43 C 82/2026

Rubrum

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem JUDr. Jiřím Večeřou, Ph.D., LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupena Jméno Zástupce , Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozen Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 40 591,31 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 112 Kč, v dílčích úhradách ve výši 15 000 Kč, splatných vždy do 90 dnů od splatnosti předcházející dílčí úhrady, první dílčí úhrada splatná do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku, poslední dílčí úhrada ve výši 112 Kč. II. Žaloba v části, kterou žalobkyně navrhuje, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 12 477 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 42 589 Kč ve výši 11,50 % ročně od 21. 8. 2025 do zaplacení, pohledávku ve výši 8 158,59 Kč, úrok ve výši 68,37 % p. a. z částky 34 691,37 Kč od 21. 8. 2025 do 13. 9. 2025 ve výši 1 518 Kč, úrok ve výši 12 % p. a. z částky 34 691,37 Kč od 14. 9. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 8. 2025 dosáhne částky 123 494,40 Kč, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši, 404,70 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 10. 3. 2026 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 591,31 Kč s příslušenstvím a částku smluvní pokuty ve výši 8 158,59 Kč, z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 27. 2. 2025, č. Anonymizováno , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty prostředky převodem na účet ve výši 35 000 Kč. Dlužná částka ze smlouvy nebyla žalovaným uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalobkyně byla usnesením ze dne 16. 3. 2026 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila v soudem stanovené lhůtě dne 29. 3. 2026.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Ve věci bylo nařízeno jednání na 23. 4. 2026, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, bylo podle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti žalovaného.

5. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu a doplnění žaloby uvedla, že žaloba je podávána z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi stranami dne 27. 2. 2025, na jejímž základě bylo žalovanému vyplaceno 35 000 Kč převodem na účet, byl povinen hradit splátky 48x 2 444 Kč, avšak uhradil pouze dvě splátky, tj. celkem uhradil 4 888 Kč, následně přestal hradit, nezbylo než zesplatnit a po předžalobní výzvě podat žalobu.

6. Soud dále vyšel z podání účastníků a listinných důkazů smluvní dokumentací, předžalobní výzvou, bilancí, výzvou, posouzením úvěruschopnosti, potvrzením o platbě a sdělením banky.

7. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

8. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

17. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání.

18. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.

19. Posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zcela nedostatečně za situace, kdy poskytovatel úvěru vycházel především z údajů sdělených samotným žalovaným. V té souvislosti bylo soudu předloženo hodnocení klienta, založeno na čl. 27, ze dne 27. 2. 2025, do kterého byl zanesen příjem ze zaměstnání ve výši 26 000 Kč a odhadované měsíční výdaje byly stanoveny částkou ve výši 20 184 Kč, z toho 4 860 Kč jako částka životního minima, v částce 10 414 Kč jako další splátky žalobkyni a v částce 4 910 Kč jako náklady na bydlení.

20. Pokud bylo poskytovatelem úvěru vycházeno z příjmů žadatele, bylo na místě tyto objektivizovat, zejména pak bylo nutno prokázat, o jaké příjmy se jedná. Taktéž výdaje žalovaného bylo nutno objektivizovat, přičemž vyjma nákladů na bydlení a dalších splátek žalobkyni je částka ostatních výdajů stanovena ve výši životního minima. V dané věci nelze považovat za dostatečnou objektivizaci příjmů doložení potvrzení o příchozích platbách na bankovní účet žalovaného, jak založeny na č.l. 92 až 93 spisu, ani výplatní lístek, jak založen na č.l. 94 spisu, přičemž ohledně doložených potvrzení o platbách není specifikováno, o jaký příjem se jedná, zda se jedná o příjem ze zaměstnání, případně jiný druh příjmu. Žalobkyně dále ohledně výplatního lístku k tomuto nedoložila žádné další podklady, např. pracovní smlouvu, ze kterých by bylo doloženo, jaký je obsah pracovněprávního vztahu mezi žalovaným a jeho zaměstnavatelem.

21. Taktéž výdaje žalovaného bylo nutno objektivizovat, přičemž vyjma nákladů na bydlení, které jsou uváděny v částce 4 910 Kč včetně inkasa, přičemž by se mělo jednat o nájemní bydlení, a nákladů na další splátky žalovaného žalobkyni ve výši 10 414 Kč, nejsou tyto údaje nijak objektivizovány. Soud zde dospěl k závěru, že ohledně částky nákladů na bydlení se jedná o částku bez dalšího doložení za zjevně podhodnocenou, pakliže má zahrnovat veškeré náklady na bydlení včetně nájemného, energií, internetu či telekomunikačních služeb coby pravidelné součásti inkasa, ve ohledně ostatních výdajů je částka stanovena ve výši životního minima.

22. Zákon je v souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudů přitom potřeba interpretovat tak, že není možné vycházet z údajů sděleným samotným žadatelem o spotřebitelský úvěr, nýbrž poskytovatel je povinen údaje ověřit podkladovými listinami, a na jejich základě tvrdit rozhodné skutečnosti.

23. Za situace, kdy žalobkyní zjištěné příjmy se i přes značně podhodnocené výdaje téměř rovnají výdajům, pak žalobkyně nemohla dospět k řádnému závěru o tom, že žalovaný byl schopen splácet další úvěr s měsíční splátkou ve výši 2 144 Kč.

24. Žalobkyně ve věci namítala uplatnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého mají soudy vést poskytovatele spotřebitelských úvěrů ke zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, respektive zda je reálné splacení dluhu. V projednávané věci však žalobkyně ani nemohla dospět k závěru, že žalovaný nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, kdy velmi okrajově zjišťovala výši příjmu žalovaného a ohledně výdajové stránky žalovaného bylo vycházeno ze zjevně podhodnocených výdajů na bydlení a z částky životního minima. Obdobně lze dojít k týmž závěrům ve věci námitky rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, přičemž se navíc jedná o trestněprávní věc, kdy předmětem daného řízení byla mimo jiné otázka, zda případná neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru může mít vliv na trestní odpovědnost pachatele ve věci úvěrového podvodu, žalovanému zároveň v projednávané věci byla vyplacena částka ve výši 35 000 Kč, kdy dané rozhodnutí se zabývá úvěry ve výši od 2 000 Kč do 15 000 Kč. Předmětné rozhodnutí tak ve věci není aplikovatelné, jelikož dopadá na odlišný skutkový stav.

25. Žalobkyně dále namítá závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, Pl. ÚS st. 20/05, dle kterých se nemůže úspěšně domáhat ochrany svého práva, kdo se k uplatnění těchto práv staví lhostejně. Soud v této věci a v souladu s ustálenou judikaturou vrcholných soudů zdůrazňuje, že je to naopak právě žalobkyně, která měla povinnost zkoumat poměry svých klientů, kdy na základě tohoto zkoumání má dospět k závěru, zda je daný klient schopen požadovaný úvěr splatit. V projednávané věci však žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala poměry žalovaného, kdy jejich zkoumání proběhlo především v rozsahu co do výdajů pouze formálně a bez jakýchkoliv podkladů, ve věci příjmů žalobkyni byla předložena alespoň potvrzení o příjmu, která však samy o sobě nemohou příjmovou stránku žalovaného dostatečně objektivizovat, jak bylo soudem již výše rozvedeno. Pokud žalobkyně poukazuje na hodnoty, na které by měl být v dané věci brán zřetel, jako jsou zásada právní jistoty, obezřetnosti a zásada pacta sunt servadna, pak si soud dovoluje poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že je mimo jiné v zájmu veřejného pořádku, aby byly poměry spotřebitelů, viz např. nálezy I. ÚS 199/11, III. ÚS 4084/12 a III. ÚS 4129/18, kdy případné nezkoumání poměrů má i celospolečenský přesah, proto zásada ochrany veřejného pořádku, jako jeden ze stěžejních pilířů celého právního státu, musí převážit nad žalobkyní uvedenými zásadami.

26. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smluv o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.

27. Bylo prokázáno, že žalovanému byla fakticky vyplacena částka ve výši 35 000 Kč, současně bylo prokázáno, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil dvě splátky po 2 444 Kč, tj. celkem částku 4 888 Kč, zbývá tedy, aby žalovaný doplatil žalobkyni částku v plné výši 30 112 Kč.

28. Výrokem I. proto bylo žalovanému z titulu bezdůvodného obohacení uloženo uhradit žalobkyni částku 30 112 Kč, neboť se jedná o to, co bylo žalovanému v souvislosti s uzavřenou smlouvou reálně vyplaceno a nebylo žalovaným vráceno.

29. Ohledně zamítnutí nároku žalobkyně na příslušenství bezdůvodného obohacení, pak soud odkazuje na výklad normy obsažené v § 87 odst. 1 poslední větě zákona o spotřebitelském úvěru judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl aktuálně schválen k publikaci pod č. 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.

30. Z citované právní věty esenciálního judikátu Nejvyššího soudu je třeba dovodit, že v případě stanovení doby přiměřené k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru se nejedná o standardní (procesní) lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř., stanovenou k vypořádání bezdůvodného obohacení, nýbrž se jedná o specifickou (speciální) úpravu vypořádání nároků z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Doba k vrácení poskytnuté jistiny musí být stanovena tak, aby měl žalovaný spotřebitel časový prostor k úhradě, který je přiměřený jeho možnostem. Současně – a zejména – jedná se pojmově o (nové) stanovení splatnosti předmětné částky, tedy nepřipadá v úvahu přiznání úroků z prodlení za jakékoli období do minulosti, nýbrž naopak, pakliže do budoucna mají být úroky z prodlení nárokovány, lze tak činit teprve, pokud nedojde k úhradě v plné výši do data (nově) soudem stanoveného, a jejich úhrady je třeba se domáhat prostřednictvím samostatné (nově podané) žaloby.

31. Nejvyšší soud v citovaném judikátu dospěl k závěru, že splatnost jistiny nelze odvozovat od první (před podáním žaloby učiněné) prokázané výzvy k plnění ze strany žalobkyně, ale je nutné, aby byla soudem stanovena doba nová, stanovená dle možností spotřebitele. V intencích citovaného – aktuálně (s časovým odstupem od vydání rozhodnutí) k publikaci ve sbírce zařazeného – judikátu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, nadále již – na rozdíl od dosavadní početné rozhodovací praxe – nelze splatnost pohledávky k vrácení bezdůvodného obohacení v návaznosti na neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru odvozovat od první prokázané výzvy k plnění, ale je nutné tuto nově stanovit, vycházeje z možností spotřebitele k úhradě v době přiměřené.

32. Co se týká stanovení konkrétní doby k vrácení jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru má soud i vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení pasivní, své současné poměry (možnosti) soudu blíže neupřesnil, s ohledem na výši nároku, považuje soud za přiměřenou úhradu jistiny spotřebitelského úvěru v dílčích úhradách po 15 000 Kč, splatných vždy do 90 dnů od splatnosti předcházející dílčí úhrady, první dílčí úhrada splatná do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku, poslední dílčí úhrada ve zbytkové výši nároku.

33. Výrokem II. soud žalobu co do zbývající části nároku, příslušenství a smluvní pokuty zamítl.

34. Žalobkyně byla v řízení ve vztahu k žalovanému převážně úspěšná, má proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynaložila k uplatnění svého práva, v poměrné výši podle míry úspěchu.

35. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 2 538 Kč, z odměny za právní zastoupení podle § 14b odst. 1 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za tři úkony právní služby po 700 Kč, kterými jsou příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva a sepis žalobního návrhu, kdy pod tento úkon soud řadí i doplnění žaloby k výzvě soudu, tedy o náležitosti, které žaloba měla již zprvu obsahovat, dále za jeden úkon právní služby ve výši 3 740 Kč dle § 7 bod 5 ve spojení s § 14b odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za účast žalobkyně na jednání dne 23. 4. 2026. Ke každému úkonu náleží dle ustanovení § 14b odst. 6 ve vztahu k prvním třem úkonům a dle § 13 odst. 4 ve spojení s § 14b odst. 6 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve vztahu k účasti na jednání, paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč. Celkem tak náleží 7 040 Kč, navýšené o DPH v sazbě 21 %, když zástupce doložil, že je plátcem DPH, náleží tak 8 518,40 Kč + 2 538 Kč = 11 056,40 Kč.

36. K tomu soud dodává, že se neztotožnil s návrhem žalobkyně na přiznání náhrady nákladů v plné výši, neboť v projednávané věci byly naplněny podmínky § 14b odst. 1 advokátního tarifu, kdy řízení, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč, bylo zahájeno návrhem v podobě ustáleného vzoru, který je žalobkyní uplatňován opakovaně ve značném počtu případů, ve skutkově i právně takřka totožných či velmi obdobných věcech.

37. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla úspěch v rozsahu 51,83 %, vycházeje z rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno a v jakém byla žaloba zamítnuta, včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, žalovaný měl úspěch v rozsahu 48,17 %, svědčí žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení účelně vynaložených v rozsahu 3,66 %. Soud proto žalobkyni přiznal částku 404,70 Kč.

38. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to ve standardní zákonem předepsané délce 3 dnů od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvody pro poskytnutí prodloužené lhůty vzhledem k výši nároku na náhradu nákladů řízení.