42 C 63/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 49 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 49.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 49.000 Kč za dobu od 31.1.2023 do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3.325,14 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4.569,93 Kč, úroku ve výši 20,88 % ročné z částky 49.000 Kč od 15.12.2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 49.000 Kč od 15.12.2022 do 30.1.2023.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.138 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 31.8.2023 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 49 000 Kč spolu s příslušenstvím v podobě smluvního úroku a úroku z prodlení, kdy tyto úroky zčásti kapitalizoval a zčásti se jich domáhal ode dne 15.12.2022 do zaplacení. Žalobce uvedl, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , smlouva o zápůjčce, kdy její nedílnou součástí byly i smluvní podmínky otištěné na zadní straně smlouvy. Ještě před uzavřením smlouvy uvedená společnost posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného poskytnutou zápůjčku splácet, kdy takto učinila zejména zhodnocením informací získaných od žalovaného zaznamenaných do zákaznické karty. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, kdy tyto informace byly ověřovány oproti dokladům od něj vyžádaných. Svým podpisem potvrdil správnost tvrzených skutečností. Úvěrující přitom vychází ze zásady poctivosti jednání spolukontrehenta. Dospěl k závěru o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Na základě této smlouvy poskytla uvedená společnost žalovanému peněžní prostředky ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal je vrátit spolu s částkou (poplatkem) 29 793 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za zapůjčené peněžní prostředky na sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 19 910 Kč, tedy s úrokovou sazbu 20,88 % ročně, částky za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 448 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 15 měsíčních splátkách po 5 253 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na 19.8.2022.

2. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když od uzavření smlouvy do postoupení pohledávky původnímu věřiteli ničeho neuhradil. Neuhrazená jistina ve výši 49 000 Kč se tak ode dne 20.8.2022 (po dni dohodnuté splatnosti celé zápůjčky) nadále úročí sjednaným úrokem ve výši 20,88 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.12.2022 postoupena na žalobce s účinností ke dni 16.12.2022, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Následně žalobci ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní upomínky. Žalobce se rozhodl nepožadovat po žalovaném zbývající dluh na poplatku. Žalobce se tak po žalovaném domáhá zaplacení dlužné jistiny v částce 49 000 Kč a zaplacení úroku ve výši 20,88 % z jistiny, který jednak za období od 20.8.2022 do 14.12.2022 kapitalizoval na částku 3 325,14 Kč a jednak se jej domáhá od 15.12.2022 do zaplacení. S ohledem na prodlení s úhradou peněžité částky se pak žalobce domáhá i zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši, který jednak za období od 15.1.2021 do 14.12.2022 kapitalizoval na částku 4 569,93 Kč a jednak se jej domáhá z jistiny od 15.12.2022 do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobce žádným způsobem nezpochybnil. K jednání nařízenému na den 5.6.2024 se žalovaný, ač řádně předvolán, nedostavil, žalobce a jeho právní zástupce se z jednání omluvili, souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Soud proto v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud při jednání provedl dokazování žalobcem předloženými listinami, z nichž zjistil následující skutkový stav. Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, bylo prokázáno, že dne 19.5.2021 společnost , právnická osoba, a žalovaný podepsali tuto listinu, kdy mělo jít o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou se uvedená společnost zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 49 000 Kč, a to v hotovosti při uzavření smlouvy, kdy žalovaný svým podpisem potvrdil převzetí této částky. Žalovaný měl úvěr splatit spolu s poplatkem ve výši 27 858 Kč, který byl tvořen úrokem v částce 19 910 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 448 Kč. Dále mělo být sjednáno doplňkové pojištění na sjednanou dobu pojištění ve výši 1 935 Kč. Žalovaný měl celkovou částku 78 793 Kč uhradit formou 15 měsíčních splátek po 5 253 Kč, kdy poslední splátka činila 5 251 Kč. Zápůjční úroková sazba byla uvedena ve výši 55,20 % a měla být pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Zadní stranu smlouvy tvořily smluvní podmínky, které již nejsou žádnou ze smluvních stran podepsány. S ohledem na právní hodnocení věci tyto soud blíže nerozebírá. Z tabulky umoření a tvrzení žalobce, které žalovaný nerozporoval, má soud za prokázané, že žalovaný dne 19.5.2021 čerpal částku 49 000 Kč, následně na takto poskytnutou částku ničeho neuhradil.

5. K tvrzení žalobce o prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobce předložil zákaznickou kartu podepsanou žalovaným dne 18.5.2021. V ní jsou zaznamenány údaje o žalovaném, kdy k prověření totožnosti měl právní předchůdce žalobce k dispozici jeho občanský průkaz. V listině je uvedena adresa trvalého pobytu žalovaného, druh bydlení je vyznačen vlastní, což není žádnou listinou osvědčeno. Není zřejmé, o jaký typ vlastnického bydlení jde. Je uvedeno, že je ženatý, má středoškolské vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost, zapůjčená částka má být užita na vybavení domácnosti. Ohledně příjmů žalovaného je zaznamenáno, že jeho jediným zdrojem příjmů je mzda z pracovního poměru, kdy pracuje na plný úvazek jako prodavač v Albertu. Výše jeho čistého měsíčního příjmu má činit 21 759 Kč. Tato skutečnost měla být ověřena ze dvou výplatních pásek, a to z ledna a února 2021, kdy tyto listiny nebyly k důkazu předloženy. Dále je v zákaznické kartě vyznačen další čistý příjem domácnosti ve výši 19 200 Kč, kdy však není uvedeno, o jaký příjem by mělo jít a kdo je jeho příjemcem, není vyznačeno, že by byl doložen nějakou listinou. Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou uvedeny v částce 2 000 Kč, nejsou uvedeny žádné jiné závazky, externí či interní splátky žalovaného. Je uvedeno, že žalovaný má kreditní kartu, má bankovní účet. Žádné další důkazy k prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobce před nařízením jednání nepředložil.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.12.2022 spolu s přílohou, má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným z tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru na žalobce. Tato skutečnost byla žalovanému písemně oznámena oznámením ze dne 16.12.2022, když z podacího lístku je prokázáno, že zásilka byla odeslána žalovanému dne 13.1.2023, pohledávka měla být uhrazena ve lhůtě do 10 dnů od data doručení. Z předžalobní výzvy ze dne 1.6.2023 spolu s podacím lístkem ze dne 2.6.2023 je prokázáno, že právní zástupce žalobce před podáním žaloby písemně vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek, když jej opětovně seznámil se skutečnostmi ohledně postoupení pohledávky.

7. Po právní stránce soud hodnotil předmětný spor následovně. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o zápůjčce přenechá zápůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku při peněžité zápůjče lze sjednat úroky.

8. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle § 87 odst. 1 tohoto zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli se žalovaným uzavřít smlouvu o zápůjčce, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018, přitom spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud i za právní úpravy dané zákonem č. 257/2016 Sb. povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20, ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.

14. Soud má přitom za to, že žalobce neunesl zejména důkazní břemeno k tvrzení, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jeho právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného poskytnutý spotřebitelský úvěr za sjednaných podmínek splácet. Žalobce k důkazu o prověření úvěruschopnosti žalovaného předložil pouze zákaznickou kartu, z níž je zřejmé, že ohledně příjmů žalovaného bylo před uzavřením smlouvy zjištěno, že jeho jediným příjmem je mzda z pracovního poměru v tvrzené výši asi 21 000 Kč, kdy tato skutečnost měla být ověřena ze dvou výplatních pásek. Za situace, kdy měl žalovaný po dobu 15 měsíců hradit splátky ve výši 5 253 Kč, bylo dle názoru soudu při postupu s odbornou péčí třeba, aby původní věřitel prověřil předpoklad trvání pracovního poměru po tuto dobu. V případě pozitivního zjištění by zde byla vysoká míra pravděpodobnosti, že žalovaný bude mít i v dalších měsících zachován deklarovaný příjem. Takové zjištění by přitom bylo možné učinit z pracovní smlouvy, z této smlouvy by rovněž bylo možné ověřit skutečně sjednanou výši mzdy. I za situace, kdy by měl žalovaný skutečně deklarovaný příjem, když výplatní pásky k důkazu předloženy nebyly, nemohlo by toto zjištění být samo o sobě podkladem pro úvahu o jeho dostatečném příjmu v dalších měsících, kdy měla být zápůjčka splácena. Pokud jde o další příjem domácnosti uvedený v zákaznické kartě, pak za situace, kdy není tvrzeno ani prokazováno, o jaký příjem jde a jaká osoba je jeho příjemcem, nebylo možné jej při hodnocení poměrů žalovaného vzít v úvahu. Pokud jde o ověření výdajů a dalších závazků žalovaného, pak nebylo prokázáno, že by původní věřitel v tomto směru vůbec něčeho zjišťoval, zjištěné skutečnosti případně ověřoval. V zákaznické kartě je výše výdajů uvedena v odhadované zcela neadekvátní výši 2 000 Kč. Takto nízká výše výdajů nemůže být odůvodněna ani tím, že na zákaznické kartě je vyznačeno, že žalovaný bydlí formou vlastnického bydlení. Není přitom zřejmé, o jaké vlastní bydlení jde, vlastnictví nějaké nemovitosti nebylo z jeho strany ničím doloženo. I za situace, že by žalovaný skutečně byl vlastníkem nemovitosti, ve které by bydlel, pak je notorietou, že jen výdaje na energie, vodu a další služby s tím spojené mnohonásobně převyšují částku uvedenou v zákaznické kartě. Pokud jde o existenci dalších závazků žalovaného, pak původní věřitel ani v tomto směru nečinil žádné vlastní úkony směřující k prověření tvrzení žalovaného o tom, že nemá jiné závazky. Takový postup přitom soud za situace, kdy měl žalovaný měsíčně splácet více než 5 000 Kč, nehodnotí jako postup s odbornou péčí. Ze zákaznické karty je přitom zřejmé, že žalovaný vlastnil v danou dobu bankovní účet, měl kreditní kartu, kdy jen z tohoto titulu vznikají závazky z takto čerpaných prostředků. Bylo tak na místě minimálně požadovat po žalovaném předložení výpisů z účtu k této kreditní kartě. Žalobce přitom netvrdil, ani neprokazoval, že by ohledně zjištění dalších závazků žalovaného a ověření jeho platební morálky původní věřitel nahlížel do veřejných rejstříků či nebankovních registrů, jak je to u poskytovatelů úvěrů zcela běžné a žádoucí, a spokojil se tedy pouze z nikterak ověřeným tvrzením žalovaného o neexistenci dalších závazků. Soud tak má za to, že při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru existovaly značné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, tyto nebyly jednáním (prověřováním) úvěrujícího odstraněny a úvěr byl přes tyto pochybnosti žalovanému poskytnut. Postup právního předchůdce žalobce při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru tak byl dle názoru soudu v rozporu s povinností postupovat s odbornou péčí, jak je dána v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. O tom, že žalovaný zcela zřejmě nebyl schopen úvěr v dohodnutých splátkách hradit, pak svědčí to, že neuhradil žádnou ze sjednaných splátek.

15. Soud tedy uzavírá, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce splnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona 257/2016 Sb., tedy že s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru podepsané dne 19.5.2021, ani to, že by byl žalovaný schopen úvěr ve sjednaných splátkách splácet. Z tohoto důvodu je předložená smlouva o spotřebitelském úvěru od počátku absolutně neplatná a žalovaný je tak povinen vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v přiměřené lhůtě odpovídající jeho poměrům). Žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018, kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.

16. Soud jen na okraj doplňuje, že za situace, kdy se žalobce k soudnímu jednání nedostavil (soudu byla zaslána omluva z jednání spolu se souhlasem, aby bylo jednáno v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce), nemohl být ohledně nedostatečných skutkových tvrzení o ověření úvěruschopnosti žalovaného a neoznačení důkazů k takovým tvrzením poučen podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Takové procesní poučení se totiž poskytuje jen účastníkům přítomným u soudního jednání. Je sice skutečností, že žalobce obecně ve své omluvě z jednání uvedl, že v případě, že nebudou tvrzení dostatečná, pak žádá o odročení jednání a o to, aby byl k jejich doplnění vyzván, nicméně, jak již bylo řečeno, uvedeného poučení se účastníku dostává toliko při soudním jednání a nelze je nahrazovat písemnou výzvou soudu. Pro úplnost lze dodat, že chybějící tvrzení nebylo tak významné, že by způsobovalo neprojednatelnost žaloby (tedy, že by zde byl důvod pro postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř.).

17. Pokud právní předchůdce žalobce na základě neplatné smlouvy ze dne 19.5.2021 poskytl žalovanému částku 49 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci jako právnímu nástupci (právní nástupnictví bylo prokázáno předloženou smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku) ochuzeného vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

18. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 49 000 Kč jako zbývající část jistiny vyplacené dle absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy jde o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na prodlení žalovaného s jeho vydáním pak soud v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku žalobci přiznal i nárok na zaplacení úroku z prodlení z této částky, a to ode dne 31.1.2023 do zaplacení, a to ve výši dle návrhu žalobce, když pro dané období byla výše úroku z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 351/2013 Sb. vyšší. Při stanovení data, od kterého je žalovaný povinen hradit úrok z prodlení soud vycházel z toho, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen žalobci vydat na výzvu, dle zákona č. 257/2016 Sb. ve lhůtě přiměřené jeho poměrům. Soud tak vyšel z přípisu, kterým bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobce, byl vyzýván k úhradě ve lhůtě do 10 dnů od doručení. Ohledně doručení tohoto oznámení pak platí domněnka dojití daná v ust. § 573 občanského zákoníku, tedy že zásilka odeslaná s využitím poštovních služeb došla příjemci třetí pracovní den po odeslání. V daném případě byla zásilka odeslána dne 13.1.2023, platí tak domněnka dojití třetí pracovní den, tedy dne 18.1.2023. Následně byla žalovanému stanovena 10denní lhůta k úhradě, která uplynula dne 30.1.2023. Ode dne 31.1.2023 tak již byl žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení (vrácením jistiny), kdy vzhledem k tomu, že žalovaný na výzvu nereagoval, má soud stanovenou desetidenní lhůtu za přiměřenou jeho poměrům k vrácení poskytnuté jistiny, když byla zohledněna i doba, která již v tu dobu od získání bezdůvodného obohacení uplynula. Jde přitom o dobu 20 měsíců od poskytnutí jistiny bez právního důvodu, kdy taková doba je dle názoru soudu pro vrácení jistiny přiměřená poměrům žalovaného, který k nim ničeho netvrdil, svou schopnost vrátit v této lhůtě poskytnutou jistinu nikterak nezpochybnil. Není zde tedy spor mezi účastníky o to, zda uvedená doba odpovídá možnostem žalovaného, nebylo tak na soudu, aby dobu ke vrácení jistiny přiměřenou jeho poměrům sám určil (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).

19. Ve výroku II. pak soud žalobu ve zbývající části zamítl, když šlo o nároky jdoucí nad rámec nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nároky vycházející z neplatné smlouvy, případně nárok na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení.

20. Ve výroku III. pak soud o náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil žalovanému povinnost nahradit ve věci úspěšnému žalobci jím účelně vynaložené náklady, když žalobce byl neúspěšný pouze ohledně příslušenství pohledávky, kdy z těchto částek nejsou odměna advokáta ani vynaložený soudní poplatek vypočteny. Žalobce na nákladech řízení vynaložil částku 1 960 Kč za zaplacený soudní poplatek a náklady na právního zastoupení vypočítané podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ke dni zahájení řízení (dále jen „AT“). Náklady na právní zastoupení tedy činí odměna advokáta celkem ve výši 1 500 Kč (právnímu zástupci žalobce byla přiznána odměna ve výši 500 Kč za 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1 bod 3 AT, a to za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby a předžalobní výzvu), dále byl přiznán 3 × režijní paušál po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a), § 11 a § 13 AT. Dále náklady na právní zastoupení tvoří náhrada za DPH z odměny, náhrad a paušálů ve výši 378 Kč ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem tak žalobce na nákladech řízení vynaložil částku 4 138 Kč.