43 C 228/2025

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , advokátem sídlem Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 87 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 000 Kč od 29. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 37 500 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 87 500 Kč od 27. 2. 2025 do 28. 5. 2025, z částky 37 500 Kč od 29. 5. 2025 do zaplacení ve výši 12 % ročně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 464,80 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 4. 6. 2025, který byl převeden do rejstříku C dne 4. 8. 2025, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 87 500 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 19. 12. 2024, č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 50 000 Kč. Dlužná částka ze smlouvy nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 5. 9. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila, avšak nikoli v soudem stanovené lhůtě, která marně uplynula dne 6. 10. 2025, ale teprve 10 dní po uplynutí lhůty, dne 16. 10. 2025, přičemž doplnění žaloby bylo soudu doručeno v 11:44:46 hodin, přičemž jednání bylo nařízeno na 13:00 hodin. Vzhledem k tomu, že doplnění žaloby bylo ještě těsně před zahájením jednání předloženo soudci, bylo k němu přihlédnuto.

3. To však nic nemění na tom, že soud důrazně apeluje na žalobkyni, aby podání k výzvě soudu činila v soudem stanovených lhůtách, nikoli zjevně opožděně – 10 dnů po marném uplynutí lhůty jako v tomto případě, ba navíc tak, že podatelna soudu příslušné podání obdrží 75 minut před zahájením jednání. Nejen že žalobkyně vstupuje v riziko, že příslušné podání nebude vzhledem k nezbytnému administrativnímu postupu k jednání předloženo včas, a nebude tak k němu z objektivních důvodů již moci býti přihlédnuto, ale navíc tím porušuje své procesní povinnosti, zatěžuje soud, narušuje řádný procesní postup, tímto svým postupem v konečném důsledku maří řízení.

4. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání, přičemž žalobkyně se z účasti na jednání omluvila, současně souhlasila s rozhodnutím soudu v nepřítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalobkyně, žalovaného.

6. Soud vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smluvní dokumentací, potvrzením o platbě, předžalobní výzvou a sdělením banky.

7. Podle § 419 občanského zákoníku spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

8. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je smlouvou uzavřenou mezi podnikateli v rámci jejich podnikatelské činnosti, nikoli smlouvou spotřebitelskou. Soud zde podotýká, že otázka správné kvalifikace smlouvy je zcela zásadní, jelikož v případě smlouvy uzavřené mezi podnikateli nemá úvěrující subjekt povinnost zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného.

18. Žalobkyně, ani přes výzvu soudu, nikterak neprokázala, že žalovanému byl úvěr poskytnut v rámci jeho podnikatelské činnosti, ze smlouvy dále nevyplývá, jaký byl účel poskytnutého úvěru. Zároveň ze sdělení banky soud zjistil, že bankovní účet, na který byl úvěr poskytnut je veden na žalovaného jako na fyzickou osobu, nikoliv na podnikatele. S ohledem na tyto skutečnosti, došel soud k závěru, že věc je třeba posuzovat vycházeje z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, tedy žalobkyně měla povinnost před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což však neučinila.

19. V té souvislosti žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala, zda vůbec a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Omezila se toliko na to, že smlouva byla označena jako smlouva o podnikatelské zápůjčce, tedy se na ni příslušná ustanovení zákona nevztahují.

20. Takto se však dle soudu zříci povinnosti zkoumání úvěruschopnosti nelze, nýbrž je třeba prokazovat, zda se skutečně jednalo o úvěr svojí povahou podnikatelský, tedy zda skutečně po obsahové stránce náležitostí, účelu a realizace úvěrové smlouvy byla tato ze strany žalované uzavírána jako podnikatelem, tedy podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku přinejmenším v převažující míře za účelem souvisejícím s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností, a naopak že úvěrová smlouva nebyla ve smyslu § 419 občanského zákoníku uzavírána žalovanou jako spotřebitelem – člověkem, který uzavírá smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti.

21. V té souvislosti je zcela nerozhodné, jak je smlouva formálně označena, nýbrž je na poskytovateli úvěru, aby tvrdil a prokazoval, že dostál požadavkům zákona týkajícím se posouzení úvěruschopnosti, a pakliže nikoli, z jakých důvodů byl oprávněn takto postupovat, při zohlednění požadavků zákona a striktní judikatury vrcholných soudů. To však žalobkyně nečinila, omezila se na prostý odkaz na označení smlouvy, popř. několik stručných odkazů v textaci smlouvy.

22. V té souvislosti lze z početné judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, v němž Nejvyšší soud judikoval, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

23. Právní nauka v té souvislosti uvádí, že definice stran spotřebitelské smlouvy vystihuje jejich základní charakteristický rys. Tím je obsahové (materiální) kritérium uzavírání smlouvy v rámci profesní či obchodní aktivity na straně podnikatele, a naopak mimo profesní či obchodní aktivity na straně spotřebitele. Naplnění tohoto kritéria, tedy skutečný účel uzavření a plnění smlouvy je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě, není možné vycházet z paušálního (formálního) odkazu na obecný charakter dané osoby. Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, vyslovil, že „porušení práva na spravedlivý proces představuje taková interpretace ustanovení na ochranu spotřebitele, a to i ve vztazích podřízených režimu obch. zákoníku, která vede k odmítnutí jejich aplikace na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová“ (Večeřa, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. Praha: Leges, 2013, s. 77).

24. Uzavřená smlouva je proto neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak je zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní tvrzena, ani doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení poskytnutá u jednání.

25. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

26. Soud dospěl k nevyhnutelnému závěru, že poskytovatel úvěru nedostál požadavkům zákona a konstantní judikatury vrcholných soudů za situace, kdy vycházel ze skutečnosti, že žalovaný požádal o podnikatelský úvěr, žalobkyně však nikterak nezkoumala, zda žalovaný o úvěr skutečně žádá v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně se proto otázkou schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet nikterak nezabývala, respektive jakékoliv zkoumání z předložených listin nevyplývá.

27. Soud pouze okrajově doplňuje, že i pokud by neshledal neplatnost smlouvy z důvodu neposouzení úvěruschopnosti, byl by v dalším kroku nucen zkoumat, zda se nejedná o smlouvou absolutně neplatnou, k jejíž neplatnosti je soud povinen z úřední povinnosti přihlédnout, a to z důvodu rozporu smluvních ujednání s dobrými mravy. Mezi stranami byl sjednán ke každé splátce poskytnutého úvěru poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 000 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit ve formě pěti 14denních splátek po 17 000 Kč. Poplatek za poskytnutí tak celkem představoval částku 35 000 Kč, což představuje přibližně 41,2 % z celkové vrácené částky. I dle sdělení žalobkyně poplatek činí dle čl. 3.1 smlouvy 1 % z jistiny za každý den čerpání úvěru, dle svého obsahu se tak jedná o určitou formu skrytého úroku, který přepočten na roční sazbu dosahuje výše 365 % p. a. Bylo by nutno zkoumat, zda takováto výše úroku není zcela zřejmě v rozporu s dobrými mravy. Soud podotýká, že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, 23 ICdo 56/2019, se korektiv dobrých mravů by se uplatnil taktéž mezi podnikateli.

28. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o podnikatelském ani spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

29. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že žalovanému byly na jejím základě poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 50 000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, tedy zbývá, aby žalovaný doplatil žalobkyni 50 000 Kč.

30. Výrokem I. proto bylo žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 50 000 Kč, neboť se jedná o rozdíl toho, co bylo žalovanému v souvislosti s uzavřením smlouvy reálně poskytnuto a co nebylo žalovaným vráceno.

31. Žalobkyni současně svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 29. 5. 2025, neboť první žalobkyní prokázaná výzva k úhradě dlužné částky v podobě předžalobní výzvy ze dne 24. 5. 2025, byla žalovanému odeslána téhož dne 24. 5. 2025, jak prokázáno podacím lístkem čl.

16. Podle § 573 občanského zákoníku je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 28. 5. 2025, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

32. K doručování výzvy soud pro úplnost dodává, že na ni lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala výzvu k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sám žalovaný sdělil žalobkyni. Pokud se snad žalovaný na adrese, kterou sdělil žalobkyni, následně nezdržoval, popř. jinak zmařil doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohla dostat do jeho dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalovaného a prokazovala, že písemnost byla žalovanému skutečně doručena. Ba naopak, pokud žalovaný zmařil doručení tím, že znemožnil doručení zásilky na adresu, kterou předtím sám žalobkyni sdělil, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem občanského zákoníku, že zásilka řádně došla.

33. Výrokem II. byla žaloba co do zbývající části nároku, příslušenství a smluvní pokuty zamítnuta.

34. Žalobkyně byla v řízení ve vztahu k žalovanému převážně úspěšná, má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva, v poměrné výši podle míry úspěchu.

35. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 4 375 Kč, z odměny za právní zastoupení podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za tři úkony právní služby po 4 620 Kč, kterými jsou příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žalobního návrhu, kdy pod tento úkon soud řadí i doplnění žaloby k výzvě soudu, tedy o náležitosti, které žaloba měla již zprvu obsahovat. Ke každému úkonu náleží dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč. Celkem tak náleží 15 210 Kč, navýšené o DPH v sazbě 21 %, když zástupce doložil, že je plátcem DPH, náleží tak 4 375 Kč + 18 405 Kč = 22 780 Kč.

36. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla úspěch v rozsahu 60,82 %, vycházeje z rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno a v jakém byla žaloba zamítnuta, včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, žalovaný měl úspěch v rozsahu 39,18 %, svědčí žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených v rozsahu 10,82 %. Soud proto žalobkyni přiznal částku 2 464,80 Kč.

37. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to v délce 15 dnů od právní moci rozsudku, když soud shledal důvody pro poskytnutí mimořádně prodloužené lhůty vzhledem k výši částky, která je žalovanému ukládána k zaplacení, rovněž s přihlédnutím k výši nároku na náhradu nákladů řízení, tak aby měl žalovaný reálně možnost dluh včas uhradit.