43 C 189/2025

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , advokátem sídlem Jméno advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 30 714,59 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 936 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 936 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 756,61 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 17 466,64 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 46 627,87 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 702,61 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 11. 2023 a z částky 2 756,61 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 %, úrok 21 % ročně z částky 19 702,61 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, částku 10 021,98 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 18 502,42 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 011,98 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 11. 2023 a z částky 10 021,98 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 %, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným k Městskému soudu v Brně dne 15. 11. 2024, který byl na základě usnesení Městského soudu ze dne 18. 12. 2024, č. j. EPR 292222/2024-10, postoupen zdejšímu soudu, a následně převeden do rejstříku C dne 24. 6. 2025, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 714,59 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o půjčce ze dne 18. 4. 2011, č. , hodnota, , a smlouvy o půjčce ze dne 6. 12. 2010, č. , hodnota, , obě uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou, na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky v hotovosti, konkrétně byla žalované v obou případech částka výši 23 000 Kč, tj. celkem 46 000 Kč. Dluh ze smlouvy v nárokované výši nebyl žalovanou uhrazen, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou, elektronický platební rozkaz byl proto zrušen.

3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 2. 9. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem určené lhůtě dne 23. 9. 2025.

4. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání na 16. 10. 2025, na které se dostavila žalobkyně, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalované.

6. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu uvedla, že žaloba je podávána z titulu dvou smluv o úvěru uzavřených mezi právní předchůdkyní a žalovanou ze dne 18. 4. 2011 a ze dne 6. 12. 2010, kdy na základě každé ze smluv bylo žalované vyplaceno v hotovosti 23 000 Kč. Na první smlouvu žalovaná uhradila celkem 6 054 Kč, na druhou smlouvu celkem 22 010 Kč, jak prokázáno bilancí každého z úvěrů. Ve zbytku nebylo řádně uhrazeno, proto byla zaslána po oznámení o postoupení též předžalobní výzva, následně nezbylo než podat žalobu. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost, respektive v době uzavření druhé z uvedených smluv takovou povinnost zákon neukládal.

7. Soud dále vyšel z listinných důkazů smluvní dokumentací, posouzením úvěruschopnosti, postoupením pohledávky, oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou.

8. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

11. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

12. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2011, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

16. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, která své pohledávky následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupila na žalobkyni, což bylo prokázáno dokumentací k postoupeným pohledávkám, na jejichž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, a žalovanou, jsou neplatné z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalované, respektive pro rozpor s dobrými mravy.

17. Ohledně smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřená dne 18. 4. 2011, soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž tato povinnost byla zakotvena v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, zkoumání majetkových poměrů žalované nebylo žalobkyní doloženo, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

18. Právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

19. Posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zcela nedostatečně za situace, kdy poskytovatel úvěru vycházel především z údajů sdělených samotnou žalovanou. V té souvislosti byla soudu předložena zákaznická karta ze dne 18. 4. 2011, do které byl zanesen příjem ve výši 12 000 Kč měsíčně spolu s dalším příjmem domácnosti ve výši 23 000 Kč a odhadované měsíční výdaje byly stanoveny částkou ve výši 10 200 Kč. K zákaznické kartě měly být doloženy občanský průkaz, pracovní smlouva, výplatní pásky a SIPO, žádná z těchto listin nebyla soudu předložena, a to ani na výzvu.

20. Posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zcela nedostatečně za situace, kdy poskytovatel úvěru vycházel z údajů sdělených výhradně samotnou žalovanou. Pokud bylo poskytovatelem úvěru vycházeno z tvrzených příjmů žadatele, bylo na místě tyto objektivizovat, zejména pak bylo nutno prokázat, o jaké osoby a jaké příjmy se jedná v případě čistých příjmů dalších členů domácnosti, neboť i tyto byly zahrnuty do posouzení úvěruschopnosti. Rovněž není patrné a nebylo prokazováno, jakou roli mají tyto další osoby a jejich příjmy při splácení spotřebitelského úvěru. Odhadované výdaje jsou uvedeny v celkové výši 10 200 Kč, ačkoliv by teoreticky mohly odpovídat výdajům žalované v roce 2011, která je bezdětná a žije ve vlastní nemovitosti, však jsou opět pouze tvrzeny, přičemž žalobkyně tyto ničím nedoložila. Nelze tak objektivně posoudit, zda tvrzené výdaje odpovídají výdajům skutečným.

21. Ohledně smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřená dne 6. 12. 2010, tedy ještě před účinností zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy.

22. Soud si v této věci dovoluje odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, viz nálezy I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12 a III. ÚS 4129/18, v rámci kterých Ústavní soud dospěl k závěru, že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem poskytující úvěry spotřebitelům, které zjevně zasahují do právní i osobní sféry svých klientů, a to za použití formulářových smluv, u nichž nemá spotřebitel jako slabší strana reálnou možnost ovlivnit jejich obsah. Tyto smlouvy pak z pravidla obsahují nepřiměřené smluvní pokuty. Ústavní soud dále došel k závěru, že pro rozhodnutí, zda je smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je nutné zkoumat okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena. V souladu s uvedenou judikaturou je tak zcela na místě zkoumat poměry žalované k okamžiku uzavření smlouvy. Úvěrující subjekt tak neměl ani před účinností prvního zákona o spotřebitelském úvěru (zákon č. 145/2010 Sb.) bez jakéhokoliv zkoumání majetkové situace spotřebitele přistoupit k poskytnutí úvěru.

23. Pro úplnost je dále nutné doplnit, že dle Ústavního soudu povinnost zkoumat poměry úvěrovaného má dopad nejen co do vztahu úvěrujícího a úvěrovaného, ale má taktéž celospolečenský přesah, a to s ohledem na možné předlužení a insolvenční řízení úvěrovaných. Soudy by proto měly vždy zkoumat, zda k okamžiku poskytnutí úvěru bylo reálné jeho splacení, a to bez ohledu na to, zda je požadavek zkoumání úvěruschopnosti v zákoně výslovně uveden či nikoliv. Judikaturu Ústavního soudu lze tak shrnout, že poskytnutí úvěru osobě (spotřebiteli), u které není řádně zkoumáno, zda bude schopna poskytnutý úvěr splácet, je v rozporu s dobrými mravy a z tohoto důvodu je pak uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná. Právní předchůdkyně tak byla povinna zkoumat poměry žalované, ačkoliv tato povinnost nebyla k okamžiku uzavření smlouvy výslovně zakotvena právním řádem, ale s ohledem na ochranu spotřebitele jako slabší strany byla dovozena judikaturou vyšších soudů.

24. Žalobkyně ověřování poměrů žalované právní předchůdkyní ve vztahu ke smlouvě č. , hodnota, nikterak netvrdila. V té souvislosti byla soudu pouze předložena zákaznická karta ze dne 6. 12. 2010, do které byl zanesen příjem ve výši 14 400 Kč měsíčně spolu se státní podporou ve výši 2 000 Kč a dalším příjmem domácnosti ve výši 20 800 Kč. Odhadované měsíční výdaje byly stanoveny částkou ve výši 8 400 Kč. K zákaznické kartě měly být doloženy občanský průkaz, pracovní smlouva, výplatní pásky a SIPO, žádná z těchto listin nebyla soudu předložena, a to ani na výzvu. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že žalovaná byla vlastníkem nemovitosti a nemá žádné děti.

25. Soud si v této věci dovoluje zdůraznit, že žalobkyně ve věci zkoumání majetkových poměrů žalované právní předchůdkyní tvrdila pouze, že právní předchůdkyně neměla povinnost zkoumat majetkové poměry žalované. V této věci je nutné zdůraznit, že soudu nepřísluší nahrazovat svým šetřením aktivitu účastníků sporu, kteří mají povinnost důkazní a povinnost tvrzení. Pokud tak žalovaná tvrdila pouze, že právní předchůdkyně povinnost neměla a neuvedla žádné tvrzení, že přes tuto tvrzenou absenci povinnosti by došlo ke zkoumání majetkových poměrů žalované, nemůže v tomto směru postupovat soud z vlastní iniciativy. Soud pouze pro úplnost doplňuje, že údaje uvedené v zákaznické kartě nejsou obdobně jako u smlouvy č. , hodnota, nikterak objektivizovány, tedy i v případě, že by žalobkyně zkoumání majetkových poměrů žalované společně s předloženými důkazy tvrdila, by soud nemohl dospět k závěru, že údaje uvedené v zákaznické kartě jsou reálné či že právní předchůdkyně řádně zkoumala majetkové poměry žalované, a proto by i v tomto případě soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy.

26. Soud uzavírá, že v době, kdy byla předmětná smlouva uzavírána, zákon sice neobsahoval zvláštní úpravu povinného posouzení úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí spotřebitelského úvěru, to však neznamená, že soud může ve věcech tohoto druhu rezignovat na svoji úlohu přezkoumat soulad nároku, který je u soudu uplatňován, se zákonem, s požadavky na ochranu dobrých mravů podle tehdy platného práva, s ústavním pořádkem České republiky. Soud je i v těchto věcech povinen ověřit, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. I smlouvy z této doby je třeba přezkoumávat prizmatem základních standardů ochrany spotřebitele, tj. zda poskytovatel úvěru dostál elementární povinnosti reflektovat celkovou osobní, příjmovou, majetkovou situaci žadatele o úvěr.

27. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smluv o úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

28. Bylo prokázáno, že žalované byla z obou smluv v hotovosti vyplacena částka ve výši 23 000 Kč, tj. celkem 46 000 Kč, bilancemi smluv bylo současně prokázáno, že žalovaná uhradila na smlouvu č. , hodnota, částku 6 054 Kč a na smlouvu č. , hodnota, částku 22 010 Kč, tedy celkem 28 064 Kč, zbývá tedy, aby žalovaná doplatila žalobkyni 17 936 Kč.

29. Výrokem I. proto bylo žalované z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 17 936 Kč, neboť se jedná o rozdíl toho, co bylo žalované v souvislosti s uzavřenými smlouvami reálně vyplaceno a co nebylo žalovanou vráceno.

30. Žalobkyni současně svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 2. 11. 2023, neboť první žalobkyní prokázaná výzva k úhradě dlužné částky jakožto součást oznámení o postoupení pohledávek byla žalovanému odeslána dne 27. 10. 2023, jak žalobkyně prokázala podacím lístkem na čl.

38. Podle § 573 občanského zákoníku je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 18. 1. 2023, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

31. K tomu soud pro úplnost dodává, že na doručování výzvy lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala oznámení o postoupení pohledávky spolu s výzvou k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sama žalovaná sdělila žalobkyni. Pokud snad se žalovaná na adrese, kterou sdělila žalobkyni, následně nezdržovala, popř. jinak zmařila doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohla dostat do její dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalovaného a prokazovala, že písemnost byla žalované skutečně doručena. Ba naopak, pokud žalovaná zmařila doručení tím, že znemožnil doručení zásilky na adresu, kterou předtím sám žalobkyni sdělil, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem občanského zákoníku, že zásilka řádně došla.

32. Výrokem II. soud žalobu co do zbývající části nároku a příslušenství zamítl.

33. Vzhledem k tomu, že ve věci byla – při zohlednění jistiny a příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve vyhovující oproti zamítavé části rozsudku – převážně úspěšná žalovaná, měla by žalovaná podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva, a to ve výši podle poměru úspěšnosti. Jelikož ale žalované žádné prokazatelné důvodné náklady řízení nevznikly, bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.