43 C 186/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, PhD., LL.M. ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupena anonymizováno jméno příjmení , advokátem sídlem adresa proti žalované: ; název žalované , IČO sídlem adresa žalované o ochranu rušené držby <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se rušení držby žalobkyně spočívající v nerušeném užívání žalobkyní instalovaných zařízení na pozemcích p.č. st. [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] a budově muzea stojící na pozemku p. [číslo] vše v k. ú. [obec] ([číslo]) [územní celek] ([číslo]), Katastrální úřad Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – na účet Okresního soudu Brno-venkov – soudní poplatek ze žaloby na ochranu rušené držby ve výši 5000 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.</b> 1. Žalobou podanou u soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zdržet se rušení držby žalobkyně spočívající v nerušeném užívání žalobkyní instalovaných zařízení na pozemcích a budově svěřené k hospodaření žalovanou.

2. Žalobu odůvodnila tak, že předmětem jejího podnikání je instalování a provozování technologických zařízení pro přenos dat a poskytování telekomunikačních služeb (poskytování internetového připojení). Na základě ústně uzavřené smlouvy se žalovanou, jejímž předmětem byl pronájem části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], okres [okres], užívá části pozemků vymezených v petitu žaloby, přičemž žalovaná svým jednáním ruší držbu pokojného užívání těchto částí pozemků, spočívající v instalaci stožárů žalobkyně na pozemcích a budově svěřených do hospodaření žalované. Pokojný stav dle žalobkyně trval od počátku roku 2020, rušení držby trvá od [datum]. Ústní smlouva byla uzavřena na podzim 2019 a spočívala v instalaci zařízení sloužících k poskytování internetu na budově žalované – na [anonymizována dvě slova], předmětem byl pronájem části pozemku parc. [číslo] k.ú. [obec], okres [okres], a umístění kotveného stožáru osazeného anténou a technologií telekomunikačního zařízení, současně pronájmu částí ostatních pozemků za účelem uložení zemního optického kabelu a kabelu elektrické přípojky. Na konci roku 2019 vznesla žalovaná požadavek na změnu umístění antény, současně byla zahájena jednání o uzavření písemné smlouvy, k jejímuž uzavření však nikdy nedošlo. V lednu 2020 pak proběhla se souhlasem žalované instalace dvou příhradových stožárů, a to jeden v zadní části návštěvnické budovy, ve dvoře, a druhý severně na okraji lesa u polní cesty.

3. Následně byla však žalobkyně vyzvána žalovanou k odstranění stožárů ve lhůtě jednoho týdne, jinak budou odstraněny žalovanou na náklady žalobkyně, současně byla informována o tom, že bude přerušeno připojení zařízení na elektrickou energii. Takový návrh žalobkyně dne [datum] odmítla a téhož dne došlo žalovanou k odpojení přívodu elektřiny do zařízení žalobkyně, byla na místo volána Policie ČR, následně dne [datum] začali pracovníci žalované rozebírat stožár a jeho konstrukci. Jednáním žalované vzniká žalobkyni škoda, neboť dochází k narušení poskytování služeb žalobkyně cca 99 klientům, mimoto dochází k poškozování zařízení sítě veřejných komunikací jako veřejně prospěšného zařízení.

4. K žalobě žalobkyně připojila listiny dokládající souhlas žalované s instalací zařízení e-mailovou komunikací z [datum] a [datum], fotodokumentací stožáru umístěného na střeše budovy muzea a stožáru umístěného na okraji lesa, e-mailovou komunikací ze dne [datum] a [datum], orto-foto mapou pozemků vedenou v katastru nemovitostí a opatřenou popiskami a úředním záznamem Polici ČR.

5. Soud dále ověřil vlastnické právo výpisem předmětných pozemků z katastru nemovitostí, kdy vlastníkem pozemků je Jihomoravský kraj, hospodaření s pozemky svěřeno žalované.

6. Podle § 1003 občanského zákoníku držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

7. Podle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku soud zamítne žalobu na ochranu nebo uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, když žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

8. Podle § 177 o.s.ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání není třeba nařizovat.

9. Podle § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední tržby a jejího svémocného rušení.

10. Žaloba na ochranu rušené držby pojmově směřuje k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Rozhoduje se o faktickém stavu, soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se jen na zjištění skutkového stavu – v řízení se nezkoumá oprávněnost držby. Smyslem žaloby z rušené držby je ochrana pokojného stavu, soud nezjišťuje, zda se jedná o držbu řádnou, poctivou a pravou, ochrany požívá nejen držba řádná, poctivá a pravá, ale i držba nepoctivá, neřádná a nepravá.

11. Soud nezkoumá předběžné hmotněprávní otázky, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení (o určení vlastnického práva, vydání neprávem zadržované věci, její součásti, vyklizení prostor atp.), vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva. Pro úspěšnost žaloby z rušené držby je nutné (postačí), aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší; obecný soud zkoumá zejména skutkový stav. V řízení nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu jako stavu pokojnému. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 o. z.), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 o. z. ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Námitky petitorního charakteru, např. že rušitel je vlastníkem, nejsou však v posesorním sporu o žalobě z rušené držby pro rozhodnutí soudu zásadní.

12. Ústavní soud k podmínkám, za nichž je třeba přistupovat k posouzení žaloby na ochranu rušené držby, v nálezu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4306/18, vyslovil, že zamítnout žalobu z rušené držby lze pouze na základě zákonem předvídaných skutečností, spočívajících v nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasného podání žaloby z rušené držby. Zodpovědět (v tam vedeném řízení) spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. U řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě.

13. V usnesení ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 3018/18, Ústavní soud vyložil, že s ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází v řízení o žalobě z rušené držby k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby (žalovaný může toliko namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil – srov. § 1007 odst. 1 o. z.), ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Vyhovění žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Žalovanému, kterému bylo uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. umožnit znovu nerušenou držbu, zůstává zachována možnost podat proti žalobci žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že žalovaný (v řízení o žalobě z rušené držby žalobce) neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce (v řízení o žalobě z rušené držby žalovaného).

14. Aktuálně v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2/22, Ústavní soud shrnul svoji dosavadní judikaturu s odkazem na usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 413/22 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Připomenul v něm zejména závěry nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18 (N 93/94 SbNU 179), v němž v souvislosti s řízením o žalobě z rušené držby konstatoval, že ačkoliv je toto řízení součástí právního řádu teprve od 1. 1. 2014, lze při jeho„ uchopení“ zčásti vycházet z rozhodovací praxe vztahující se k dnes již neúčinné ochraně pokojného stavu podle § 5 občanského zákoníku z roku 1964. Platný je tak například závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 22 Cdo 4115/2011, podle něhož:„ Ochrana pokojného stavu, upravená v § 5 obč. zák. (1964), je modifikovaným způsobem ochrany držby (posesorní ochrany), kterou znal již obecný občanský zákoník z roku 1811 a ke které se vrací i nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Jejím předmětem není ochrana práva, ale pokojného stavu. Předpokladem pro poskytnutí ochrany je, že návrh je podán (...) v době, kdy jde o aktuální zásah do pokojného stavu; pokud se nový stav, vyvolaný zásahem, stal pokojným, ochranu nelze poskytnout. (...) Nárok na ochranu pokojného stavu má jiný skutkový základ a ostatně i jiný účel než ochrana práva; nelze dovodit, že by ten, kdo žádá ochranu pokojného stavu, musel současně žádat i o ochranu práva. Z uvedeného mimo jiné plyne, že žaloba z rušené držby (též„ posesorní žaloba“) poskytuje prozatímní ochranu posledního faktického stavu, nikoli stavu právního (tedy nikoli subjektivního práva).“ 15. Ústavní soud pokračuje a uvádí, že v uvedeném nálezu poukázal též na to, že se již v několika rozhodnutích k novému typu soudního řízení podle § 176 a násl. o. s. ř. a jeho ústavněprávnímu přezkumu v řízení o ústavní stížnosti vyjádřil - viz např. v usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2662/16, kde konstatoval, že " Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379) či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy řízení o žalobách z rušené držby. Ústavní soud se ani zde necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem v tom směru, že držba musí mít svůj původ v právním titulu (zakládat se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.“ Ani při aplikaci tohoto testu ústavnosti neztrácí Ústavní soud uvedený účel žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení) ze zřetele. V usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17 Ústavní soud akceptoval tuto charakteristiku slovy:„ Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu; proto obecný soud nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou“ (sc. zda jde o některý z devíti druhů držby podle kombinace tří základních figur a jejich opozit).

16. Na podkladě citovaných ustanovení zákona a judikatury soud předně ověřil včasnost žaloby, kdy dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas, neboť o rušení držby, svém právu i osobě, která má držbu ohrožovat či rušit, se žalobkyně dozvěděla dne 23. 6. 2022, jak doloženo e-mailovou komunikací se žalovanou. Pokud byla žaloba podána dne 21. 7. 2022, stalo se tak v zákonné lhůtě šesti týdnů.

17. Vzhledem ke striktní zákonné lhůtě 15 dnů pro rozhodnutí soudu, současně s ohledem na obsah návrhu a připojených listin, nebylo k projednání žaloby nařízeno jednání, soud vycházel z listinných důkazů přiložených žalobkyní k žalobě.

18. Následně soud obrátil svoji pozornost k důvodnosti žaloby. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně neprokázala, že ze strany žalované jde o svémocné rušení držby žalobkyní, žalobkyně rovněž neprokázala, že ve vztahu k držbě částí předmětných pozemků se jednalo o pokojný stav, jehož ochrany se lze domáhat žalobou ze svémocně rušené držby.

19. Z návrhu, stejně tak z listin předložených žalobkyní se podává, že žalovaná skutečně souhlasila s umístěním zařízení žalobkyně na svých pozemcích. To však ještě samo o sobě nemohlo založit pokojný stav za situace, kdy k instalaci zařízení se souhlasem žalobkyně došlo v měsíci říjnu 2019 a bezprostředně poté byla zahájena jednání o uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, za účelem sjednání podmínek umístění zařízení žalobkyně na pozemcích žalované. V této souvislosti žalobkyně neprokázala uzavření jakékoli smlouvy, a to ani smlouvy uzavřené bez písemné formy, neprokázala, že by byly dojednány základní náležitosti smlouvy o pronájmu, prokázala pouze prostý souhlas žalované s umístěním zařízení v areálu muzea. Žalobkyně navíc v žalobě uvádí, že ústně uzavřená smlouva o pronájmu se měla týkat výhradně pozemku parc. [číslo] petit žaloby však směřuje i k dalším pozemkům.

20. Následně vedená smluvní jednání byla v konečném důsledku neúspěšná, neúspěch smluvních jednání vyústil ve výzvu žalované adresované žalobkyni, nechť žalobkyně zařízení z pozemků žalované odstraní, následně došlo k zásahu žalované do zařízení žalobkyně dne 23. 6. 2022. Nelze přehlížet, jak prokázáno předloženou e-mailovou komunikací, že neúspěchu jednání předcházelo odmítnutí z pohledu žalované nepřiměřených smluvních podmínek požadovaných žalobkyní, kdy žalovaná současně upozorňovala žalobkyni na okolnost, že zařízení v současném umístění brání dlouhodobě plánovaným stavebním pracím. Žalovaná z těchto důvodů rovněž opakovaně vyzývala žalobkyni k odstranění zařízení.

21. Vzhledem k tomu, že umístění zařízení žalobkyně na pozemcích žalované bylo umožněno pod podmínkou následného smluvního ošetření, k němuž však nikdy nedošlo, byla vedena smluvní jednání, po jejichž krachu žalovaná opakovaně vyzývala žalobkyni k odstranění zařízení z pozemků žalované, nemohlo se jednat o pokojný stav, jehož ochrany se lze domáhat žalobou na posesorní ochranu rušené držby. Pokud tedy – jak uzavírá Ústavní soud ve shora citovaném rozhodnutí, smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu, přičemž obecný soud nezkoumá, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou, pak ani takto široce garantované oprávnění domáhat se zachování pokojného stavu nelze vztáhnout na projednávanou věc, neboť zde k nastolení pokojného stavu nedošlo.

22. Současně nelze dospět k závěru, že ze strany žalované se jednalo o svémocné rušení držby za okolností věci, kdy umožnila umístění zařízení žalobkyně na své pozemky s výhradou následného smluvního ošetření, kdy následně byla vedena smluvní jednání, tato zkrachovala, žalovaná poté opakovaně vyzývala žalobkyni k odstranění zařízení z pozemků žalované, teprve po marném uplynutí žalobkyni stanovených lhůt přistoupila k zásahu do zařízení.

23. Je případně na žalobkyni, aby se domáhala určení titulu zakládajícího oprávněnost umístění svých zařízení na pozemcích žalobkyně samostatnou žalobou, spojenou případně s návrhem na vydání předběžného opatření, směřujícího k ponechání zařízení žalobkyně na pozemcích žalované na dobu do pravomocného rozhodnutí soudu, pakliže okolnosti věci, důvody pro umístění zařízení právě na předmětných pozemcích a stav smluvních jednání mezi stranami dávají pro takové řízení podklad. Není však možné domáhat se vyslovení oprávněnosti umístění zařízení žalobkyně na pozemcích žalované žalobou na ochranu rušené držby.

24. Soudu v řízení tohoto druhu, ovládaného striktními zákonnými lhůtami, nepřísluší zkoumat právní důvod užívání předmětných částí pozemku, úkolem soudu je zajistit toliko posesorní ochranu držby coby ochranu pokojného stavu, kdy však v daném případě se o pokojný stav nejednalo, jak uvedeno výše.

25. Soud toliko pro úplnost dodává, že petit žaloby je formulován neurčitě a nesrozumitelně, způsobem, který by ani při naplnění zákonných podmínek pro vyhovění žalobě neumožňoval vydat vykonatelné rozhodnutí. Žalobkyně nebyla vyzývána k odstranění vad žaloby, neboť ani vyhovění výzvě soudu by nemohlo nic změnit na rozhodnutí soudu.

26. Žalobkyně se domáhala, aby soud vyslovil oprávněnost užívání zařízení instalovaných žalobkyní na pozemcích žalované. Z obsahu žaloby je však zjevné, že žalobkyně se nedomáhá ochrany držby pozemků jako celku, nýbrž pouze částí pozemků, na kterých má umístěna svoje zařízení. Tyto části pozemků však v petitu žaloby žalobkyně nijak nevymezila, rozsah nárokovaných částí lze případně pouze dovozovat z přiložené orto-foto mapy s vyznačením zařízení žalobkyně a jejich umístění na pozemcích žalované, kdy však takové dotváření žaloby soudem není možné, toto soudu nepřísluší, je povinností žalobkyně formulovat petit žaloby jednoznačně, srozumitelně, způsobem, který umožňuje vydat vykonatelné rozhodnutí. K tomu dále přistupuje, že žalobkyně k žalobě připojila dvě orto-foto mapy, na nichž jsou vyznačena zařízení žalobkyně, přičemž však v petitu žaloby uvádí pozemky vyznačené pouze na jedné z těchto orto-foto map.

27. Nezbylo tak, než žalobu žalobkyně výrokem I. zamítnout.

28. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšné žalované žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly.

29. Výrokem III. bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit soudní poplatek za žalobu podle položky 4 bodu 1 písm. a) sazebníku – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, tj. ve výši 5000 Kč, neboť předmětem řízení je držba pozemků, tyto pozemku jsou ve smyslu § 6a odst. 6 zákona o soudních poplatcích se jedná o pozemky zapsané na jediném LV, je tak třeba je pro účely zákona o soudních poplatcích třeba považovat za jedinou věc nemovitou. Zaplacení soudního poplatku je ukládáno podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb., tedy uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé, když s ohledem na povahu věci a striktní zákonnou lhůtu 15 dnů pro vydání rozhodnutí, s ohledem na zákonné lhůty při doručování písemností, rovněž s ohledem na zákonné lhůty pro vyměření soudních poplatků, nebylo možno k úhradě soudního poplatku vyzvat před posouzením věci samé.