43 C 253/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , advokátkou sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 63 756,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba podaná dne 22. 4. 2024, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 756,84 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 63 756,84 Kč od 20. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 22. 4. 2024, který byl převeden do rejstříku C dne 23. 9. 2024, domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 63 756,84 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 18. 2. 2019, č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky převodem na účet ve výši 30 000 Kč. Nárok ze smlouvy byl přiznán již dříve platebním rozkazem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 2. 2020, čj. 8 C 2/2020-26, nynější žalobou je vymáhána toliko navazující smluvní pokuta, která nebyla uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usneseními ze dne 25. 10. 2024 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila podáními doručenými soudu v soudem stanovené lhůtě dne 20. 11. 2024.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 19. 12. 2024, žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tak bylo jednáno v nepřítomnosti žalované.

4. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu, doplnění žaloby uvedla, že žaloba je podávána z titulu smluvní pokuty v návaznosti na úvěrovou smlouvu ze dne 18. 2. 2019, ze které bylo poskytnuto 30 000 Kč, nebylo hrazeno, nárok byl následně přiznán platebním rozkazem 8 C 2/2020. Úvěruschopnost nebyla blíže zkoumána, neboť se jednalo o podnikatelský úvěr, pokud se jedná o podnikatelskou povahu úvěru, pak takto bylo o úvěr zažádáno, nebyly důvodu pro další bližší zkoumání povahy.

5. Soud dále vycházel z listinných důkazů připojeným spisem 8 C 2/2020, platební rozkaz čj. 8 C 2/2020-26, smluvní dokumentací, výzvami a předžalobní výzvou.

6. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalované. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

13. V té souvislosti žalobkyně ani netvrdila a neprokazovala, zda vůbec a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované. Omezila se toliko na to, že smlouva byla označena jako smlouva o podnikatelské zápůjčce, tedy se na ni příslušná ustanovení zákona nevztahují.

14. Takto se však dle soudu zříci povinnosti zkoumání úvěruschopnosti nelze, nýbrž je třeba prokazovat, zda se skutečně jednalo o úvěr svojí povahou podnikatelský, tedy zda skutečně po obsahové stránce náležitostí, účelu a realizace úvěrové smlouvy byla tato ze strany žalované uzavírána jako podnikatelem, tedy podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku přinejmenším v převažující míře za účelem souvisejícím s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností, a naopak že úvěrová smlouva nebyla ve smyslu § 419 občanského zákoníku uzavírána žalovanou jako spotřebitelem – člověkem, který uzavírá smlouvu mimo rámec své podnikatelské činnosti.

15. V té souvislosti je zcela nerozhodné, jak je smlouva formálně označena, nýbrž je na poskytovateli úvěru, aby tvrdil a prokazoval, že dostál požadavkům zákona týkajícím se posouzení úvěruschopnosti, a pakliže nikoli, z jakých důvodů byl oprávněn takto postupovat, při zohlednění požadavků zákona a striktní judikatury vrcholných soudů. To však žalobkyně nečinila, omezila se na prostý odkaz na označení smlouvy, popř. několik stručných odkazů v textaci smlouvy.

16. V té souvislosti lze z početné judikatury odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3497/2021, v němž Nejvyšší soud judikoval, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

17. Právní nauka v té souvislosti uvádí, že definice stran spotřebitelské smlouvy vystihuje jejich základní charakteristický rys. Tím je obsahové (materiální) kritérium uzavírání smlouvy v rámci profesní či obchodní aktivity na straně podnikatele, a naopak mimo profesní či obchodní aktivity na straně spotřebitele. Naplnění tohoto kritéria, tedy skutečný účel uzavření a plnění smlouvy je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě, není možné vycházet z paušálního (formálního) odkazu na obecný charakter dané osoby. Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, vyslovil, že „porušení práva na spravedlivý proces představuje taková interpretace ustanovení na ochranu spotřebitele, a to i ve vztazích podřízených režimu obch. zákoníku, která vede k odmítnutí jejich aplikace na vztahy, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová“ (Večeřa, J. Ochrana spotřebitele v České republice a Evropské unii. Praha: Leges, 2013, s. 77).

18. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, současně nepřipadalo v úvahu ani posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyní nebylo nárokováno z titulu smluvního plnění an sich, nýbrž výhradně z titulu smluvní pokuty, tedy plnění z titulu porušení smlouvy o úvěru. Pakliže je však smlouva o úvěru absolutně neplatná dle výše podrobně traktovaných ustanovení spotřebitelského práva, nelze se domáhat ani nároků z porušení takové smlouvy, v daném případě smluvní pokuty.

19. V té souvislosti soud pro úplnost dodává, že při posouzení věci nebyl ve smyslu § 135 o. s. ř. žádným způsobem vázán platebním rozkazem, kterým bylo dříve přiznáno dílčí plnění z téže smlouvy, soud byl povolán posoudit otázku platnosti smlouvy sám jako předběžnou otázku, nota bene pokud se v případě platebního rozkazu čj. 8 C 2/2020-26 jednalo o rozhodnutí z února 2020, když od té doby došlo k dalším relevantním posunům výkladu zákona a zpřísnění judikatury v oblasti spotřebitelských úvěrů.

20. Výrokem I. proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

21. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšné žalované žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.