43 C 14/2026

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 13 077,39 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 077,39 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 3 377 Kč od 10. 12. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 %, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 9. 12. 2025, který byl převeden do rejstříku C dne 13. 1. 2026, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 077,39 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 11. 2020, č. , hodnota, , uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 10 000 Kč. Dluh ze smlouvy v nárokované výši nebyl žalovaným uhrazen, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 16. 3. 2026 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila den po uplynutí soudem stanovené lhůty, tj. dne 8. 4. 2026.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Ve věci bylo nařízeno jednání na 21. 5. 2026, přičemž žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, současně souhlasila s rozhodnutím soudu v nepřítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalobkyně, žalovaného.

5. Soud vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smluvní dokumentací, posouzením úvěruschopnosti, potvrzením o platbě, výzvami, předžalobní výzvou a sdělením banky.

6. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

13. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

14. Posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno v souladu s požadavky zákona za situace, kdy poskytovatel ohledně úvěrů vycházel především z údajů sdělených samotným žalovaným. V té souvislosti žalobkyně určitým způsobem ověřovala příjmy žalovaného – soudu byla předložena výplatní páska na čl. 83, aniž by však byly údaje dále objektivizovány např. pracovní smlouvou, dokládající stabilizované příjmové poměry co do trvání a formy pracovního poměru.

15. Výdajová stránka pak nebyla doložena žádným způsobem, resp. nebyla doložena ani v základním rámci srozumitelně a uceleně za situace, kdy ve formuláři příjmů a výdajů k žádosti o spotřebitelský úvěr byly vyneseny výdaje na splátky ve výši 5 000 Kč a minimální měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč, přičemž pod tuto částku spadají výdaje na potraviny, oblečení, léky, služby, internet apod, ve věci výdajů na bydlení nebylo žalovaným nic k žádosti uvedeno. Soud v dané věci dospěl k závěru, že uvedený údaj je z pohledu soudu zjevně podhodnocený, tím spíše bylo nutno jej objektivizovat.

16. Pakliže byly soudu předloženy výpisy z účtu žalovaného na čl. 25, a to za období 3 měsíců předcházející poskytnutí spotřebitelského úvěru, pak skutková tvrzení nelze nahrazovat odkazem na podklady k žalobě připojené, nota bene soubor značného množství údajů, z nichž by snad měl rozhodné skutečnosti dovozovat sám soud. Je na žalobkyni, aby prokázala, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalovaného, z jakých konkrétních individualizovaných údajů bylo vycházeno a jak byly tyto údaje objektivizovány. Je třeba doložit konkrétní tvrzení ohledně relevantních částek a z nich dovozených rozhodných skutečností, nepostačí popř. nahromadit výpisy z účtu za určité období a tyto bez dalšího předložit soudu. Soud pouze okrajově doplňuje, že z doloženého výpisu je již bez bližšího zkoumání zjevné, že žalovaný čerpal a splácel značné množství finančních produktů od různých mimobankovních poskytovatelů.

17. Soud dále podotýká, že žalovaný nebyl povinen vznést námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti žalobkyně posoudit její úvěruschopnost ve tříleté promlčecí lhůtě dle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, kdy z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 OPR, mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

18. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

19. Smluvní dokumentací čl. 10, potvrzením o platbě čl. 35, sdělením banky soudem vyžádaného na čl. 54, bylo prokázáno, že žalovanému byly na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuty prostředky převodem na účet v celkové výši 10 000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý spotřebitelský úvěr uhradil celkem 28 143 Kč, tj. částku vyšší.

20. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného je tím vyloučeno.

21. Výrokem I. proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

22. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšnému žalovanému žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.