43 C 289/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , advokátem sídlem Jméno advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 40 764,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 000 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 000 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 450,54 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 171,63 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 470,04 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 25 857,07 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 11. 2023 a z částky 12 450,54 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 %, úrok 18,69 % ročně z částky 25 857,07 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, částku 11 313,59 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 426,04 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 7 055,75 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 14 907,06 Kč od 28. 9. 2023 do 1. 11. 2023 a z částky 11 313,59 Kč od 2. 11. 2023 do zaplacení ve výši 8,50 %, úrok 23,28 % ročně z částky 14 907,06 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 2. 6. 2024, který byl převeden do rejstříku C dne 22. 10. 2024, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým soud uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 764,13 Kč s příslušenstvím, z titulu smluv o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , 1) ze dne 22. 3. 2021, č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 16 593,47 Kč, 2) ze dne 19. 11. 2020, č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 9 306,53 Kč. Ve zbytku dlužná částka nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Ve věci bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem, který se však nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou, elektronický platební rozkaz byl proto zrušen.

3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 22. 1. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem stanovené lhůtě dne 14. 2. 2025.

4. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání na 27. 2. 2025, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalovaného.

6. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu uvedla, že žaloba je podávána z titulu dvou spotřebitelský úvěrů čerpaných žalovaným na základě smlouvy z 22. 3. 2021 a z 19. 11. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , kdy žalovanému bylo vyplaceno dvakrát 30 000 Kč převodem na účet. Úvěry nebyly řádně spláceny, byť na první z úvěru bylo uhrazeno celkem 16 593,47 Kč a na druhý úvěr celkem 26 406,53 Kč, ve zbytku nebyly dluhy uhrazeny, byla postoupena pohledávka a nezbylo než podat žalobu. Poskytovatelem byla řádně posuzována úvěruschopnost žalovaného.

7. Soud dále vyšel dále z listinných důkazů smluvní dokumentací, posouzením úvěruschopnosti, postoupením pohledávky, oznámením o postoupení pohledávky, bilancí, předžalobní výzvou, potvrzením o platbě, sdělením banky.

8. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním občanem , adresa, s bydlištěm v , Anonymizováno, , musel se soud nejprve vypořádat s otázkou, zda je dána pravomoc (jurisdikce) českých soudů a kterým právním řádem se věc řídí (rozhodné právo).

9. V pojednávané věci je třeba postupovat podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle něhož nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Ve věcech spotřebitelských smluv pak podle čl. 18 odst. 2 téhož nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Jelikož má žalovaný bydliště na území České republiky, je dána pravomoc českých soudů. Rozhodné právo je pak třeba určit podle čl. 3 odst. 1 a čl. 6 nařízení č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), kdy s ohledem na bydliště žalovaného v České republice, přičemž strany rovněž výslovné ujednaly, že smlouva i případné spory z ní se řídí českým právem, zejména občanským zákoníkem, se věc řídí českým právem.

10. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

12. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

16. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně, která svoji pohledávku následně podle § 1879 občanského zákoníku platně postoupila na žalobkyni, což bylo prokázáno dokumentací k postoupené pohledávce, na jejichž základě svědčí žalobkyni podle § 1880 občanského zákoníku aktivní procesní legitimace, a žalovaným, je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

20. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

21. Právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

22. Posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zcela nedostatečně za situace, kdy poskytovatel úvěru vycházel především z údajů sdělených samotným žalovaným. V té souvislosti byla soudu předložena 1) zákaznická karta ze dne 19. 11. 2020, do které byl zanesen příjem ve výši 50 300 Kč měsíčně spolu s dalším příjmem domácnosti ve výši 20 000 Kč a odhadované měsíční výdaje byly stanoveny částkou ve výši 3 000 Kč, 2) zákaznická karta ze dne 22. 3. 2021, do které byl zanesen příjem ve výši 50 140 Kč měsíčně spolu s dalším příjmem domácnosti ve výši 20 000 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele byly stanoveny částkou 3 150 Kč. K zákaznickým kartám měla být doložena pracovní smlouva a potvrzení o příjmu, ale tyto dokumenty žalobkyně v řízení nepředložila, a to ani na výzvu.

23. Pokud bylo poskytovatelem úvěru vycházeno z poměrně vysokých příjmů žadatele, bylo na místě tyto objektivizovat, zejména pak bylo nutno prokázat, o jaké osoby a jaké příjmy se jedná v případě čistých příjmů dalších členů domácnosti, popř. jakým způsobem se mají podílet na úhradách, neboť i tyto byly zahrnuty do posouzení úvěruschopnosti. Rovněž není patrné a nebylo prokazováno, jakou roli mají tyto další osoby a jejich příjmy při splácení spotřebitelského úvěru. Odhadované výdaje ve výši celkové 3 000 Kč a 3 150 Kč pak soud považuje za zjevně nevěrohodné a podhodnocené, již proto bylo nutno je objektivizovat a prokázat.

24. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smluv o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

25. Bylo prokázáno, jak rovněž žalobkyně uvedla v doplnění žaloby pod bodem III., že žalovanému byla fakticky vyplacena částka ve výši celkem 60 000 Kč, současně bylo prokázáno, že žalovaný uhradil na celkem 43 000 Kč, zbývá tedy, aby žalovaný doplatil žalobkyni 17 000 Kč.

26. Výrokem I. proto bylo žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 17 000 Kč, neboť se jedná o rozdíl toho, co bylo žalovanému v souvislosti s uzavřenou smlouvou reálně vyplaceno a co nebylo žalovaným vráceno.

27. Žalobkyni současně svědčí nárok podle § 1970 občanského zákoníku na úrok z prodlení v zákonné výši, a to za dobu od 2. 11. 2023, neboť první žalobkyní prokázaná výzva k úhradě dlužné částky jakožto součást oznámení o postoupení pohledávek byla žalovanému odeslána dne 27. 10. 2023, jak žalobkyně prokázala podacím lístkem na čl.

46. Podle § 573 občanského zákoníku je třeba vycházet z domněnky dojití této zásilky žalovanému třetí pracovní den po odeslání, tj. dne 1. 11. 2023, od následujícího dne má žalobkyně nárok na příslušenství pohledávky ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. K tomu soud pro úplnost dodává, že na doručování výzvy lze vztáhnout ustanovení § 573 občanského zákoníku za situace, kdy žalobkyně prokazatelně odeslala oznámení o postoupení pohledávky spolu s výzvou k plnění prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu, kterou sám žalovaný sdělil žalobkyni. Pokud snad se žalovaný na adrese, kterou sdělil žalobkyni, následně nezdržoval, popř. jinak zmařil doručení, a písemnost se tak na této adrese fakticky nemohla dostat do jeho dispozice, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Na žalobkyni nelze žádat, aby pátrala po místě skutečného pobytu žalovaného a prokazovala, že písemnost byla žalovanému skutečně doručena. Ba naopak, pokud žalovaný zmařil doručení tím, že znemožnil doručení zásilky na adresu, kterou předtím sám žalobkyni sdělil, platí podle § 570 odst. 1 za středníkem občanského zákoníku, že zásilka řádně došla.

29. Výrokem II. soud žalobu co do zbývající části nároku a příslušenství zamítl, když ve vztahu k jednotlivým smlouvám vycházel soud co do rozsahu zamítnutí z úhrad žalovaného na danou konkrétní smlouvu, jak v řízení jejich výše prokázána.

30. Vzhledem k tomu, že ve věci byl – při zohlednění jistiny a příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku ve vyhovující oproti zamítavé části rozsudku – převážně úspěšný žalovaný, měl by žalovaný podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložil k uplatnění svého práva, a to ve výši podle poměru úspěšnosti. Jelikož ale žalovanému žádné prokazatelné důvodné náklady řízení nevznikly, bylo výrokem III. rozhodnuto tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.

31. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to v délce 3 dnů od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvody pro poskytnutí prodloužené lhůty vzhledem k výši částky, která je žalovanému ukládána k zaplacení.