43 C 150/2025

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 14 898 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 898 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 898 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 14 898 Kč od 1. 10. 2022 do 3. 8. 2023 ve výši 15 % ročně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 077,18 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 19. 5. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 898 Kč s příslušenstvím, a to v návaznosti na ukončení pracovního poměru žalovaného ze strany žalobkyně z důvodu neomluvené absence žalovaného na pracovišti, a to ke dni 30. 9. 2022, žalobkyni proto vznikla pohledávka za žalovaným v celkové výši 14 898 Kč, která se skládá ve výši 1 236 Kč z nevrácené části náborového příspěvku za jeden měsíc, ve výši 9 186 Kč z přečerpané dovolené, ve výši 2x 2 187 Kč z odvedeného zdravotní pojištění za měsíce srpen a záři 2022 a ve výši 2x 102 Kč za obědy vydané žalovanému. Žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných částek vyzvala upomínkou ze dne 27. 7. 2023 a předžalobní upomínkou ze dne 13. 11. 2024.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Ve věci byly naplněny podmínky § 115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, když žalobkyně i žalovaný na výzvu soudu s poučením podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nereagovali, má se tak za to, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Současně povaha věci jednoznačně umožňuje rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.

5. Podle § 4 zákoníku práce pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

6. Podle § 211 zákoníku práce zaměstnanci, který vykonává zaměstnání v pracovním poměru, vzniká za podmínek stanovených v této části právo na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část a dále právo na dodatkovou dovolenou.

7. Podle § 223 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel může dovolenou krátit jen za neomluveně zameškanou směnu, a to o počet neomluveně zameškaných hodin; neomluvená zameškání kratších částí jednotlivých směn lze sčítat.

8. Podle § 331 zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

9. Podle § 8 odst. 2 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za své zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání (§ 2 odst. 3) a zaniká dnem skončení zaměstnání, s výjimkami stanovenými v § 6 (pojistná událost), a pojistník se zavazuje zaplatit pojistiteli pojistné.

10. Podle § 1746 odst. 2 občanského zákoníku strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

11. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. V projednávané věci dospěl soud po podřazení listinnými důkazy prokázaného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení k následujícím závěrům.

14. Bylo prokázáno, že pracovní smlouvou ze dne 30. 10. 2019 byl mezi žalobkyní a žalovaným založen pracovní poměr na dobu neurčitou, jako den nástupu do práce bylo sjednáno datum 1. 11. 2019, žalovaný byl u žalobkyně zaměstnán na pozici , Anonymizováno, .

15. Bylo dále prokázáno, že v návaznosti na uzavření pracovní smlouvy žalobkyně a žalovaný dne 30. 10. 2019 uzavřeli dohodu o poskytnutí náborového příspěvku, coby na pracovní smlouvu navazující smlouvu nepojmenovanou (inominátní) ve smyslu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, na základě které byl žalovanému poskytnut náborový příspěvek ve výši 50 000 Kč, přičemž v částce 20 000 Kč bylo sjednáno vyplacení po uplynutí zkušební doby a v částce 30 000 Kč bylo vyplacení podmíněno odpracováním alespoň 80 % plánovaného fondu pracovní doby z trvání pracovního poměru, aniž by došlo k porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru způsobem uvedeným v dohodě či běhu výpovědní doby.

16. Žalovaný se v dohodě zavázal setrvat u žalobkyně v pracovním poměru po minimální dobu 3 let, přičemž pro případ, že žalovaný tuto podmínku nesplní, byla ujednána povinnost vrátit poměrnou část náborového příspěvku, v závislosti na počtu celých neodpracovaných měsíců zbývajících do doby tří let od založení pracovního poměru. Bylo současně dohodnuto, že nárok na vrácení nevzniká v případě výpovědi podané žalobkyní z výpovědních důvodů nesankčního charakteru, případně dohodou z obdobného důvodu.

17. Vzhledem k absenci žalovaného na směnách dne 5. 8. 2022, 6. 8. 2022, 7. 8. 2022, 10. 8. 2022 a 11. 8. 2022 byl žalovanému zaslán vytýkací dopis, následně vzhledem k dalším opakovaným absencím dne 16. 9. 2022 došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, přičemž pracovní poměr žalovaného následně skončil dnem doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, tj. ke dni 30. 9. 2022.

18. Upomínkou ze dne 27. 7. 2022, odeslanou dne 31. 7. 2023, jak plyne z výpisu ze sledování zásilek , právnická osoba, , založeném na čl. 15 spisu, byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 14 898 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 13. 11. 2024, odeslané žalovanému dne 14. 11. 2024, jak vyplývá z obálky založené na čl. 16 spisu.

19. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná za situace, kdy ke skončení pracovního poměru došlo v důsledku soustavných absencí žalovaného coby zaměstnance v zaměstnání de facto počínaje 5. 8. 2022 až do doručení okamžitého zrušení pracovního poměru dne 30. 9. 2022. Žalobkyně jako zaměstnavatel má proto nárok na vrácení plnění, která byla žalovanému vyplacena neprávem.

20. Výrokem I. proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1) nevrácenou poměrnou část náborového příspěvku dle čl. II dohody o poskytnutí náborového příspěvku, a to za 1 měsíc říjen 2022, který scházel k dovršení trvání zaměstnání nejméně 3 roky, ve výši 1 236 Kč, dále soud uložil žalovanému 2) uhradit částku ve výši 4 374 Kč za odvedené zdravotní pojištění bez nároku žalovaného odvedené žalobkyní podle § 8 odst. 2 věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění za žalovaného za 2 měsíce – srpen a září 2022, dále 3) částku 204 Kč za 2x 102 Kč na neoprávněně vydaných obědech žalovanému, dále 4) ve výši 9 186 Kč bylo žalovanému uloženo zaplatit částku odpovídající 73,21 hod. přečerpané dovolené, s ohledem na předčasné skončení pracovního poměru, pro které nárok na dovolenou nevznikl v rozsahu, v jakém bylo předpokládáno pro případ, že by nedošlo k esenciálnímu porušování pracovní kázně ze strany žalovaného, a nebylo proto nutno pracovní poměr předčasně ukončit.

21. Celkem tak soud uložil žalovanému zaplatit částku 14 898 Kč, neboť se na jeho straně jedná o bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, za subsidiární aplikace předjímané § 4 zákoníku práce. Současně soud ve smyslu § 331 zákoníku práce dospěl k závěru, že není dána zákonná výluka vrácení neprávem vyplacených částek, neboť žalovaný jako věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, pakliže k jejich výplatě došlo dříve, než mohl zaměstnavatel reagovat na závažné porušení pracovních povinností žalovaným, spočívající v početných absencích na pracovišti.

22. Žalobkyni dále podle § 1970 občanského zákoníku přísluší právo domáhat se úroků z prodlení ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., byl proto současně přiznán úrok z prodlení a to od 4. 8. 2023 do zaplacení.

23. Ve výroku II. soud žalobu částečně zamítl co do části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 14 898 Kč od 1. 10. 2022 do 3. 8. 2023 ve výši 15 % ročně.

24. Soud v této věci však dospěl k závěru, že přiznání zákonného úroku z prodlení již od dne následujícího po účinnosti skončení pracovního poměru žalovaného není na místě, neboť pojmově lze úrok z prodlení přiznat (teprve) ze splatné pohledávky, jejíž výše byla druhé straně jednoznačně a srozumitelně vyčíslena, a k jejímuž uhrazení byla druhá strana prokazatelně vyzvána.

25. Okamžité zrušení ze dne 16. 9. 2022 však nelze považovat za takovou výzvu k plnění. Za první prokázanou výzvu k plnění dlužné částky je pak nutné považovat (teprve) upomínku ze dne 27. 7. 2023, která obsahovala přesně vyčíslení dlužných částek a výzvu k jejich úhradě. Teprve tato první prokázaná výzva k plnění ze dne 27. 7. 2027, vyčíslující nárok a prokazatelně odeslaná žalovanému, naplňuje zákonné požadavky na výzvu, od jejíhož doručení lze odvozovat nárok na příslušenství pohledávky v podobě úroku z prodlení.

26. Podle § 573 občanského zákoníku je pak třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 3. 8. 2023, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Žalobkyně byla v řízení ve vztahu k žalovanému převážně úspěšná, má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva, v poměrné výši podle míry úspěchu.

28. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 1 000 Kč, dále vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla zastoupena advokátem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., přísluší jí náhrada podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za 3 úkony po 100 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., spočívající ve výzvě k jednorázové úhradě, předžalobní výzvě a podání žaloby. Celkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení přísluší 300 Kč + 1 000 Kč = 1 300 Kč.

29. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla úspěch v rozsahu 91,43 %, vycházeje z rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno (20 040,87 Kč) a v jakém byla žaloba zamítnuta (1 879,59 Kč), včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, žalovaný měl úspěch v rozsahu 8,57 %, svědčí žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených v rozsahu 91,43 % - 8,57 % = 82,86 %. Soud proto žalobkyni přiznal částku 1 077,18 Kč.

30. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to ve standardní zákonem předepsané délce 3 dnů od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvody pro poskytnutí prodloužené lhůty vzhledem k výši částky, která je žalovanému ukládána k zaplacení, rovněž s přihlédnutím k výši nároku na náhradu nákladů řízení.