42 C 46/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci žalobce: ; IČ: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený JUDr. jméno příjmení , advokátem sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 25 020,41 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 100,01 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 100,01 Kč za dobu od 28. 1. 2022 do zaplacení, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 1 455,03 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 28. 1. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 555,04 Kč od 23. 12. 2021 do 27. 1. 2022, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 672,55 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 793,80 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 975,54 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20.5.2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 12 555,04 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, dále zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 672,55 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 793,80 Kč (kdy tento je tvořen nesplaceným úrokem a poplatky ze smlouvy a postoupeným úrokem), nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 473 Kč a smluvní pokuty v částce 2 975,54 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost [právnická osoba], uzavřel v písemné formě dne 5.2.2020 se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] jejíž přílohu tvořil předpis splátek. Na základě této smlouvy poskytl jeho právní předchůdce žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 14 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s příslušenstvím úvěru ve výši 12 026 Kč spočívajícím v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkem tak měl uhradit částku 26 026 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 859 Kč. Splatnost poslední splátky byla 5.4.2021. Žalovaný v žádosti o úvěr vyplnil základní údaje o sobě a své finanční situaci, právní předchůdce žalobce posoudil jeho schopnost splácet úvěr, kdy s ohledem na výši příjmů jej hodnotil jako v tomto směru způsobilého.

2. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, do doby splatnosti úvěr nesplatil. Celkem přitom uhradil částku 2 899,99 Kč, která odpovídá jedné řádně uhrazené splátce. Splátky byly započteny poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství. Žalovaný tak celkem neuhradil částku 23 126,01 Kč odpovídající zůstatku dluhu na jistině ve výši 12 555,04 Kč a zůstatku smluvního příslušenství ve výši 10 570,97 Kč. Ode dne 6.4.2021 byl žalovaný v prodlení s úhradou celé této částky. Původnímu věřiteli tak vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu se smluvním ujednáním nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Následně byla pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22.12.2021 s účinností k témuž dni postoupena na žalobce, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Ke dni postoupení přitom pohledávka za žalovaným činila 35 567,60 Kč a byla tvořena nesplacenou jistinou v částce 12 555,04 Kč, nesplaceným úrokem v částce 1 081,14 Kč, nesplaceným poplatkem za poskytnutí úvěru v částce 6 094,95 Kč, nesplaceným poplatkem za vyhodnocení úvěru v částce 1 155,91 Kč, nesplaceným inkasním poplatkem v částce 2 238,97 Kč, sankčním poplatkem v částce 3 000 Kč, náklady na vymáhání ve výši 500 Kč, smluvním úrokem po splatnosti ve výši 2 099,69 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 1 341,90 Kč a smluvní pokutou v částce 5 500 Kč. Žalobce se přitom po zvážení všech okolností rozhodl některé postoupené nároky po žalovaném neuplatňovat, kdy se domáhá zaplacení pouze výše uvedených částek. Žalovaný následně již žalobci ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní upomínky.

3. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil.

4. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 26.6.2023, žalobce a jeho právní zástupce se z účasti na jednání omluvili, nežádali o odročení jednání. Žalovaný, ač mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno, se k jednání nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.

5. Soud při jednání provedl dokazování listinami předloženými žalobcem, z nichž zjistil následující skutkový stav. Z listiny – žádost o úvěr ze dne 5.2.2020 soud zjistil, že žalovaný požádal tohoto dne společnost [právnická osoba] o úvěr ve výši 14 000 Kč na 14 měsíců se splátkou 1 859 Kč měsíčně. Uvedl, že je zaměstnán u [právnická osoba], [anonymizováno], a to od 26.12.2018, kdy tyto skutečnosti měly být ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Tyto listiny však žalobce k důkazu nepředložil. Žalovaný uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 19 030 Kč měsíčně, výdaje uvedl v částce 1 000 Kč na bydlení a v částce 3 410 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, celkem tedy šlo o výdaje v částce 4 410 Kč. Měl bydlet u rodičů, uvedl, že je svobodný a bezdětný, má střední vzdělání bez maturity, nemá bankovní účet. Další údaje o sobě neuvedl. K tvrzeným výdajům a údajům o bydlení nejsou označeny žádné listiny, z nichž by došlo k ověření tvrzených skutečností. Žalovaný neuvedl žádné další splátky jiných půjček či závazků. Žalobce v tomto směru netvrdil, že by tuto skutečnost jakkoliv ověřoval, nepředložil k tomu žádný důkaz, netvrdil, ani neprokazoval, že by nahlížel do nějakých registrů ohledně takových skutečností. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne je zřejmé, že žalovaný se seznámil se základními parametry spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5.2.2020 je zřejmé, že tato měla být uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému předána v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem v částce 1 348 Kč, úhradou za poskytnutí úvěru v částce 6 860 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru v částce 1 298 Kč a inkasním poplatkem v částce 2 520 Kč, celkem tedy částku 26 026 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 859 Kč. Bylo sjednáno, že nezaplacením kterékoliv splátky řádně a včas vzniká dlužníku povinnost hradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky, a to za každý den prodlení. Listina obsahuje i předpis splátek, z níž je patrný způsob jejich započtení na jednotlivé nároky věřitele.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.12.2021 spolu s přílohami, dohody o úplatě za postoupení pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny za postoupení pohledávek ze dne 22.12.2021 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11.1.2022 soud vzal za prokázané, že předmětná pohledávka společnosti [právnická osoba] za žalovaným byla ve výši 35 567,60 Kč postoupení postoupena na žalobce, přičemž tato skutečnost byla písemně oznámena žalovanému, což je prokázáno i poštovním podacím archem ze dne 12.1.2022. Žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě do 10 dnů. Z předžalobní výzvy ze dne 2.5.2022 spolu s poštovním podacím archem ze dne 4.5.2022 je prokázáno, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky. K tvrzení o nákladech vymáhání žalobce předložil výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky podepsaný [jméno] [příjmení], ředitelem zákaznické péče, kdy potvrzuje odeslání obyčejného dopisu žalovanému dne 2.3.2022 (ten předložil) a cesty pověřeného pracovníka dne 21.2.2022 a 21.3.2022.

7. Při právním hodnocení věci se soud nejprve zabýval tím, zda má žalobce vůči žalovanému pohledávku z titulu tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Hodnotil přitom, zda mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla platně uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, když mělo jít o spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, který byl ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87/1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.

13. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostál. Žalobce v tomto směru neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Z předložených důkazů je přitom zřejmé, že právní předchůdce žalobce v rozporu s citovanými závěry judikatury při ověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr vycházel v podstatě výlučně z údajů, které mu o svých poměrech poskytl sám žalovaný, když navíc tyto údaje byly nedostatečné, nedoložené. Soud především nemohl přehlédnout, že žalobce nepředložil důkazy, které by svědčily o tom, že jeho právní předchůdce měl k dispozici listiny, z nichž by ověřil tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr. V dané listině je sice vyznačeno, že měl k dispozici pracovní smlouvu a výplatní pásky, což by mohlo svědčit o ověření příjmu žalovaného, takové listiny však k důkazu předloženy nebyly. Ze samotné žádosti o úvěr pak vůbec nevyplývá a žalobce to jakkoliv netvrdil, jaké skutečnosti ohledně pracovního poměru žalovaného byly z pracovní smlouvy zjištěny, zejména pokud jde o dobu trvání pracovního poměru. Zda šlo o smlouvu na dobu neurčitou a byl tak předpoklad trvání tohoto jediného příjmu žalovaného či zda byla tato pracovní smlouva časově omezena. Pokud jde o výdaje žalovaného, pak ty byly uvedeny ve zcela neadekvátní částce na bydlení a v částce, na další výdaje odpovídající částce životního minima. Za situace, kdy se výdaje na bydlení měly odvíjet od toho, že žalovaný bydlel s rodiči, kteří zřejmě z větší části náklady hradili, pak bylo na místě přesto výši takových skutečných výdajů zkoumat a zkoumat i poměry rodičů žalovaného, tedy to, zda jsou schopni bez příspěvku žalovaného tyto náklady hradit či nikoliv. Zda je částka tvrzená žalovaným jako částka vydávaná na bydlení odpovídající takto zjištěným skutečnostem. Žalobce konečně vůbec netvrdil a neprokazoval, zda ověřoval tvrzení žalovaného o neexistenci jiných závazků, netvrdil a neprokazoval, že by nahlížel do veřejných registrů k ověření těchto skutečností, jak je to u poskytovatelů úvěrů zcela běžné a žádoucí. Za situace, kdy žalovaný měl dalších 14 měsíců splácet úvěr ve splátkách po bezmála 2 000 Kč měsíčně, kdy jistina úvěru při zohlednění úroků a poplatků dosáhla prakticky stoprocentního navýšení, pak nelze takový postup právního předchůdce žalobce označit za postup s odbornou péčí, jaký je nutné od poskytovatelů spotřebitelských úvěrů vyžadovat, když při nedostatečném zjištění skutečných výdajů žalovaného nemohl učinit závěr o jeho předpokládané schopnosti poskytnutý úvěr řádně splácet. Soud tak tento postup právního předchůdce žalobce hodnotí jako rozporný s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutečnosti, že k podpisu žádosti o úvěr a smlouvy o úvěru došlo v jeden den, pak soud nemůže učinit jiný závěr než ten, že právní předchůdce žalobce neměl dostatečný časový prostor k ověření skutečností tvrzených žalovaným, k nahlédnutí a získání informací z příslušných registrů a přes neúplnost informací získaných pouze od žalovanému přistoupil ihned k poskytnutí úvěru. O tom, že žalovaný zřejmě nebyl schopna úvěr splácet, může svědčit i to, že dle tvrzení žalobce uhradil pouze částku odpovídající jedné splátce dle předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Za situace, kdy se žalobce k jednání nedostavil, mu pak soud nemohl poskytnout poučení ohledně doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k prověření úvěruschopnosti žalovaného dle § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř., když takové poučení je možno poskytnout jen účastníkům přítomným u jednání.

14. Soud tedy uzavírá, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes existenci důvodných pochybností ohledně této jeho schopnosti mu spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaný je tak povinna v přiměřené lhůtě odpovídající jejím poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.

15. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 14 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku) ochuzeného vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce však sám v řízení tvrdil a prokazoval, že žalovaný již jeho právnímu předchůdci na vyplacenou částku 14 000 Kč uhradil celkem 2 899,99 Kč, a to ještě před prokazovanými výzvami k úhradě. Žalovaný tak již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru žalobci (jeho právnímu předchůdci) na poskytnutou jistinu vrátil tuto částku, je tak povinen mu doplatit již pouze částku 11 100,01 Kč.

16. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto usnesení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 100,01Kč jako zbývající část jistiny vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy jde o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na prodlení žalovaného s jeho vydáním pak soud v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku žalobci přiznal i nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky ode dne 28.1.2022 do zaplacení, a to ve výši jak se toho domáhal žalobce, kdy jde o výši úroku z prodlení nižší, než je dána dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Při stanovení data, od kterého je žalovaný povinen hradit úrok z prodlení soud vycházel z toho, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen žalobci vydat na výzvu, a to ve lhůtě přiměřené jeho poměrům. Soud tak vyšel z přípisu, kterým bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, byl vyzýván k úhradě ve lhůtě do 10 dnů od doručení. Ohledně doručení tohoto oznámení pak platí domněnka dojití daná v ust. § 573 občanského zákoníku, tedy že zásilka odeslaná s využitím poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V daném případě byla zásilka odeslána dne 12.1.2022, platí tak domněnka dojití dne 17.1.2022. Následně byla žalovanému stanovena 10 denní lhůta k úhradě, která uplynula dne 27.1.2022. Ode dne 28.1.2022 tak již byl žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (vrácením jistiny), kdy vzhledem k tomu, že žalovaný na výzvu nereagoval, soud má stanovenou desetidenní lhůtu za přiměřenou jeho poměrům k vrácení zbytku poskytnuté jistiny.

17. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbytku zamítl, když šlo o nároky jdoucí nad rámec nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nároky vycházející z neplatné smlouvy, případně nárok na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení.

18. Ve výroku III. pak o náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci většinově úspěšné žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly.