43 C 356/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozena Datum narození žalobkyně Anonymizováno zastoupena Jméno Zástupce A , Anonymizováno sídlem Anonymizováno a žalovaného: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupen Jméno Zástupce B , Anonymizováno sídlem adresa o výživné manželky

I. Žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně částkou 10 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v kalendářním měsíci, k rukám žalobkyně, s účinností od 6. 10. 2023 do 5. 4. 2024.

II. Nedoplatek výživného za dobu od 6. 10. 2023 do 5. 4. 2024 v celkové výši 60 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám žalobkyně do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 800 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice, na účet Okresního soudu Brno-venkov, soudní poplatek ze žaloby ve výši 600 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 14. 11. 2023, domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně částkou 4000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 7. 2023, současně uhradit nedoplatek výživného za dobu od 1. 7. 2023.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě podaném dne 22. 3. 2024 uvedl, že nárok žalobkyně na příspěvky na výživu uznává, avšak pro své aktuální poměry není schopen je v plné výši platit.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 5. 9. 2024, odročené za účelem mimosoudních jednání mezi stranami na 5. 11. 2024, u něhož žalobkyně s odkazem na písemnou žalobu uvedla, že po poměrně vyhrocených událostech, jak vyplývá ze spisového materiálu, opustila společnou domácnost se žalovaným k 1. 9. 2023, následně 6. 10. 2023 podala projednávanou žalobu. Žalobkyně následně byla nucena jít do nájemního bydlení, v rozhodném období hradila nájemné 17 000 Kč měsíčně včetně služeb, k začátku nájmu byla dále nucena složit jistotu 25 000 Kč, v tomto nájemním bydlení setrvává dosud. Jiné pravidelné nezbytné výdaje vyjma běžných výdajů k zajištění živobytí a péče o nezletilého žalobkyně nemá.

4. Žalobkyně pobírá příjem coby pracovnice administrativy OS , adresa, ve výši cca 16 000 Kč čistého měsíčně, v rozhodném období, a i nadále má snížený úvazek v rozsahu 0,75, a to z důvodu zajištění nezbytné péče o nezletilého. Dále jí byl přiznán příspěvek na bydlení od ledna 2024 ve výši 6 700 Kč měsíčně, od dubna 2024 ve výši 6 216 Kč měsíčně, mimoto v období listopadu a prosince 2023 pobírala příspěvek na dítě v částce 1 350 Kč, tento byl od ledna 2024 odebrán. Výživné 8 400 Kč měsíčně dle rozsudku č. j. , Anonymizováno, , Anonymizováno, je řádně hrazeno. Žalobkyně nemá majetek větší hodnoty, žádné nemovité věci, vozidla ani jiné hodnotnější věci. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem č. j. 11 C 319/2023-53, v PM 5. 4. 2024.

5. Žalovaný s odkazem na písemné vyjádření k žalobě vyjádřil přesvědčení, že u žalobkyně v důsledky opuštění společné domácnosti na dobu do rozvodu manželství nedošlo k žádnému zásadnímu propadu v životní úrovni, což je dle žalovaného nutno dovozovat z judikatury jako základní aspekt výživného mezi manžely, např. I US 2822/16 k nutnosti zkoumat celkové poměry účastníků a dorovnávací funkci výživného mezi manžely. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyně nebyla nucena odejít ze společné domácnosti, nýbrž to byl právě žalovaný na základě , spisová značka, , resp. předcházejícího policejního vykázání, kdy následně po skončení PO se do domu po cca šesti týdnech vrátil, a naopak dobrovolně odešla žalobkyně.

6. Co se týká výdajů na bydlení, pak žalovaný dům v rozhodném období obýval a nadále obývá, hradí zálohy 3 800 Kč měsíčně elektřinu a 200 Kč vodu, dále úvěr na dům 6 200 Kč měsíčně, dále výživné na nezletilého 8 400 Kč měsíčně, pojištění domu 500 Kč měsíčně, dále na benzin cca 5 000 Kč měsíčně, a to i za účelem dopravy do zaměstnání a dopravy syna, dále strava cca 8 000 Kč měsíčně pro žalovaného i syna. V té souvislosti žalovaný podotýká, že reálné rozložení péče o nezletilého je 13 dnů u žalovaného a 17 dnů u žalobkyně. Co se týká jeho příjmů v rozhodném období pracoval a nadále pracuje na pozici technologa , Anonymizováno, s příjmem cca 60 000 Kč čistého měsíčně. Ve zbytku odkazuje na rozsudek č. j. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Žalovaný nemá majetek větší hodnoty, užívá vozidlo roku výroby 2008, Škoda Fabia.

7. Dále byly provedeny listinné důkazy: nájemní smlouva čl. 27, platový výměr čl. 31 + pracovněprávní dokumentace, doklady o výdajích čl. 34, komunikace mezi stranami čl. 68, přestupkové rozhodnutí čl. 71, připojený spis sp. zn. , Anonymizováno, – rozsudek čl. 108, připojený spis sp. zn. 11 C 319/2023 – rozsudek o rozvodu manželství čl. 53, PM 5. 4. 2024, připojený spis sp. zn. , spisová značka, . U odročeného jednání dne 17. 12. 2024 byly dále provedeny důkazy přestupkovým spisem MÚ Rosice sp. zn. , Anonymizováno, , podklady k poměrům a výdajům žalobkyně čl. 87.

8. Podle § 697 odst. 1 občanského zákoníku manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.

9. Podle § 922 odst. 1 občanského zákoníku před středníkem výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení.

10. Po podřazení skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování pod citovaná ustanovení zákona dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V projednávané věci je namístě rozhodnout o určení vyživovací povinnosti žalovaného jako manžela vůči žalobkyni jako manželce, za dobu od podání žaloby dne 6. 10. 2023 do dne 5. 4. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 5. 3. 2024, čj. 11 C 319/2023-53.

11. Soud při posouzení věci vyšel z výchozí zásady institutu výživného mezi manžely, jak zakotven v § 697 odst. 1 větě první občanského zákoníku, tj. zásady zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně manželů.

12. Soud proto provedl dokazování k osobním, příjmovým a majetkovým poměrům každého z manželů, když bylo prokázáno, že žalobkyně po konfliktu s manželem, po kterém byl nejprve manžel Policií ČR vykázán ze společného obydlí, po uplynutí doby vykázání se do nemovitostí vrátil, naopak odstěhovala se manželka, pak manželka byla nucena hradit nájemné 17 000 Kč měsíčně, jak prokázáno nájemní smlouvou čl. 27, a to po celou rozhodnou dobu. Další běžné výdaje na stravu, ošacení, cestovné apod. žalobkyně neuplatňovala. Žalobkyně dosahovala příjmu cca 16 000 Kč čistého měsíčně, jak prokázáno platovým výměrem čl. 31, dále od ledna 2024 příspěvek na bydlení cca 6 450 Kč měsíčně, předtím v listopadu a prosinci 2023 příspěvek na dítě 1 350 Kč. Na výživu. Dále jí bylo manželem hrazeno výživné na nezletilého Alexandra 8 400 měsíčně, jak prokázáno rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 11. 2023, č. j. , Anonymizováno, , , Anonymizováno, . Žalobkyně nemá majetek větší hodnoty.

13. Žalovaný, který setrval v dřívějším společném obydlí, v rozhodném období hradil zálohy 4 000 Kč měsíčně na elektřinu a vodu, splácel úvěr na dům 6 700 Kč měsíčně včetně pojištění, hradil výživné na nezletilého 8 400 Kč měsíčně, dále uváděl běžné měsíční výdaje cestovné 5 000 Kč, strava cca 8 000 Kč měsíčně, kdy rozložení péče o nezletilého je 13 dnů u žalovaného a 17 dnů u žalobkyně. Žalovaný dosahuje příjmu cca 60 000 Kč čistého měsíčně, jak prokázáno potvrzeními zaměstnavatele na čl. 48, čl. 96 připojeného spisu sp. zn. , Anonymizováno, , dále opatrovnickým rozsudkem čj. , Anonymizováno, , na který obě strany v této souvislosti opakovaně poukazovaly. Žalovaný nemá majetek větší hodnoty.

14. Soud tak má za prokázáno, že při započtení základních příjmů a výdajů (bez zohlednění běžných výdajů na stravu, ošacení, cestovné, se zprůměrováním příjmů ze sociálních dávek) disponuje žalobkyně měsíčně částkou cca 13 000 Kč, žalovaný částkou cca 41 000 Kč.

15. Po porovnání takto objektivizované majetkové situace účastníků, kdy žalovaný disponuje měsíčně částkou o cca 28 000 Kč vyšší, dospěl soud, že nárok na výživné žalobkyně manželky vůči žalovanému manželu v částce 10 000 Kč měsíčně obstojí, je zcela po právu.

16. Soud dodává, že na závěru o důvodnosti žaloby nemohla nic změnit obrana žalovaného, spočívající jednak v tvrzení, že manželka nebyla nucena opustit dříve společně obývanou nemovitost. Za situace, kdy byl žalovaný po vyhroceném konfliktu se žalobkyní dne 13. 8. 2023 Policií ČR postupem podle § 44 zákona č. 273/2008 Sb. vykázán ze společného obydlí (čl. 8 připojeného spisu , spisová značka, ), následně bylo pod sp. zn. , spisová značka, rozhodováno o předběžném opatření na ochranu před domácím násilím, je dle soudu zcela logické, že jeden z manželů společné obydlí opustil, přičemž v daném případě se jednalo o žalobkyni, která tak byla objektivně nucena si najít a hradit jiné bydlení.

17. Ostatně tato námitka žalovaného setrvala toliko v rovině obecného skutkového tvrzení, aniž by bylo blíže konkretizováno a aniž by k jeho prokázání byly navrhovány jakékoli důkazy. Stejně je třeba hodnotit obranu spočívající v tvrzení, že u žalobkyně nedošlo po ukončení společné manželské domácnosti se žalovaným k relevantnímu propadu životní úrovně, když ani v tomto směru žalovaný tvrzení nijak dále neupřesnil, nenavrhoval žádné důkazy, jimiž by mělo být prokázáno tvrzení žalovaného, že i přes razantně zhoršenou životní úroveň žalobkyně oproti žalovanému, jak prokázána porovnáním příjmů a výdajů každého ze účastníků, nedošlo na straně žalobkyně k poklesu životní úrovně.

18. Pakliže žalovaný v průběhu řízení opakovaně poukazoval na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2822/16, konkrétně třetí větu třetího odstavce části IV. usnesení, kde byl přezkoumáván závěr nalézacích soudů, že „institut výživného mezi manžely pak plní určitou ‚dorovnávací‘ funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný“, pak ani tato pasáž předmětného usnesení, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost v tam projednávané věci, nemůže nic změnit na posouzení věci, kdy v projednávané věci se právě jednalo o standard zřetelně odlišný, přičemž nalézací soudy ve věci přezkoumávané citovaným usnesením Ústavního soudu rovněž vycházely ze základní zásady institutu výživného mezi manžely, tedy že manželé mají zákonné právo na zásadně stejnou životní úroveň (komentář Wolters Kluwer k § 697 občanského zákoníku, autoři David Elischer, Ondřej Mocek, dostupný v systému ASPI).

19. Další provedené důkazy, tedy zejména týkající se dílčích běžných výdajů žalobkyně, rovněž přestupkovým spisem MÚ Rosice sp. zn. , Anonymizováno, byly pro posouzení věci nerozhodné.

20. Soud proto žalobě výrokem I. v celém rozsahu vyhověl, současně výrokem II. rozhodl o nedoplatku na výživném, který se svojí výši shoduje s celkovou výší výživného za rozhodné období, současně byla stanovena lhůta k úhradě nedoplatek přiměřená výši částky a poměrům žalovaného, tak aby měl reálně možnost nedoplatek uhradit.

21. Žalobkyně byla ve věci úspěšná, přísluší jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva.

22. Náhrada nákladů řízení dle výroku III. sestává z náhrady nákladů právního zastoupení podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za 6 úkonů právní služby, kterými jsou příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě, vyjádření v koncentrační lhůtě, 3x účast u jednání soudu, po 3 500 Kč, podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží ke každému úkonu právní služby paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, tedy náleží 21 000 Kč + 1 800 Kč = 22 800 Kč, bez navýšení o 21 % sazby DPH, neboť advokátka není plátcem, jak soudu sdělila, tedy přísluší 22 800 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalobce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalovaného.

23. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to ve standardní zákonem předepsané délce 3 dnů od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvody pro poskytnutí prodloužené lhůty vzhledem k výši částky, která je žalovanému ukládána k zaplacení na náhradě nákladů řízení24. Jelikož je žalobkyně podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od soudních poplatků, současně soud žalobě vyhověl, je žalovaný, který není od soudních poplatků osvobozen, podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích povinen zaplatit soudní poplatek za žalobu namísto žalobkyně. Soud proto výrokem IV. uložil žalovanému povinnost uhradit soudní poplatek za žalobu 600 Kč, ve výši podle položky 7 písm. b) sazebníku soudních poplatků, přičemž podle § 4 odst. 1 písm. j) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je nutno soudní poplatek zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku