43 C 199/2022

Plný text

Okresní soud Brno - venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupena titul jméno příjmení, titul, advokátem sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 12 477,59 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5850 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 5850 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně požaduje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2503,30 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4493,18 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 3403,30 Kč od 19. 12. 2020 do 4. 2. 2021 a z částky 2503,30 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení ve výši 7,75 %, částku 4124,29 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 12 212,18 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9074,29 Kč od 19. 12. 2020 do 4. 2. 2021 a z částky 4124,29 Kč od 5. 2. 2021 do zaplacení ve výši 7,75 %, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne datum, která byla převedena do rejstříku C dne datum, domáhala vydání rozsudku, kterým soud žalované uloží zaplatit žalobkyni částku 12 477,59 Kč s příslušenstvím, z titulu smluv o půjčce uzavřených mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba, ze dne datum, číslo na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky v hotovosti ve výši 7000 Kč, žalovaná uhradila celkem 6100 Kč, a ze dne datum, číslo na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky v hotovosti ve výši 15 000 Kč, žalovaná uhradila celkem 10 050 Kč. Dlužná částka ve zbytku nebyla uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne datum podle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvána k doplnění žaloby, doplnění žaloby k výzvě soudu bylo žalobkyní podáno v soudem stanovené lhůtě dne 10. 10. 2022.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

4. Ve věci bylo nařízeno jednání, přičemž žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, současně souhlasila s rozhodnutím soudu v nepřítomnosti, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, bylo podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v nepřítomnosti žalobkyně i žalované.

5. Soud vyšel z podání účastníků, dále z listinných důkazů zákaznickou kartou, výzvou k plnění, smlouvou o půjčce, oznámením o postoupení pohledávek, podacím lístkem, smlouvou o postoupení pohledávek, bilancí.

6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

8. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

9. Podle § 451 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

10. Podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

11. Na podkladě skutkových zjištění prokázaných provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně, který svoji pohledávku následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupil na žalobkyni, což bylo prokázáno smlouvou o postoupení pohledávky, na jejímž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, a žalovanou, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

12. V době, kdy byly předmětné smlouvy uzavírány, zákon neobsahoval zvláštní úpravu povinného posouzení úvěruschopnosti žadatele o poskytnutí spotřebitelského úvěru.

13. Zákon obsahoval pouze obecnou úpravu ochrany spotřebitele v § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném znění, zejména úpravy zakázaných ujednání a výkladu smluvních ujednání spotřebitelských smluv podle § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále v té době platil zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který však neobsahoval úpravu povinného posouzení úvěruschopnosti. Smlouvy o spotřebitelském úvěru, které jsou předmětem řízení, byly uzavřeny v době před přijetím zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, který byl přijat s účinností od 1. 1. 2011, kdy teprve od tohoto data byla v § 9 zákona o spotřebitelském úvěru upravena povinnost posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

14. To však neznamená, že soud může v projednávané věci rezignovat na svoji úlohu přezkoumat soulad nároku, který je u soudu uplatňován, se zákonem, s požadavky na ochranu dobrých mravů podle tehdy platného práva, s ústavním pořádkem České republiky, jak opakovaně ve věcech obdobných judikováno Ústavním soudem.

15. V této souvislosti je třeba poukázat na dlouhodobou, ustálenou a striktní judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, vyslovil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto nálezu Ústavní soud obsáhle shrnul a vyložil svoji dosavadní judikaturu k oblasti spotřebitelských úvěrů, přičemž je třeba zdůraznit, že tento nález se týkal právě spotřebitelských úvěrů z doby před přijetím zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy v době, kdy právní řád neobsahoval úpravu povinného posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr.

16. Ústavní soud, jak shrnuto v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ukládá obecným soudům přezkoumávat zákonnost a soulad s dobrými mravy i ohledně smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených v době před zakotvením výslovné a podrobné právní úpravy posouzení úvěruschopnosti do českého práva. I smlouvy z této doby je třeba přezkoumávat prizmatem základních standardů ochrany spotřebitele, kdy pouze takové posouzení je podle Ústavního soudu v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Výslovně pak v citovaném nálezu Ústavní soud dospívá k závěru, že přezkum podmínek spotřebitelského úvěru, včetně základního ověření schopnosti žadatele splácet úvěr, resp. zda poskytovatel úvěru dostál elementární povinnosti reflektovat celkovou osobní, příjmovou, majetkovou situaci žadatele o úvěr, je třeba ověřit i ohledně smluv z doby absence výslovné úpravy posouzení úvěruschopnosti, kdy pouze takové smlouvy lze mít za souladné se zákonem a dobrými mravy, potažmo s ústavním pořádkem České republiky.

17. Veden těmito úvahami soud přistoupil k posouzení úvěrových smluv v projednávané věci a dospěl k nevyhnutelnému závěru o jejich neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

18. V případě smluv o úvěru v projednávané sice poskytovatel úvěru zaznamenal určité základní osobní, příjmové, majetkové poměry žadatelky, jak prokázáno kartou zákazníka na čl. 22, avšak poskytovatel nedostál elementární povinnosti věrohodného a uceleného ověření osobních, příjmových a majetkových poměrů žadatelky o úvěr, vyhodnocení údajů pak bylo provedeno pouze v náznaku, způsobem selektivním a nevěrohodným.

19. Soudu byla předložena zákaznická karta žalované, vystavená právním předchůdcem žalobkyně název společnosti, kdy pro účely každé ze smluv byla vyplněna zákaznická karta ze dne 26. 10. 2007 a ze dne 28. 11. 2007, založeny na čl. 17 a čl. 18.

20. V zákaznických kartách jsou uvedeny pouze základní částky sdělené žalovanou, které nebyly nijak objektivizovány, právním předchůdcem žalobkyně nebyly opatřeny a soudu předloženy žádné podklady k ověření uvedených vstupních údajů. K tomu navíc nelze přehlížet, že příjmová stránka obou zákaznických karet je zpracována odlišně, kdy v obou je uveden celkový příjem 28 000 Kč měsíčně, avšak v zákaznické kartě ze dne 26. 10. 2007 je uvedena mzda 11 500 Kč a další příjmy domácnosti 16 500 Kč, v zákaznické kartě ze dne 28. 11. 2007 oproti tomu mzda 8 000 Kč, státní podpory či přídavky 2000 Kč a jiné příjmy žadatele 1500 Kč, dále další příjmy domácnosti 16 500 Kč. Nejen tedy, že údaje nebyly žádným způsobem objektivizovány, ale jsou nevěrohodné s ohledem na odlišné členění příjmů v zákaznických kartách zpracovaných s odstupem jednoho měsíce.

21. Výdajovou stránku zákaznické karty je pak třeba rovněž hodnotit jako zcela nevěrohodnou, když nájem a inkaso jsou uvedeny v částce 140 Kč, což je částka, která neodpovídá základním standardům úhrady bydlení, a to ani v době uzavírání smluv, přičemž o to více by bylo třeba takto nízkou částku objektivizovat podklady, což se však nestalo. Rovněž výdaje na telefon ve výši 200 Kč je třeba označit za podhodnocené a nepodložené dalšími podklady, výdaje na domácnost ve výši souhrnné 8000 Kč nejen že nebyly nijak blíže specifikovány ani podloženy, ale soud tyto hodnotí jako nevěrohodné s ohledem na 3 nezaopatřené děti žalované, jak vykázáno v zákaznické kartě.

22. Poskytnutí úvěrů za těchto podmínek nerespektuje elementární vodítka zákona a dobrých mravů, smlouvy je již z toho důvodu nutno považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

23. K tomu dále přistupuje, že rovněž ujednání o souhrnném poplatku je třeba považovat za rozporné s dobrými mravy, kdy soud s ohledem na povahu věci a obsah smluvních ujednání dospěl k závěru, že tento souhrnný poplatek jako celek je třeba považovat za úrok ze zapůjčených prostředků. Tento úrok dosahuje u smlouvy ze dne datum částky 4872 Kč vůči jistině 7000 Kč, u smlouvy ze dne datum částku 10 440 Kč vůči jistině 15 000 Kč, jedná se tak v obou případech o navýšení o 69,60 % během cca 1 roku (53 týdnů splatnosti). Jedná se tak o cca pětinásobek tehdy běžné úrokové sazby u úvěrů pro domácnosti, určených na spotřebu, které se v té době pohybovaly v rozmezí 12- 13 %, jak je soudu známo z úřední činnosti, z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou.

24. Pokud úrok sjednaný ve smlouvě přesahuje více než 5x úrokovou míru obvyklou v době uzavření smluv, jedná se o nepřiměřený úrok, tedy úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

25. I pokud by tedy smlouva jako celek nebyla neplatná pro rozpor s dobrými mravy, bylo by třeba vyslovit neplatnost pro rozpor s dobrými mravy ohledně ujednání o souhrnném poplatku.

26. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako nárok z bezdůvodného obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

27. Bylo prokázáno, že žalované byly na základě smlouvy o úvěru, vyplaceny prostředky ve výši 7000 Kč a 15 000 Kč, tedy celkem 22 000 Kč, současně bylo prokázáno, že žalovaná uhradila 6100 Kč a 10 050 Kč, tedy celkem 16 150 Kč, tedy zbývá uhradit 5850 Kč.

28. Výrokem I. proto bylo žalované z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 5850 Kč, neboť se jedná o rozdíl toho, co bylo žalované na základě neplatných smluv reálně vyplaceno a co nebylo žalovanou vráceno.

29. Žalobkyni současně svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 5. 2. 2021, neboť oznámení o postoupení pohledávky, od kterého se odvíjí aktivní legitimace žalobkyně, společně s výzvou k úhradě dluhu žalobkyni bylo žalované odesláno dne 1. 2. 2021, jak prokázáno podacím lístkem na čl. 29, podle § 573 občanského zákoníku je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalované 3. pracovní den po odeslání, tj. dne 4. 2. 2021, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

30. K tomu soud pro úplnost dodává, že na doručování výzvy lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala oznámení o postoupení pohledávky spolu s výzvou k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sama žalovaná sdělila žalobkyni. Pokud snad se žalovaná na adrese, kterou sdělila žalobkyni, následně nezdržovala, popř. jinak zmařila doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohla dostat do její dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalované a prokazovala, že písemnost byla žalované skutečně doručena. Ba naopak, pokud žalovaná zmařila doručení tím, že znemožnila doručení zásilky na adresu, kterou předtím sama žalobkyni sdělila, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem občanského zákoníku, že zásilka řádně došla.

31. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, a to ve standardní zákonem předepsané délce 3 dnů od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvody pro poskytnutí prodloužené lhůty vzhledem k výši částky, která je žalované ukládána k zaplacení, rovněž s přihlédnutím k výši nároku na náhradu nákladů řízení.

32. Výrokem II. byla žaloba ve zbývající části 2530,30 Kč a příslušenstvím zamítnuta.

33. Vzhledem k tomu, že ve věci byl při zohlednění jistiny a příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku v zamítavé části rozsudku převážně úspěšný žalovaný, měl by nárok na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil k uplatnění svého práva podle § 142 odst. 2 o.s.ř., ve výši podle poměru úspěšnosti, avšak žalovanému žádné prokazatelné důvodné náklady řízení nevznikly, bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov. Nesplní-li dobrovolně povinná strana povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, může se strana oprávněná domáhat jejího soudního výkonu nebo exekuce.