42 C 149/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci žalobce: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČ: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený JUDr. jméno příjmení , advokátem sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 24 122,67 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč za dobu od 8. 7. 2022 do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 008,91 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 008,91 Kč od 7. 6. 2022 do 7. 7. 2022 a z částky 1 008,91 Kč od 8. 7. 2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 252,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 201,49 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 217 Kč a smluvní pokuty ve výši 784,50 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26.10.2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14 008,91 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, dále zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 252,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 201,49 Kč (kdy tento je tvořen nesplaceným úrokem, poplatky ze smlouvy a postoupeným úrokem), nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 217 Kč a smluvní pokuty v částce 784,50 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba], uzavřel v písemné formě dne 22.12.2020 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu tvořil předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytl jeho právní předchůdce žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 12 888 Kč spočívajícím v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkem tak měl uhradit částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky byla 22.2.2022. Žalovaný v žádosti o úvěr vyplnil základní údaje o sobě a své finanční situaci, právní předchůdce žalobce posoudil jeho schopnost splácet úvěr, kdy s ohledem na výši příjmů jej hodnotil jako v tomto směru způsobilého.

2. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, do doby splatnosti úvěr nesplatil. Celkem přitom uhradil částku 2 000 Kč, která odpovídá jedné řádně uhrazené splátce. Splátky byly započteny poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství. Žalovaný tak celkem neuhradil částku 25 888 Kč odpovídající zůstatku dluhu na jistině ve výši 14 008,91 Kč a zůstatku smluvního příslušenství ve výši 11 879,09 Kč. Ode dne 23.2.2022 byl žalovaný v prodlení s úhradou celé této částky. Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smluvním ujednáním nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Následně byla mezi původním věřitelem a žalobcem dne 4.4.2022 uzavřena rámcová smlouva o postupování pohledávek, kdy dle dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3.6.2022 byla pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy s účinností k 6.6.2022 postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Ke dni postoupení přitom pohledávka za žalovaným činila 35 659,91 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou v částce 14 008,91 Kč, nesplaceným úrokem v částce 1 255,87 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 6 822,89 Kč, nesplaceným poplatkem za vyhodnocení úvěru v částce 1 293,96 Kč, nesplaceným inkasním poplatkem v částce 2 506,37 Kč, sankčním poplatkem v částce 1 500 Kč, náklady na vymáhání ve výši 500 Kč, smluvním úrokem po splatnosti ve výši 1 245,89 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 785,51 Kč a smluvní pokutou v částce 5 739,72 Kč. Žalobce se přitom po zvážení všech okolností rozhodl některé postoupené nároky po žalovaném neuplatňovat, kdy se domáhá zaplacení pouze výše uvedených částek. Žalovaný následně již žalobci ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní upomínky.

3. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil.

4. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 13.9.2023, žalobce a jeho právní zástupce se z účasti na jednání omluvili, nežádali o odročení jednání. Žalovaný, ač mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, se k jednání nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.

5. Soud při jednání provedl dokazování listinami předloženými žalobcem, z nichž zjistil následující skutkový stav. Z listiny – žádost o úvěr ze dne 22.12.2020 soud zjistil, že žalovaný požádal tohoto dne společnost [právnická osoba] o úvěr ve výši 15 000 Kč na 14 měsíců se splátkou 1 992 Kč měsíčně. Uvedl, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], a to od 1.2.2013, kdy tyto skutečnosti měly být ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Tyto listiny však žalobce k důkazu nepředložil. Žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 19 804 Kč měsíčně, výdaje uvedl v částce 3 000 Kč na bydlení, v částce 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, v částce 2 283 Kč na srážky ze mzdy či výživné, kdy není zřejmé, o jaký výdaj konkrétně jde, a v částce 1 992 Kč na měsíční splátky stávajících půjček. Celkem tedy šlo o výdaje v částce 11 135 Kč. Měl bydlet v nájmu, uvedl, že je rozvedený a bezdětný, má střední vzdělání bez maturity, nemá bankovní účet. Další údaje o sobě neuvedl. K tvrzeným výdajům a údajům o bydlení nejsou označeny žádné listiny, z nichž by došlo k ověření tvrzených skutečností. Žalobce v tomto směru netvrdil, že by tyto skutečnosti jakkoliv ověřoval, nepředložil k tomu žádný důkaz, netvrdil, ani neprokazoval, že by nahlížel do nějakých registrů ohledně případných dalších závazků žalovaného a jeho dosavadní platební morálky. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne je zřejmé, že žalovaný se seznámil se základními parametry spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 22.12.2020 je zřejmé, že tato měla být uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému předána v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem v částce 1 444 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 1 394 Kč a inkasním poplatkem v částce 2 700 Kč, celkem tedy částku 27 888 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Bylo sjednáno, že nezaplacením kterékoliv splátky řádně a včas vzniká dlužníku povinnost hradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky, a to za každý den prodlení. Listina obsahuje i předpis splátek, z níž je patrný způsob jejich započtení na jednotlivé nároky věřitele.

6. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek ze dne 4.4.2022, dodatku [číslo] k této smlouvě ze dne 3.6.2022, dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3.6.2022 spolu s přílohou [číslo] seznamem postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne 6.6.2022 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21.6.2022 soud vzal za prokázané, že předmětná pohledávka společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla ve výši 25 888 Kč postoupena na žalobce, přičemž tato skutečnost byla písemně oznámena žalovanému, což je prokázáno i poštovním podacím archem ze dne 23.6.2022. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů od obdržení dopisu. Z předžalobní výzvy ze dne 3.10.2022 spolu s poštovním podacím archem ze dne 5.10.2022 je prokázáno, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky. K tvrzení o nákladech vymáhání žalobce předložil výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky podepsaný [jméno] [příjmení], ředitelem zákaznické péče, kdy tento potvrzuje cestu pověřeného pracovníka dne 26.8.2022. Dále byla předložena výzva k úhradě ze dne 8.7.2022 bez dokladu o odeslání.

7. Při právním hodnocení věci se soud nejprve zabýval tím, zda má žalobce vůči žalovanému pohledávku z titulu tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Hodnotil přitom, zda mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla platně uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, když mělo jít o spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, který byl ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87/1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.

13. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál. Žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Z předložených důkazů je přitom zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozporu s citovanými závěry judikatury při ověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházel v podstatě výlučně z údajů, které mu o svých poměrech poskytl sám žalovaný, když navíc tyto údaje byly nedostatečné, nedoložené. Soud především nemohl přehlédnout, že žalobce nepředložil důkazy, které by svědčily o tom, že jeho právní předchůdce měl k dispozici listiny, z nichž by ověřil tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr. V dané listině je sice vyznačeno, že měl k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky, což by mohlo svědčit o ověření příjmu žalovaného, takové listiny však k důkazu předloženy nebyly. Ze samotné žádosti o úvěr pak vůbec nevyplývá, a žalobce to jakkoliv netvrdil, jaké skutečnosti ohledně pracovního poměru žalovaného byly případně z pracovní smlouvy zjištěny, zejména pokud jde o dobu trvání pracovního poměru. Zda šlo o smlouvu na dobu neurčitou a byl tak předpoklad trvání tohoto jediného příjmu žalovaného či zda byla tato pracovní smlouva časově omezena. Pokud jde o výdaje žalovaného, pak ty byly uvedeny ve zcela neadekvátní částce na bydlení (3 000 Kč), když v žádosti je uvedeno, že žalovaný bydlel v nájmu. Taková částka pak v žádném případě neodpovídá obvyklé výši nájemného a nákladů spojených s bydlením v daném období. Právní předchůdce si však tento údaj žádným způsobem neověřil, když v žádosti o úvěr není vyznačeno, že by měl k dispozici nájemní smlouvu či nějaké doklady o platbách. Dále je k výdajům v žádosti uvedena částka 3 860 Kč na další výdaje odpovídající částce životního minima. Z žádosti je přitom patrno, že žalovaný v té době již hradil na úhradu jiného závazku částku bezmála 2 000 Kč měsíčně a byly mu prováděny další srážky ze mzdy, případně šlo o platbu výživného. To, že by právní předchůdce žalobce tato tvrzení žalovaného prověřoval, že by zjišťoval, o jaký další závazek šlo, o jaké další srážky ze mzdy se jednalo (když žalovaný jako bezdětný zřejmě nehradil výživné), z jakého důvodu jsou prováděny, zda žalovaný dříve nehradil dobrovolně. Žalobce konečně vůbec netvrdil a neprokazoval, že by za situace zjištění jiného závazku a srážek ze mzdy žalovaného, nahlížel do veřejných registrů k ověření těchto skutečností, jak je to u poskytovatelů úvěrů zcela běžné a žádoucí. Že by takto zjišťoval případnou existenci dalších závazků žalovaného a ověřoval jeho dosavadní platební morálku. Za situace, kdy žalovaný měl dalších 14 měsíců splácet úvěr ve splátkách po bezmála 2 000 Kč měsíčně, kdy jistina úvěru při zohlednění úroků a poplatků dosáhla prakticky stoprocentního navýšení, pak nelze takový postup právního předchůdce žalobce označit za postup s odbornou péčí, jaký je nutné od poskytovatelů spotřebitelských úvěrů vyžadovat, když při nedostatečném zjištění skutečných výdajů žalovaného nemohl učinit závěr o jeho předpokládané schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet. Soud tak tento postup právního předchůdce žalobce hodnotí jako rozporný s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutečnosti, že k podpisu žádosti o úvěr a smlouvy o úvěru došlo v jeden den, pak soud nemůže učinit jiný závěr než ten, že právní předchůdce žalobce neměl dostatečný časový prostor k ověření skutečností tvrzených žalovaným, k nahlédnutí a získání informací z příslušných registrů a přes neúplnost informací získaných pouze od žalovanému přistoupil přes existující pochybnosti vyplývající z žalovaným tvrzených skutečností ihned k poskytnutí úvěru. O tom, že žalovaný zřejmě nebyl schopen úvěr splácet, může svědčit i to, že dle tvrzení žalobce uhradil pouze částku odpovídající jedné splátce dle předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Za situace, kdy se žalobce k jednání nedostavil, mu pak soud nemohl poskytnout poučení ohledně doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k prověření úvěruschopnosti žalovaného dle § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř., když takové poučení je možno poskytnout jen účastníkům přítomným u jednání.

14. Soud tedy uzavírá, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes existenci důvodných pochybností ohledně této jeho schopnosti mu spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaný je tak povinen v přiměřené lhůtě odpovídající jejím poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.

15. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 15 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku) ochuzeného vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce však sám v řízení tvrdil, že žalovaný již jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku 15 000 Kč uhradil celkem 2 000 Kč, a to ještě před prokazovanými výzvami k úhradě. Žalovaný tak již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobci (jeho právnímu předchůdci) na poskytnutou jistinu vrátil tuto částku, je tak povinen mu doplatit již pouze částku 13 000 Kč.

16. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto usnesení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13 000 Kč jako zbývající část jistiny vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy jde o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na prodlení žalovaného s jeho vydáním pak soud v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku žalobci přiznal i nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky ode dne 8.7.2022 do zaplacení, a to ve výši, jak se toho domáhal žalobce, kdy jde o výši úroku z prodlení nižší, než je dána dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Při stanovení data, od kterého je žalovaný povinen hradit úrok z prodlení soud vycházel z toho, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen žalobci vydat na výzvu, a to ve lhůtě přiměřené jeho poměrům. Soud tak vyšel z přípisu, kterým bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, byl vyzýván k úhradě ve lhůtě do 10 dnů od doručení. Ohledně doručení tohoto oznámení pak platí domněnka dojití daná v ust. § 573 občanského zákoníku, tedy že zásilka odeslaná s využitím poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V daném případě byla zásilka odeslána dne 23.6.2022, platí tak domněnka dojití dne 27.6.2022. Následně byla žalovanému stanovena 10 denní lhůta k úhradě, která uplynula dne 7.7.2022. Ode dne 8.7.2022 tak již byl žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (vrácením jistiny), kdy vzhledem k tomu, že žalovaný na výzvu nereagoval, soud má stanovenou desetidenní lhůtu za přiměřenou jeho poměrům k vrácení zbytku poskytnuté jistiny, když zohlednil i dobu, kdy byla žalovanému jistina úvěru poskytnuta a tehdy zjištěnou výši jeho příjmů.

17. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl, když šlo o nároky jdoucí nad rámec nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nároky vycházející z neplatné smlouvy, případně nárok na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení.

18. Ve výroku III. pak o náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci většinově úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.