46 C 189/2025

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená Anonymizováno Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 47 729,84 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 729,84 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 274,18 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 018,02 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 075,31 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 22,38 % ročně z částky 22 075,31 Kč od 30. 8. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 9. 1. 2025 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 47 729,84 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 18. 1. 2021, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba. (dále jen „právní předchůdkyně“) a žalovaným. Žalovanému byl na základě smlouvy o úvěru vyplacen dne 19. 1. 2021 úvěr ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr právní předchůdkyni vrátit společně ve formě 36 měsíčních splátek po 4 224 Kč. Žalovaný porušil své povinnosti ze smlouvy vyplývající, kdy splátky nehradil právní předchůdkyni řádně a včas. Právní předchůdkyně proto úvěr zesplatnila a dopisem ze dne 11. 1. 2022 vyzvala žalovaného k zaplacení zesplatněného úvěru. Právní předchůdkyně dále pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 ve spojení se společným prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne 31. 8. 2023. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud při jednání provedl dokazování ve spise založenými listinnými důkazy, jež předložila žalobkyně.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaný žádal právní předchůdkyni o poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč, přičemž žalovaný přislíbil právní předchůdkyni vrátit celkovou částku ve výši 152 064 Kč, při výši úroku 59,86 % p.a. a RPSN ve výši 79,34 %. Žalovaný dále přislíbil celkovou částku právní předchůdkyni uhradit ve formě 36 měsíčních splátek po 4 224 Kč, které jsou splatné vždy k 7. dni v měsíci, počínaje od 7. 2. 2021, návrh byl žalovaným podepsán dne 18. 1. 2021 v 15:19 hodin prostřednictvím identifikačního kódu, nabídka byla ze strany právní předchůdkyně akceptována dne 19. 1. 2021 v 6:25 hodin.

5. Z hodnocení klienta soud zjistil, že právní předchůdkyně eviduje u žalovaného příjem ve výši 30 398 Kč ze zaměstnání, dále právní předchůdkyně u žalovaného eviduje výdaje ve výši 6 463 Kč, které se skládají ve výši 3 860 Kč z životního minima a ve výši 2 603 Kč z nákladů na bydlení, dále právní předchůdkyně eviduje za žalovaným, že je svobodný, má maturitu, bydlí u rodičů a nežije s manželkou ve společné domácnosti.

6. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 19. 1. 2021 byl úvěr ve výši 70 000 Kč vyplacen na účet č. č. účtu, který je uveden ve smlouvě o úvěru jako účet pro vyplacení úvěru.

7. Z přehledu splácení úvěru soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni uhradil po uzavření smlouvy o úvěru částku 84 392 Kč.

8. Z oznámení o zesplatnění ze dne 11. 1. 2022 soud zjistil, že právní předchůdkyně smlouvu o úvěru č. hodnota co do částky 74 572 Kč zesplatnila, zároveň právní předchůdkyně žalovaného vyzvala k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

9. Ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni s účinností ke dni 29. 8. 2023.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 9. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovaného o postoupení pohledávky, zároveň žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení částky 62 320,44 Kč, odeslání oznámení dne 20. 9. 2023 žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 9. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 78 816,63 Kč s příslušenstvím, odeslání výzvy téhož dne žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem.

12. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil právní závěr, že mezi právní předchůdkyní a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 o.z. v režimu zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož právní předchůdkyně vystupovala v rámci uzavření smlouvy v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru (úvěrující) mimo jiné povinen prověřovat úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného), jinak je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1). Úvěr lze pak poskytnout pouze za předpokladu, že o schopnosti úvěrovaného splácet poskytnutý úvěr, nemá úvěrující důvodné pochybnosti. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva o spotřebitelském úvěru platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr.

17. Soud v této věci podotýká, že žalovaný nebyl povinen vznést námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právní předchůdkyně posoudit její úvěruschopnost ve tříleté promlčecí lhůtě dle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, kdy z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18 OPR, mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

18. Soud učinil právní závěr, že právní předchůdkyně porušila svou povinnost s odbornou péčí ověřit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, kdy žalobkyně nedoložila žádné důkazy o skutečných příjmech a výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně ve věci zkoumání příjmů žalovaného vycházela z částky příjmu ze zaměstnání, přičemž však uvedená částka nebyla nijak objektivizována, jelikož žalobkyně soudu nepředložila žádné výplatní pásky, výpisy z bankovního účtu žalovaného apod. Ohledně výdajové stránky žalovaného pak právní předchůdkyně vycházela z částky životního minima ve výši 3 860 Kč a nákladů na bydlení ve výši 2 603 Kč. Skutečnost, že právní předchůdkyně pro své výpočty vycházela z částky životního minima je sama o sobě již dostatečným důkazem o neřádném zkoumání majetkových poměrů žalovaného, právní předchůdkyní dále nebyly k výdajové stránce žalovaného předloženy žádné důkazy, které by jakkoliv výši výdajů žalovaného objektivizovaly. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně nedoložila žádné listiny, které by jakkoliv dokládaly příjmy a výdaje žalovaného, dospěl soud k závěru, že žalobkyně porušila svou zákonnou povinnost řádně s odbornou péčí zkoumat majetkové poměry žalovaného, přičemž na základě předložených důkazů nelze konstatovat, že žalovaný by byl schopen řádně poskytnutý úvěr splácet, jelikož nebyla zkoumána jeho příjmová a výdajová stránka. Žalobkyně svá důkazní tvrzení nedoplnila ani přes poučení soudem u jednání.

19. Soud k tomuto dodává, že ze zákona o spotřebitelském úvěru i z judikatury vyplývá, že úvěrující se nemůže spoléhat na údaje uvedené úvěrovaným, neboť odborná péče předpokládá, že úvěrující údaje, které úvěrovaný uvedl, ověří, resp. je bude mít objektivně podložené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který byť byl vydán ve věci posuzované podle zák. č. 145/2010 Sb., je aplikovatelný i v posuzované věci). Žalobkyně však k příjmové ani výdajové stránce žalovaného nepředložila žádné listiny. S ohledem na uvedené nebylo prokázáno splnění povinnosti úvěrujícího podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, případná úvěrová smlouva by tak podle § 87 odst. 1 tohoto zákona ve spojení s § 580 občanského zákoníku byla neplatná.

20. Soud pro úplnost doplňuje, že na uvedeném nemůže nic změnit, ani že žalovaný po poměrně dlouhou dobu poskytnutý úvěr splácel, přičemž však úvěr byl ze strany žalovaného zároveň splácen nepravidelně a v různých částkách, kdy taktéž nebylo doloženo, z jakých prostředků žalovaný splátky hradil, tj. zda mu tyto poskytla 3. osoba, resp. zda si za tímto účelem žalovaný vzal další úvěrový produkt apod. Délka doby splácení tak sama o sobě nemůže svědčit o řádném ověření majetkových poměrů žalovaného.

21. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatné smlouvy je v daném případě nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru. Žalovaný je povinen vydat žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytnuta právní předchůdkyní částka 70 000 Kč, přičemž žalovaný následně zaplatil částku 84 392 Kč. Žalovaný tak uhradil žalobkyni, resp. právní předchůdkyni, více, než mu bylo poskytnuto. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného již bylo vydáno a žalobkyně tak nadále nemá právo na vrácení žádné částky. Soud s ohledem na uvedené žalobu v plném rozsahu zamítl.

22. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Žalovaný sice zaznamenal ve věci úplný úspěch a měl právo na náhradu části nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno-venkov.