze stanovených splátek, ztratí výhodu splátek a příslušný dluh se stane splatným.

40. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, kdy žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 16.720 Kč a byl úspěšný pouze co do částky 6.360 Kč (38 %). Žalovaná byla tedy v řízení úspěšnější, žalované však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.