43 C 26/2026

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozena Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 64 095 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty

I. Žaloba, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 64 095 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 095 Kč ve výši 12,75 % ročně od 17. 12. 2024 do 10. 2. 2025 ve výši 1 293,04 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 65 095 Kč ve výši 12,75 % ročně od 11. 2. 2025 do 10. 3. 2025 ve výši 636,72 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 64 095 Kč ve výši 12,75 % ročně od 11. 3. 2025 do zaplacení, částku ve výši 25 515 Kč, úrok ve výši 73,45 % p. a. z částky 55 534,38 Kč od 17. 12. 2024 do 8. 1. 2025 ve výši 2 497,11 Kč, úrok ve výši 12,75 % p. a. z částky 55 534,38 Kč od 9. 1. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 17. 12. 2024 dosáhne částky 287 740 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 27. 1. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 64 095 Kč s příslušenstvím a částku smluvní pokuty ve výši 25 515 Kč, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 3. 2023, č. , hodnota, , uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky ve výši 124 000 Kč. Dluh ze smlouvy v nárokované výši nebyl žalovanou uhrazen, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 13. 2. 2026 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem určené lhůtě dne 8. 3. 2026.

3. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

4. Ve věci bylo nařízeno jednání na 31. 3. 2026, přičemž žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, bylo proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalované.

5. Žalobkyně se na jednání dostavila, přičemž s odkazem na písemnou žalobu a doplnění žaloby uvedla, že žaloba je podávána z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi stranami dne 16. 3. 2023, na jejímž základě byla žalované poskytnuta převodem částka 124 000 Kč, žalovaná po delší dobu řádně splácela v rozsahu sedmnácti splátek, následně však již hradit přestala, nezbylo než zaslat předžalobní výzvu a poté podat žalobu.

6. Soud vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smluvní dokumentací, posouzením úvěruschopnosti, potvrzením o platbě, předžalobní výzvou, bilancí, výzvou a sdělením banky.

7. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalované. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

14. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

15. Posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno v souladu s požadavky zákona za situace, kdy poskytovatel ohledně úvěrů vycházel především z údajů sdělených samotnou. Žalobkyně v této věci soudu doložila listinu označenou jako hodnocení klienta, jak založeno na čl. 39 spisu, do které byl zanesen příjem žalované ve výši 57 860 Kč a výdaje žalované v celkové výši 20 107 Kč, které se skládají z životního minima ve výši 4 860 Kč, splátek žalobkyni ve výši 6 625 Kč a náklady na bydlení ve výši 8 622 Kč, dále bylo v listině uvedeno, že žalovaná je vdaná a bydlí ve vlastním bydlení.

16. Pokud bylo poskytovatelem úvěru vycházeno z příjmů žadatele, bylo na místě tyto objektivizovat, zejména pak bylo nutno prokázat, o jaké příjmy se jedná. Taktéž výdaje žalované bylo nutno objektivizovat, přičemž vyjma nákladů na bydlení a dalších splátek žalobkyni je částka ostatních výdajů stanovena ve výši životního minima.

17. V té souvislosti žalobkyně určitým způsobem ověřovala příjmy žalované – soudu byla předložena potvrzení dvou příchozích plateb na účet žalované, jak založeno na čl. 70-71 spisu, aniž by však byly údaje dále objektivizovány např. pracovní smlouvou, dokládající stabilizované příjmové poměry co do trvání a formy pracovního poměru.

18. Výdajová stránka pak nebyla doložena žádným způsobem. Žalobkyně soudu nepředložila žádné důkazy, které by jakkoliv přímo dokládaly výdajovou stránku žalované, přičemž za dostatečnou míru objektivizace nelze považovat výpisy ze systému SOLUS a NRKI, které o samotných skutečných výdajích žalované ničeho nevypovídají. Pokud pak žalobkyně vycházela z částky životního minima pro určení ostatních nákladů žalované, kdy další náklady byly stanoveny neobjektivizovanou částkou nákladů na bydlení a splátkami dalších úvěrů žalované žalobkyni, pak tato skutečnost již sama o sobě svědčí o tom, že žalobkyně nemohla zkoumat výdajovou stránku majetkových poměrů žalované s odbornou péčí.

19. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že žalovaná po uzavření smlouvy o úvěru následně po určitou dobu hradila sjednané měsíční splátky. Skutečnost, že žalovaná plnila ve prospěch žalobkyně po uzavření smlouvy nemá na posouzení úvěruschopnosti žalované žádný vliv, kdy není nijak doloženo, z jakých prostředků žalovaná měsíční splátky hradila, přičemž žalovaná si v dané věci mohla např. sjednat za tímto účelem další finanční produkt, případně mohly být prostředky žalované poskytnuty blízkou osobou apod.

20. Zákon je v souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudů přitom potřeba interpretovat tak, že není možné vycházet z údajů sděleným samotným žadatelem o spotřebitelský úvěr, nýbrž poskytovatel je povinen údaje ověřit podkladovými listinami, a na jejich základě tvrdit rozhodné skutečnosti.

21. Je na žalobkyni, aby prokázala, jakým způsobem byla ověřena úvěruschopnost žalované, z jakých konkrétních individualizovaných údajů bylo vycházeno a jak byly tyto údaje objektivizovány. Je třeba doložit konkrétní tvrzení ohledně relevantních částek a z nich dovozených rozhodných skutečností.

22. Pakliže žalobkyně u jednání opírala svoji argumentaci o okolnost, že žalovaná úvěr zprvu dlouhodoběji řádně splácela, z toho dovozovala tzv. fikci úvěruschopnosti, pak nutno zdůraznit, že takový přístup zákon nepřipouští, naopak takový přístup by byl ve zjevném rozporu se závěry aktuálního rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 11. 1. 2024, ve věci věc C-755/22 Nárokuj s.r.o. ca EC Financial Services, a.s., v němž Soudní dvůr judikoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

23. Pakliže Soudní dvůr ukládá zkoumat úvěruschopnost i v případě úplného splacení úvěru, tím spíše (a maiori ad minus) nutno tuto zkoumat v případě, kdy úvěr po určitou dobu byl splácen, zcela však splacen nebyl; aplikace konceptu fikce úvěruschopnosti je tím vyloučena. Závěry citovaného judikátu pak nelze zaměňovat s konceptem materiálního přezkumu úvěruschopnosti, jak analyzován v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 a jak aktuálně předmětem legislativního procesu, novelizace k na doplnění první věty ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (sněmovní tisk 145, vládní návrh ze dne 16. 3. 2026), dle důvodové zprávy inspirován § 505d BGB.

24. Žalobkyně ve věci namítala uplatnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého mají soudy vést poskytovatele spotřebitelských úvěrů ke zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, respektive zda je reálné splacení dluhu. V projednávané věci však žalobkyně ani nemohla dospět k závěru, že žalovaný nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, kdy velmi okrajově zjišťovala výši příjmu žalovaného a ohledně výdajové stránky žalovaného bylo vycházeno z neobjektivizovaných výdajů na bydlení, dalších splátek žalobkyni a z částky životního minima, tedy vyjma částky splátek nebyly zohledněny skutečné výdaje žalované. Obdobně lze dojít k týmž závěrům ve věci námitky rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, přičemž se navíc jedná o trestněprávní věc, kdy předmětem daného řízení byla mimo jiné otázka, zda případná neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru může mít vliv na trestní odpovědnost pachatele ve věci úvěrového podvodu, žalovanému zároveň v projednávané věci byla vyplacena částka ve výši 124 000 Kč, kdy dané rozhodnutí se zabývá úvěry ve výši od 2 000 Kč do 15 000 Kč. Předmětné rozhodnutí tak ve věci není aplikovatelné, jelikož dopadá na odlišný skutkový stav.

25. Žalobkyně dále namítá závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, Pl. ÚS st. 20/05, dle kterých se nemůže úspěšně domáhat ochrany svého práva, kdo se k uplatnění těchto práv staví lhostejně. Soud v této věci a v souladu s ustálenou judikaturou vrcholných soudů zdůrazňuje, že je to naopak právě žalobkyně, která měla povinnost zkoumat poměry svých klientů, kdy na základě tohoto zkoumání má dospět k závěru, zda je daný klient schopen požadovaný úvěr splatit. V projednávané věci však žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala poměry žalovaného, kdy jejich zkoumání proběhlo především v rozsahu co do výdajů pouze formálně a bez jakýchkoliv podkladů, ve věci příjmů žalobkyni byla předložena alespoň potvrzení o příjmu, která však samy o sobě nemohou příjmovou stránku žalovaného dostatečně objektivizovat, jak bylo soudem již výše rozvedeno. Pokud žalobkyně poukazuje na hodnoty, na které by měl být v dané věci brán zřetel, jako jsou zásada právní jistoty, obezřetnosti a zásada pacta sunt servadna, pak si soud dovoluje poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že je mimo jiné v zájmu veřejného pořádku, aby byly poměry spotřebitelů, viz např. nálezy I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12 a III. ÚS 4129/18, kdy případné nezkoumání poměrů má i celospolečenský přesah, proto zásada ochrany veřejného pořádku, jako jeden ze stěžejních pilířů celého právního státu, musí převážit nad žalobkyní uvedenými zásadami.

26. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

27. Smluvní dokumentací čl. 18 a 20 spis, potvrzením o platbě čl. 17 spisu, sdělením banky soudem vyžádaného na čl. 57 spisu bylo prokázáno, že žalované byly na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnuty prostředky převodem na účet v celkové výši 124 000 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaná na poskytnutý spotřebitelský úvěr uhradila celkem 171 847 Kč, tj. částku vyšší.

28. Bezdůvodné obohacení na straně žalované je tím vyloučeno.

29. Výrokem I. proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

30. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšné žalované žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.