43 C 306/2024

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , Anonymizováno sídlem Jméno advokáta , Anonymizováno proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 447 230,61 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba podaná dne 25. 6. 2024, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 367 131,39 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 186 416,55 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 267 353,06 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 576,39 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 367 131,39 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení ve výši 8,05 %, úrok 14,53 % ročně z částky 367 131,39 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, částku 24 757,63 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 12 953,35 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 27 353,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 388,28 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 24 757,63 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení ve výši 8,05 %, úrok 19,90 % ročně z částky 24 757,63 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, částku 55 341,59 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 28 656,14 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 57 055,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 775,88 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 55 341,59 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení ve výši 8,05 %, úrok 18,90 % ročně z částky 55 341,59 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 6. 2024, který byl převeden do rejstříku C dne 8. 11. 2024, se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 447 230,61 Kč s příslušenstvím, z titulu tří smluv o úvěru, uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, . 1) ze dne 7. 7.2014, na jejímž základě byly žalované poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 400 000 Kč, 2) ze dne 23. 12. 2014, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 25 000 Kč, 3) ze dne 15. 12. 2014, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 56 000 Kč. Dluh ze smlouvy v nárokované výši nebyl žalovaným uhrazen, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se však nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl proto zrušen.

3. Žalobkyně byla usnesením ze dne 31. 1. 2025 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem určené – k žádosti žalobkyně prodloužené lhůtě dne 11. 3. 2025.

4. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání na 12. 3. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalovaného.

6. U jednání žalobkyně s odkazem na písemnou žalobu, doplnění žaloby uvedla, že je žaloba podávána z titulu tří smluv o úvěru uzavřených mezi právní předchůdkyní , právnická osoba, . a žalovaným ze dne 7. 7. 2014, na částku 400 000 Kč, ze dne 23. 12. 2014, na částku 25 000 Kč a ze dne 15. 12. 2014, na částku 56 000 Kč. Co se týká fakticky vyplacených prostředků, pak z první úvěrové smlouvy bylo celkem 325 775 Kč využito na refinancování dřívějších úvěrů žalovaného, tedy fakticky bylo vyplaceno 74 225 Kč, ze druhé a třetí smlouvy bylo vyplaceno v plné výši, tedy celkem bylo fakticky vyplaceno 155 225 Kč. Dluhy nebyly řádně spláceny, následně došlo k postoupení na žalobkyni a po neúspěšné předžalobní výzvě nezbylo než podat žalobu. Před poskytnutím úvěru byla důsledně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.

7. Následně bylo jednání bylo odročeno na 24. 4. 2025 a žalobkyni byla poskytnuta dodatečná lhůta 15 dnů, aby doplnila skutková tvrzení a důkazní návrhy dle poučení soudem, což žalobkyně učinila v soudem stanovené lhůtě podáním ze dne 11. 4. 2025.

8. Dále byl proveden důkaz listinami, a to smluvní dokumentací, výzvami, zesplatněním, postoupením pohledávky, bilancí, oznámení o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, dokumentací insolvenčního řízení, posouzením úvěruschopnosti.

9. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Soud předně nepřehlédl, že pohledávky žalobou nárokované byly dotčeny insolvenčním řízením žalovaného jako dlužníka, přičemž usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu insolvenčního ze dne 10. 11. 2022, čj. , spisová značka, , bylo vzato na vědomí splnění oddlužení, současně však v posledním odstavci odůvodnění insolvenční soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že dlužník doposud nepodal odůvodněnou žádost o osvobození a v insolvenčním řízení nesplnil zákonnou podmínku 30 % uspokojení nezajištěných věřitelů, insolvenční soud prozatím o osvobození či neosvobození dlužníka od placení zbývajících pohledávek nerozhodoval.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v jakém dosud nebyly uspokojeny, je žalobkyně oprávněna domáhat se svých pohledávek v neuhrazené části projednávanou žalobou.

16. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

17. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

18. Žalobkyně doložila posouzení úvěruschopnosti toliko listinou čl. 118, která je de facto zprávou poskytovatele úvěru o postupu před poskytnutím úvěru, kdy jádrem je zhodnocení dřívější úvěrové zátěže žalovaného v kontextu úvěrů poskytnutých v projednávané věci. Podklady předložené soudu neobsahují žádné údaje o objektivizovaných příjmech žalovaného, toliko stručné údaje sdělené samotným žalovaným na čl. 139, ani o jeho výdajích, nebyly žádným způsobem doloženy výdaje, v tomto směru nebylo vycházeno ani (jen) z údajů sdělených žalovaným, nýbrž bylo vycházeno výhradně z hypotetického propočtu odvozeného od částek životního minima.

19. Pakliže žalobkyně v té souvislosti předložila soudu výpisy z běžného účtu žalovaného za určité období před poskytnutím předmětných úvěrů, pak nezbývá než dodat, že skutková tvrzení nelze nahrazovat odkazem na listiny k žalobě připojené, z nichž by snad měl rozhodné skutkové okolnosti dovozovat sám soud.

20. Náležitost posouzení úvěruschopnosti přitom žalobkyně nedoplnila ani přes výzvu s poučením podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. u jednání konaného dne 27. 3. 2025, kdy navíc žalobkyni byl poskytnut nadstandardní prostor k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů odročením jednání a opakovanou výzvou (nad rámec výzvy před jednáním) se stanovením koncentrační lhůty, přičemž žalobkyně byla vyzvána k doplnění posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kdy je třeba doplnit tvrzení a důkazní návrhy o skutečnost, zda byl žalovaný klientem banky před poskytnutím úvěru a pokud ano, doložit příslušnou smluvní dokumentaci k běžnému účtu či jinému produktu a dotvrdit, odkdy byl žalovaný klientem banky a zda při posouzení úvěruschopnosti bylo z čerpání jiných služeb vycházeno, dále veškeré podklady k posouzení úvěruschopnosti zejména podklady třetích stran ke stabilnímu příjmu, formě pracovního poměru a výši příjmu, výši pravidelných výdajů na bydlení a základní i další životní potřeby, počet vyživovacích povinností a osob ve společné domácnosti (protokol čl. 145).

21. K tomu soud pro úplnost dodává, že i pokud by aspekt posouzení úvěruschopnosti hypoteticky byl soudem zhodnocen jako souladný se zákonem, bylo by následně nutno posuzovat platnost smluv – v mantinelech právního rámce k ochraně spotřebitele – z pohledu souladu úrokové míry se zákonem.

22. U všech tří úvěrových smluv se jednalo o úrokové míry vícenásobně překračující úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, tedy při poměření požadavky zákona a konstantní judikatury odpovídala úrokové míře v době sjednání obvyklé, stanovené zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), když z podkladů obecně dostupných na webových stránkách České národní banky se podává, že úroková míra sjednaná oproti obvyklé úrokové míře u obdobného produktu v relevantním období činí u jednotlivých smluv 14,53 % sjednaná čl. 29 vs. 3,40 % obvyklá ČNB, resp. 19,90 % sjednaná čl. 76 vs. 2,02 % obvyklá ČNB, 18,90 % sjednaná čl. 80 vs. 2,99 % obvyklá ČNB.

23. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

24. Ze tří smluv o spotřebitelském úvěru bylo prokázáno, že žalovanému byly na jejich základě poskytnuty prostředky převodem na účet v celkové výši 74 225 Kč (čl. 29 verte, čl. 150 verte) + 25 000 Kč (čl. 76 + čl. 151 verte) + 56 000 Kč (čl. 80 + čl. 152) = celkem bylo prokazatelně vyplaceno 155 225 Kč. Současně bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnuté úvěry celkem uhradil, a to včetně uspokojení z insolvenčního řízení, jak specifikováno výše, 248 990,33 Kč + 17 221,82 Kč + 34 201,83 Kč = celkem bylo prokazatelně uhrazeno 300 413,98 Kč, bezdůvodné obohacení na straně žalované je tím vyloučeno.

25. K tomu soud dodává a akcentuje, že při určení výše bezdůvodného obohacení lze vycházet výhradně z částek fakticky žalovanému na základě předmětných úvěrových smluv vyplacených, naopak nelze vycházet z částek, které žalovanému vyplaceny nebyly, aniž by bylo současně tvrzeno a prokazováno A) faktické vyplacení těchto prostředků k vypořádání jiných závazků žalovaného vůči třetí osobě, resp. B) pokud se jedná o řetězené spotřebitelské úvěry od téhož poskytovatele, tvrzení a prokazování 1) zákonnosti těchto dříve poskytnutých úvěrů, anebo alternativně 2) faktického bezdůvodného obohacení z těchto dříve poskytnutých úvěrů.

26. Pokud by soud v projednávané věci akceptoval, že o bezdůvodné obohacení žalovaného se jedná nejen v případech, kdy jsou mu fakticky vyplaceny prostředky, popř. kdy tyto jsou fakticky vyplaceny třetí osobě na plnění dluhu žalovaného vůči této třetí osobě, ale že se o bezdůvodné obohacení jedná i v případech refinancování spotřebitelských úvěrů dříve poskytnutých týmž poskytovatelem témuž spotřebiteli, aniž by bylo prokázáno, že tyto dřívější spotřebitelské úvěry byly poskytnuty v souladu se zákonem, mj. na základě řádného posouzení úvěruschopnosti, mohlo by to vést až k obcházení zákona, spočívajícím v řetězení spotřebitelských úvěrů, které by však byly vyňaty z přezkumu úvěruschopnosti či jiných aspektů zákonnosti ze strany soudu.

27. Alternativně jistě připadá v úvahu též postup, kdy žalobkyně ohledně těchto dříve poskytnutých řetězených úvěrů od téhož poskytovatele nebude prokazovat soulad těchto refinancovaných úvěrů s právní úpravou na úseku ochrany spotřebitele, ale vycházeje z faktického obohacení těmito dřívějšími smlouvami prokáže, kolik bylo fakticky žalovanému z těchto refinancovaných smluv vyplaceno a kolik na ně bylo uhrazeno, jinými slovy kolik činilo jeho (bezdůvodné) obohacení z těchto refinancovaných smluv.

28. V obecné rovině za bezdůvodné obohacení lze považovat i finanční prospěch dlužníka, který byl započten na úhradu jeho dluhů, neboť podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku platí, že bezdůvodně se mimo jiné obohatí také ten, kdo získá majetkový prospěch tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání tohoto bezdůvodného obohacení je pak ten, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat.

29. V poměrech projednávané věci však bylo třeba, aby žalobkyně prokázala, že částka v celkové výši 325 775 Kč byla skutečně vyplacena na úhradu zůstatků celkové dlužné částky žalovaného ze tří dříve uzavřených úvěrových smluv, jak byly tyto označeny ve smluvním textu na čl. 29 verte, za současného prokázání zákonnosti či faktického bezdůvodného obohacení ve vztahu k těmto třem dříve uzavřeným úvěrovým smlouvám, smlouvou z nynější žaloby refinancovaným.

30. To se však nestalo, a to ani přes výzvu s poučením podle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. u jednání konaného dne 27. 3. 2025, kdy navíc žalobkyni byl poskytnut nadstandardní prostor k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů odročením jednání a opakovanou výzvou (nad rámec výzvy před jednáním) se stanovením koncentrační lhůty, přičemž žalobkyně byla vyzvána k doplnění prokázání celkové výše fakticky vyplacených prostředků, pokud část prostředků sloužila k refinancování úvěru nikoli k přímému vyplacení, pak je třeba prokázat refinancování jakých úvěrů a že tyto úvěry byly poskytnuty v souladu se zákonem, zejména po důsledném posouzení úvěruschopnosti žalovaného (protokol čl. 145).

31. Soud proto uzavírá, že v projednávané lze co do bezdůvodného obohacení žalovaného vycházet výhradně z částek fakticky vyplacených žalovanému, nikoli z částek určených k refinancování dřívějších spotřebitelských úvěrů poskytnutých žalovanému týmž poskytovatelem.

32. Výrokem I. proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

33. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšné žalované žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.