5 C 156/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Simonou Hájkovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 22 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 13 987 Kč s 10% úrokem z prodlení p. a. od 31. 12. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 8 013 Kč s kapitalizovanými zákonnými úroky ve výši 507,22 Kč, s kapitalizovanými úroky ve výši 1 169,85 Kč, s úroky z prodlení ve výši 10% p. a. z částky 22 000 Kč od 30. 11. 2019 do 30. 12. 2019 a z částky 8 013 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, s úroky ve výši 21,27% p. a. z částky 22 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 28. 4. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 22 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 169,85 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 507,22 Kč, s 10 % úrokem z prodlení p. a. z částky 22 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s 21,27 % úrokem p. a. z částky 22 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, přiznání práva na náhradu nákladů řízení, to vše z titulu postoupeného nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Dle tvrzení žalobce jeho právní předchůdce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil svou zákonnou povinnost dle § 84-89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil a vyhodnotil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací poskytnutých žalovaným před uzavřením smlouvy, a dospěl k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti předmětný úvěr splácet.

2. Žalobce tvrdil, že dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO] s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na základě které poskytl věřitel žalovanému finanční prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti v den uzavřené smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 41 580 Kč zahrnující kromě úvěru ve výši 22 000 Kč rovněž úrok za půjčené finanční prostředky ve výši 3 740 Kč (představující úrokovou sazbu ve výši 21,27 % p. a.), odměnu za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 440 Kč, a to v 78-ti týdenních splátkách ve výši 534 Kč, počínaje dnem 10.3.2018 Poslední splátku byl žalovaný povinen uhradit nejpozději do 31. 8. 2019. Žalobce tvrdil, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy, na pohledávku za trvání smluvního vztahu neuhradil ničeho. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na úhradu celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky. Jelikož nebyla poskytnutá půjčka ke dni 31. 8. 2019 řádně a v plné výši uhrazena ve lhůtě sjednané ve smlouvě, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 22 000 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení úrokovou sazbou ve výši 21,27 % p. a. dle čl. 1 smlouvy. Splatná část jistiny úvěru je taktéž úročena úrokem z prodlení v zákonné výši.

3. Aktivní legitimaci k podání žaloby žalobce odvozoval od Smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 11. 2019, kterou byla pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy [číslo] postoupena na žalobce se všemi právy s ní spojenými, a to s účinností k 29. 11. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému řádně oznámeno dopisem z 29. 11. 2019. Ke dni postoupení činila výše pohledávky za žalovaným bez příslušenství 35 817 Kč, sestávala z dlužné jistiny ve výši 22 000 Kč, poplatku za hotovostní inkaso ve výši 9 236,95 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2 330,05 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný na předmětnou pohledávku neuhradil ničeho, a to ani na základě před žalobní výzvy žalobce odeslané doporučeně. Žalovaný uhradil na pohledávku za trvání smluvního vztahu pouze 8 013 Kč.

4. Žalovanému byly veškeré písemnosti, včetně žaloby doručovány na adresu evidovaného trvalého pobytu v Centrální evidenci obyvatel, tyto písemnosti mu byly doručeny do vlastních rukou dne 18. 11. 2022, včetně předvolání k nařízenému jednání na 7. 12. 2022. U jednání uvedeného dne soud věc projednal v nepřítomnosti žalobce a žalovaného, vycházel přitom z provedených důkazů a obsahu spisu dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal zcela pasivní, nevyužil možnosti tvrdit ve věci relevantní skutečnosti a předložit soudu důkazy na podporu svých tvrzení.

6. Z listin předložených žalobcem soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:

7. Z karty zákazníka - žalovaného, žádosti o půjčku z 3. 3. 2018 plynou žalovaným sdělené údaje žalobci, rok narození 1987, a to výše jeho příjmu – 12 200 Kč na pracovní pozici přípravář, pracovní smlouva na dobu neurčitou, výše výdajů na bydlení 1 810 Kč, bydlení v podnájmu, osobních výdajů – 3 500 Kč, výše dalších úvěrů 22 000 Kč se splátkou 2 640 Kč (smlouva [číslo]), celkové výdaje ve výši 7 950 Kč, použitelný příjem 4 250 Kč. Doklady v kartě zaškrtnuté, a to výplatní pásky, pracovní smlouva, nebyly soudu ke kartě doloženy.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným dne [datum]. Žalovaný svým podpisem stvrdil převzetí částky 22 000 Kč, kterou mu právní předchůdce žalobce poskytl téhož dne v hotovosti. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit věřiteli částku 22 000 Kč spolu s poplatky ve výši 19 580 Kč v 78 anuitních týdenních splátkách ve výši 534 Kč (první až předposlední splátka) a ve výši 462 Kč u splátky poslední, přičemž první splátka byla splatná do 7 dnů od data uzavření smlouvy a každá následující splátka do 7 dalších dnů. Žalovaný se zavázal uhradit věřiteli kromě poskytnutých finančních prostředků ve výši 22 000 Kč taktéž úrok ve výši 3 740 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso ve výši 11 440 Kč, celkem 41 580 Kč Smlouva byla uzavřena dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelský úvěr poskytnutý dle smlouvy představoval neúčelový hotovostní úvěr s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou, součástí smlouvy bylo i prohlášení dlužníka, který konstatoval, že před uzavřením smlouvy poskytl věřiteli úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti úvěr splácet. Spotřebitel vzal na vědomí výši RPSN, která činila 158,17 %, jakož i skutečnost, že výše nákladů na hotovostní inkaso činí 40 % z celkové výše půjčené částky (bod 1.6).

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek z 29. 11. 2019, uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalobcem, bylo prokázáno postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce, změna v osobě věřitele byla žalovanému řádně oznámena přípisem z 29. 11. 2019, odeslaným doporučeně dne 13. 12. 2019, jak bylo prokázáno přípisem postupitele a doloženým podacím lístkem. Tímto přípisem byl žalovaný rovněž vyzván k úhradě částky 46 984 Kč do 10 dnů od doručení.

10. Snahu o mimosoudní vyřízení věci prokázal žalobce před žalobní výzvou ze dne 30. 4. 2020, odeslanou žalovanému na adresu trvalého pobytu uvedenou ve smlouvě. Před žalobní kvalifikovanou výzvou, jak vyplývá z přípisu právního zástupce žalobce ze dne 30. 4. 2020 odeslaného dle podacího lístku dne 1. 5. 2020 doporučeně, byl žalovaný vyzván k zaplacení částky 50 626,49 Kč do 7. 5. 2020.

11. U nařízeného jednání 7. 12. 2022 soud věc projednal dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. Jelikož skončením prvého jednání nastala koncentrace řízení, je na žalobce i na žalovaného nutno nahlížet v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky jako na osoby řádně soudem poučené.

12. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

13. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy“.

14. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 15. Dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému“.

16. Dle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.

17. V posuzované věci bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla dle zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 87 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda tato smlouva byla platně uzavřena, tedy zda věřitel před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zda porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Přitom soud vycházel z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Zásadní závěry k této problematice zmínil rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

18. Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Pokud by soud nezkoumal (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru řádně a s odbornou péčí prověřil schopnost úvěrovaného daný úvěr splatit, zasáhl by dle Ústavního soudu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odborná péče poskytovatele úvěru zahrnuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž tato osoba plní veškeré povinnosti stanovené zákonem, současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a poctivého obchodního styku, a v nejlepším zájmu zákazníka (zde spotřebitele)

20. Taktéž soud vzal při rozhodování do úvahy i další, nyní již četnou judikaturu Ústavního soudu, a to např. sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné.

21. Nadto nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je dle soudu taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří.

22. Byť zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, a jakkoliv ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli úplné, přesné a pravdivé informace, tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí.

23. Ústavní soud považoval výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, za konvenující interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné, čímž má být zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

24. Jestliže zákonodárce v § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru spojil neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnutého v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona s námitkou vznesenou spotřebitelem v 3-leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, pak soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C -679/18 (http:curia.europa.eu) toto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se závěry Ústavního soudu ve věcech např. sp. zn. Pl. ÚS 12/08 a Pl. ÚS 1/10 pro rozpor s právem Evropské unie, konkrétně čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, neaplikoval. Soud tudíž z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, přičemž z porušení této povinnosti vyvodil důsledky a sankce splňující požadavky čl. 23.

25. Zejména dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

26. V posuzované věci bylo žalobcem tvrzeno a prokazováno, že věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval řádně a dostatečně schopnost žalovaného úvěr splácet, avšak řádné splnění této povinnosti nevyplývá z listin soudu předložených a provedených k důkazu. Jak plyne z protokolu o jednání dne 7. 12. 2022, žalobce mohl být k předložení listin, na něž karta zákazníka odkazuje, vyzván, avšak z jednání se omluvil, tudíž soud nemohl splnit poučovací povinnost dle § 118a o.s.ř., kterou poskytuje toliko u jednání. Měl-li žalovaný, v okamžiku uzavření smlouvy 31 let a čistý měsíční příjem 12 200 Kč, celkové výdaje měsíční činily dle karty 7 950 Kč, přičemž uvedené výdaje na bydlení v nájmu činily pouze 1 810 Kč, aniž bylo skutečně zjišťováno, o jakou formu bydlení se jedná, jeho rodinný stav nebyl uveden, u společnosti úvěrující již měl splácet půjčku ve výši 22 000 Kč splátkami ve výši 2 640 Kč měsíčně a další běžné výdaje nebyly uvedeny a ani poskytovateli úvěru nebyl předložen výpis z účtu žalovaného se skutečnými příjmy a výdaji, a další doklady nebyly vyžádány, nelze než uzavřít, že použitelný příjem v kartě zákazníka ve výši 4 250 Kč zcela nepochybně není reálným zhodnocením výše uvedeného. Nadto žádná z uvedených listin v kartě, a to pracovní smlouva či výplatní pásky žalovaného, nebyly soudu předloženy.

27. Úvěr má být přitom věřitelem poskytnut pouze v případě, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky při zohlednění jeho pravidelných výdajů a porovnání výdajové a příjmové stránky spotřebitele. Z výše uvedeného (srov. body 7, 8 a 26) dostatečně plyne, že právní předchůdce žalobce svou povinnost vyplývající z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, neboť bez úplných a doložených údajů o příjmech a výdajích spotřebitele lze jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, na který navázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Na tom ničeho nemění ani ve smlouvě uvedené prohlášení žalovaného.

28. Z uvedené karty zákazníka a z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru se spíše podává, že jednání právního předchůdce žalobce implikuje účelovost, snahu uvádět údaje, které povedou ke zcela formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná snaha úvěrujícího o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

29. Soudu proto nezbývá než z úřední povinnosti uzavřít, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum] je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

30. Pokud věřitel na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 22 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci, jemuž byla pohledávka postoupena dle § 1880 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako ochuzenému vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

31. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal v den uzavření smlouvy od právního předchůdce žalobce částku 22 000 Kč a - jak plyne z tvrzení žalobce, které žalovaný nezpochybnil – žalovaný uhradil žalobci či jeho právnímu předchůdci pouze částku 8 013 Kč, soud žalobě výrokem I. vyhověl v rozsahu částky 13 987 Kč, neboť v této výši se žalovaný bezdůvodně obohatil. Je tomu tak proto, že z neplatné smlouvy nevznikly žalobci, jemuž byla pohledávka postoupena, žádné další nároky se smlouvou spojené, které v žalobě vyčíslil, toliko nárok na vrácení částky 22 000 Kč, z níž byla odečtena žalovaným poskytnutá úhrada a úroku z prodlení.

32. Dlužná částka se stala splatnou na základě výzvy z 29. 11. 2019, odeslané 13. 12. 2019 (pátek), doručené dle domněnky doby dojití (§ 573 o. z.) do 3 pracovních dnů od odeslání (středa) s lhůtou k plnění do 10 dnů od doručení. Úrok z prodlení tedy je žalobcem požadován důvodně ode dne 31. 12. 2019.

33. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl výrokem II.

34. O náhradě nákladů soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož byl žalobce v řízení převážně procesně neúspěšný při kapitalizaci jeho uplatněného nároku a z obsahu spisu neplyne, že by procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoliv náklady, soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků tuto náhradu nepřiznal.