43 C 258/2025

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 110 902 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 27 265,50 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 59 256 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 59 256 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení ve výši 11,50 % ročně, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 646 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 110 902 Kč od 21. 12. 2024 do 12. 8. 2025 a z částky 51 646 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, částku 27 265,50 Kč, úrok ve výši 68,34 % p. a. z částky 97 030,77 Kč od 21. 12. 2024 do 13. 1. 2025 ve výši 4 244,40 Kč, úrok ve výši 12,75 % p. a. z částky 97 030,77 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 12. 2024 dosáhne částky 352 742 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 26. 8. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 110 902 Kč s příslušenstvím a částku smluvní pokuty ve výši 27 265,50 Kč, z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 22. 3. 2024, č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 100 000 Kč. Dlužná částka ze smlouvy nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 5. 9. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem stanovené lhůtě dne 23. 9. 2025.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Ve věci bylo nařízeno jednání na 30. 10. 2025, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalovaného.

5. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu a doplnění žaloby uvedla, že žaloba je podávána z důvodu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi stranami dne 22. 3. 2024, na jejímž základě bylo žalovanému převodem na účet vyplaceno 100 000 Kč, uhrazeno bylo celkem 40 744 Kč, dále již nebylo uhrazeno ničeho ani k předžalobní výzvě, nezbylo tak než podat žalobu.

6. Soud dále vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smluvní dokumentací, posouzením úvěruschopnosti, bilancí, výzvou, předžalobní výzvou a sdělením banky.

7. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

17. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

18. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

19. Posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zcela nedostatečně za situace, kdy poskytovatel úvěru vycházel především z údajů sdělených samotným žalovaným. V té souvislosti bylo soudu předloženo hodnocení klienta, založeno na čl. 17, ze dne 22. 3. 2024, do kterého byl zanesen příjem ze zaměstnání ve výši 46 933 Kč a odhadované měsíční výdaje byly stanoveny částkou ve výši 13 340 Kč.

20. Pokud bylo poskytovatelem úvěru vycházeno z poměrně vysokých příjmů žadatele, bylo na místě tyto objektivizovat, zejména pak bylo nutno prokázat, o jaké příjmy se jedná, přičemž v tomto ohledu nelze aprobovat coby podklad dostačující 3x výplatní pásku na čl. 24 a čl. 35, když těmito není prokázána příjmová stabilita žalovaného, tj. pokud se jednalo o příjem ze zaměstnání, o jaký pracovní poměr se jednalo, na jakou dobu uzavřený, s jakým příjmem.

21. Taktéž výdaje žalovaného bylo nutno objektivizovat, přičemž vyjma splátek a nákladů na bydlení, které jsou uváděny v částce 7 838 Kč včetně inkasa, se jedná o částku bez dalšího doložení zjevně podhodnocenou, pakliže má zahrnovat veškeré náklady na bydlení včetně energií, nota bene internetu či telekomunikačních služeb coby pravidelné součásti inkasa; ve zbytku je částka ostatních výdajů stanovena vycházeje z výše životního minima. Žalobkyně však nepředložila soudu žádné listiny, které by jakkoliv objektivizovaly ať už příjmy nebo výdaje žalovaného.

22. Zákon je v souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudů přitom potřeba interpretovat tak, že není možné vycházet z údajů sděleným samotným žadatelem o spotřebitelský úvěr, nýbrž poskytovatel je povinen údaje ověřit podkladovými listinami, a na jejich základě tvrdit rozhodné skutečnosti.

23. Na učiněných závěrech nemůže ničeho změnit ani argumentace žalobkyně usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, IV. ÚS 3510/24, kde se jednalo o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost a které se týkalo specifické situace, kdy nikoli poskytovatel úvěru na žadateli, ale naopak žadatel o úvěr, resp. jeho právní nástupce se následně domáhal navrácení částek, které dříve poskytovali (dobrovolně) uhradil, a to na základě dodatečné argumentace neplatností smlouvy pro řádné neposouzení úvěruschopnosti.

24. V projednávané věci se však o takovou situaci nejedná, nýbrž se jedná o standardní případ, kdy poskytovatel úvěru domáhá se soudně úhrady ze smlouvy nárokovaných částek, přičemž však předpokladem takového přisouzení je striktní ověření, zda poskytovatel předem řádně zkoumal úvěruschopnost žadatele.

25. Na striktním přístupu soudu, vycházejícím z konstantní judikatury vrcholných soudů, nemůže ničeho změnit ani okolnost, kdy žadatel následně po uzavření smlouvy a vyplacení úvěru částečně hradí, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci.

26. Nejen totiž, pokud hradí částečně, ale i pokud zcela splatí spotřebitelský úvěr, nemění to ničeho na obecné povinnosti soudu zkoumat úvěruschopnost žadatele, jak judikoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 11. 1. 2024, věc C 755/22 Nárokuj s.r.o. ca EC Financial Services, a.s., v němž vyslovil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

27. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smluv o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

28. Bylo prokázáno, že žalovanému byla fakticky vyplacena částka ve výši 100 000 Kč, současně bylo prokázáno, že žalovaný uhradil na poskytnutý úvěr celkem částku 40 744 Kč, zbývá tedy, aby žalovaný doplatil žalobkyni 59 256 Kč.

29. Výrokem I. proto bylo žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 59 256 Kč, neboť se jedná o rozdíl toho, co bylo žalovanému v souvislosti s uzavřenou smlouvou reálně vyplaceno a co nebylo žalovaným vráceno.

30. Žalobkyni současně svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 13. 8. 2025, neboť první žalobkyní prokázaná výzva k úhradě dlužné částky jakožto součást oznámení o postoupení pohledávek byla žalovanému odeslána dne 7. 8. 2025, jak žalobkyně prokázala podacím archem na čl.

29. Podle § 573 občanského zákoníku je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 12. 8. 2025, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

31. K doručování výzvy soud pro úplnost dodává, že na ni lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala výzvu k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sám žalovaný sdělil žalobkyni. Pokud se snad žalovaný na adrese, kterou sdělil žalobkyni, následně nezdržoval, popř. jinak zmařil doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohla dostat do jeho dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalovaného a prokazovala, že písemnost byla žalovanému skutečně doručena. Ba naopak, pokud žalovaný zmařil doručení tím, že znemožnil doručení zásilky na adresu, kterou předtím sám žalobkyni sdělil, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem občanského zákoníku, že zásilka řádně došla.

32. Výrokem II. soud žalobu co do zbývající části nároku, příslušenství a smluvní pokuty zamítl.

33. Vzhledem k tomu, že ve věci byl – při zohlednění jistiny a příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve vyhovující oproti zamítavé části rozsudku – převážně úspěšný žalovaný, měl by žalovaný podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil k uplatnění svého práva, a to ve výši podle poměru úspěšnosti. Jelikož ale žalovanému žádné prokazatelné důvodné náklady řízení nevznikly, bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

34. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to v délce 30 dnů od právní moci rozsudku, když soud shledal důvody pro poskytnutí prodloužené lhůty vzhledem k výši částky, která je žalovanému ukládána k zaplacení, tak aby měl žalovaný reálně možnost dluh včas uhradit.