5 C 160/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 31.660,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 25.825 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 513,66 Kč od 15. 12. 2020 do 12. 3. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.825 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 5.835,77 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.177,96 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 29.230,77 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 109,08 Kč od 15. 12. 2020 do 12. 3. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.835,77 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, <b>zamítá.</b>

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.175,17 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta v [obec], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 15. 3. 2021, doplněnou podáním ze dne 22. 11. 2021, soudu doručeným téhož dne, a podáním ze dne 21. 9. 2022, soudu doručeným téhož dne, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 31.660,77 Kč spolu s příslušenstvím, sestávajícím z kapitalizovaného úroku ve výši 4.177,96 Kč, úroku 26,28 % ročně z částky 29.230,77 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 622,74 Kč od 15. 12. 2020 do 12. 3. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31.660,77 Kč od 13. 3. 2021 do zaplacení.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi ním a žalovaným došlo dne 25. 8. 2019 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky až do výše sjednaného úvěrového rámce ve výši 35.000 Kč. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 50.312 Kč. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4,00 % z aktuální dlužné částky, splatné vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž došlo k prvnímu čerpání úvěru. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, žalobci na splátkách uhradil celkem pouze částku ve výši 24.487 Kč. Žalobce proto úvěr ke dni 30. 11. 2020 zesplatnil a dopisem z téhož dne vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a o. s. ř., zaslanou mu právním zástupcem žalobce. Žalovaný na tyto výzvy nereagoval a po zesplatnění úvěru žalobci neuhradil ničeho.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, žalobce s tímto postupem souhlasil, soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle předložených listinných důkazů.

5. Z předložené smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním [číslo] datované dnem 25. 8. 2019, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako klient. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 20.000 Kč, s výší prvního čerpání 13.789 Kč, s roční úrokovou sazbou 26,28 %, s výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky, splatné vždy k 20. dni v měsíci. Z dodatku k úvěrové smlouvě shora ze dne 27. 2. 2020 soud zjistil, že se jím mění výše úvěrového rámce na částku 22.000 Kč. Dále z dodatku k úvěrové smlouvě shora ze dne 22. 4. 2020 soud zjistil, že se jím mění výše úvěrového rámce na částku 35.000 Kč.

6. Z žalobního návrhu, z výpisu čerpání, splátek a úhrad na jméno žalovaného a číslo smlouvy shora, ze sdělení [právnická osoba] ze dne 24. 11. 2022, ze sdělení [anonymizována dvě slova] ze dne 1. 12. 2022 a ze sdělení žalobce ze dne 22. 11. 2021 a ze dne 21. 9. 2022, soud zjistil, že na účet žalovaného u [právnická osoba], nyní [právnická osoba], byly bezhotovostně převedeny, resp. připsány jako platby od žalobce dne 20. 4. 2020 částka ve výši 9.800 Kč a dne 23. 4. 2020 částka ve výši 6.000 Kč, že na účet žalovaného u [anonymizována dvě slova] byly bezhotovostně převedeny, resp. připsány jako platby od žalobce dne 30. 3. 2020 částka ve výši 2.500 Kč, dne 4. 5. 2020 částka ve výši 50 Kč, dne 18. 5. 2020 částka ve výši 1.873 Kč a téhož dne částka ve výši 1.030 Kč, a dále že žalobcem byly provedeny za žalovaného provedeny platby za nákup zboží na splátky dne 26. 8. 2019 ve výši 13.789 Kč, dne 25. 11. 2019 ve výši 6.888 Kč, dne 20. 1. 2020 ve výši 2.303 Kč, dne 25. 2. 2020 ve výši 1.590 Kč a dne 27. 2. 2020 ve výši 4.489 Kč.

7. Z žalobního návrhu, ze sdělení žalobce ze dne 22. 11. 2021 a z výpisu čerpání, splátek a úhrad k úvěrové smlouvě shora soud zjistil, že na splátkách žalovaný uhradil žalobci jedenácti platbami celkem částku ve výši 24.487 Kč.

8. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 30. 11. 2020, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 1. 12. 2020 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy, a že tato výzva byla dne 1. 12. 2020 žalovanému odeslána.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 17. 12. 2020, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 18. 12. 2020 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

10. V odpovědi na výzvu soudu, jakým způsobem a za použití jakých dokumentů si ověřil úvěryschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru shora, žalobce soudu svým podáním ze dne 22. 11. 2021 mimo jiné sdělil, že žalobce prověřuje bonitu spotřebitele zjišťováním jeho kreditního skóre (credit scoringu). Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka, a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tento model je postaven na logistické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další. V rámci ověřování schopnosti klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje je zohledňováno rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobce kontrolou klienta v externích registrech. Využívány jsou úvěrové registry SOLUS a NRKI, z nichž jsou zjišťovány např. informace jako existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registrech NRKI (s výsledkem klient nalezen), SOLUS (s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti), CEE a ISIR (s výsledkem klient nenalezen). O řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru dle žalobce svědčí i skutečnost, že žalovaný žalobci hradil na smlouvu do zesplatnění úvěru po dobu skoro jednoho roku (od 9/2019 do 7/ 2020), a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. Žalobce dále ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že popsaný statistický model je mnohem spolehlivějším způsobem posouzení úvěruschopnosti, než je posouzení na základě vyžádaných dokladů. Pokud jde o prokázání příjmové stránky spotřebitele, praxe spočívající v doložení potvrzení zaměstnavatele se ukázala být nedostatečnou, a to jednak z důvodu možného pozměňování či padělání potvrzení, jednak z důvodu jeho zastarávání, když skutečnost, že klient v uplynulých několika měsících dosáhl určitého příjmu neznamená, že tohoto příjmu bude dosahovat po celou dobu trvání úvěrového vztahu. Naopak statistický model umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu, kterého je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Pouhá skutečnost, že má klient v době poskytnutí úvěru určité příjmy a výdaje, ho nedeterminuje k tomu, zda bude schopen po dobu trvání úvěrového vztahu úvěr splácet. Takovou informaci dá věřiteli pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné právě i statistická data, jakož i empirickou a odbornou zkušenost věřitele. Co se týká výdajové stránky, běžný spotřebitel si řady svých výdajů často není vědom a neuvědomí si je ani při cíleném dotazování. Dokladování výdajů je tak ještě větším problémem než dokladování příjmů, když běžní spotřebitelé si často žádné doklady o svých výdajích neukládají. Řadu výdajů lze též při převzetí úvěrového zatížení omezit, když tyto výdaje mají zbytný charakter. Jiným způsobem, než je cílený dotaz na spotřebitele, též nelze spolehlivě zjistit, kolik má na svou osobu vedených účtů, a zda všechny výběry z těchto účtů jsou výdaji v pravém slova smyslu. Je sice možné se na tyto případy spotřebitelů dotázat, avšak půjde o zcela neověřená tvrzení. Vzhledem k uvedenému se žalobci rovněž jeví spolehlivější a efektivnější metoda hodnocení výdajů na základě statistického modelu.

11. Ze smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním [číslo] shora soud zjistil, že je zde uveden rodinný stav žalovaného svobodný, jako zdroj jeho příjmu zaměstnanec, název zaměstnavatele [právnická osoba], zaměstnán od 7/2015, měsíční příjem 22.700 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 12.000 Kč, počet vyživovaných dětí 0, typ bydlení - u rodičů.

12. Žalobce dále soudu předložil potvrzení o provedení dotazu do Registru [anonymizováno] sdružení SOLUS ze dne 13. 10. 2021, z níž soud zjistil, že žalobce dne 25. 8. 2019 provedl dotaz na rodné číslo žalovaného do registru shora s výsledkem„ nenalezen žádný závazek po splatnosti“.

13. Z úvěrové zprávy (výpis z NRKI) na jméno žalovaného soud zjistil, že tento zde má uvedeny tyto kontrakty: splátkové - 1 ve fázi žádost, 1 ve fázi odvoláno, nesplátkové – 1 ve fázi existující. Osobní úvěr ve fázi žádost s datem žádosti 23. 8. 2019 byl požadován na celkovou částku 40.000 Kč. Osobní úvěr ve fázi odvoláno s datem žádosti 8. 5. 2019 byl požadován na celkovou částku 50.000 Kč. Existující kontokorentní úvěr s počátečním datem 15. 7. 2019 s úvěrovým rámcem 8.000 Kč za období 7/2019 vykazoval využitou částku ve výši 5.395 Kč.

14. Jiné doklady o ověření úvěryschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy.

15. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb. jako spotřebitelský úvěr.

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

19. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 z. č. 257/2016 Sb., dále jen„ z. s. ú.“).

20. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 551 až §554 o. z. právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

25. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

27. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

28. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť jednak vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je omezená (lustra v registrech SOLUS, ISIR, NRKI, CEE, s výjimkou skutečností zjištěných z NRKI), nebo z údajů sdělených žalovaným (jako jsou údaje o příjmech obsažené ve smlouvě o úvěru), resp. údajů zjištěných za použití statistického modelu (kreditní skóre), které se obojí rovněž ve vztahu k předmětu zkoumání jeví jako naprosto nevalidní, jednak z důvodu absence uvedení a doložení zdrojů (v otázce příjmové v případě tvrzených příjmů žalovaného ve výši 22.700 Kč shora a příjmů ostatních členů domácnosti ve výši 12.000 Kč shora), které by mohly přispět k jejich osvědčení, resp. verifikaci. Posouzení úvěryschopnosti žalovaného, vycházející primárně z nijak neověřeného, a tedy nepřezkoumatelného (ale pro samotné posouzení přitom zásadního) tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů či příjmů ostatních členů domácnosti, se jeví soudu jako naprosto bezcenné, pouze pro forma, resp. účelově tvrzené. Žalobcova argumentace dokonalostí a spolehlivostí, resp. dalšími přednostmi použití statistického modelu oproti eventuálnímu posuzování vyžádaných dokladů, se ve spojení s nereflektováním dle soudu znepokojivých informací, zjištěných z rejstříku NRKI o úvěrové historii žalovaného (o počtu jeho úvěrů ve všech fázích shora, a zejména o okamžiku jejich poptávání, v podstatě bezprostředně předcházejícím době žádosti o předmětný úvěr), i navzdory žalobcově horlivé apologii vysoce sofistikovaných statistických metod, jeví soudu opět jako účelová a realitu chování žalovaného naprosto nepostihující. V situaci, kdy žalovaný (s nijak neověřenou tvrzenou výší jeho příjmu) náhle začíná využívat, resp. poptávat nabídku úvěrů, by dle názoru soudu již bylo namístě slovy žalobce minimalizovat existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta i předložením nějakého dokumentu, potvrzujícího (i pro aplikaci statistického modelu zásadního) tvrzení žalovaného. Některé z žalobcových argumentů (např. že běžný spotřebitel si řady svých výdajů často není vědom a neuvědomí si je ani při cíleném dotazování, že řadu výdajů lze též při převzetí úvěrového zatížení omezit, když mají zbytný charakter, že cíleným dotazem na spotřebitele nelze spolehlivě zjistit, kolik má účtů, resp. zda všechny výběry z těchto účtů jsou výdaji v pravém slova smyslu, kdy je sice možné se na tyto případy spotřebitelů dotázat, avšak půjde o zcela neověřená tvrzení) jsou přitom ve zjevném rozporu s jeho argumentací ve prospěch jeho postupu při ověřování úvěryschopnosti (že je výše příjmů a výdajů uvedená žalovaným ve smlouvě resp. v žádosti o úvěr neověřená, nevadí). V otázce výdajové se pak soudu jeví jako naprosto zásadní absence v podstatě jakýchkoli údajů o výdajích žalovaného. V žádném soudu předloženém nebo žalobcem tvrzeném dokumentu (vyjma lustra z NRKI) nebyl žádný údaj o výdajích žalovaného obsažen, pouze ve svém podání ze dne 22. 11. 2021 žalobce uvedl, že jedním ze vstupních dat pro zjištění kreditního skóre žalovaného bylo životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 3.140 Kč (které žalobce posuzoval dle údajů ČSÚ). Tento jediný údaj o výdajích žalovaného, který žalobce v rámci svého ověřování jeho úvěryschopnosti zohlednil, je dle názoru soudu očividně povšechný, neúplný a realitu nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporný až postrádající elementární výpovědní hodnotu. Dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje (než je životní minimum shora). Tato skutečnost dle názoru soudu vyplývá jednoznačně též z faktu, že žalovaný při tvrzených příjmech 22.700 Kč (dle smlouvy o úvěru) a žalobcem uvažovaných výdajích 3.140 Kč (životní minimum) čerpá, resp. poptává úvěry (kontokorent, předmětný úvěr), zjevně na další výdaje, k jejichž pokrytí nestačí tvrzený příjem. Nadto dále výše popsaná, v době žádosti o úvěr žalobci z lustra NRKI známá skutečnost, že žalovaný již čerpá, resp. poptává jiné úvěry, rovněž nepřisvědčuje tomu, že by žalobce neměl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného jím poskytnutý úvěr řádně a včas splácet. Dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného, zejména po stránce výdajové, řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o hotovostním úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

29. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 50.312 Kč a že žalovaný na poskytnutou částku uhradil 24.487 Kč, a proto je žalovaný povinen nesplacenou částku jistiny ve výši 25.825 Kč žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 25.825 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení (z toho za období 15. 12. 2020 až 12. 3. 2021 jako kapitalizovaný ve výši 513,66 Kč), neboť má za to, že do prodlení se žalovaný dostal právě dnem 15. 12. 2020, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě obsažené ve výzvě ke splacení celého úvěru ze dne 30. 11. 2020 jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalovanému ve výzvě stanovil lhůtu k plnění nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy, dle podacího archu byla výzva odeslána dne 1. 12. 2020, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 4. 12. 2020 považuje výzva za doručenou, splatnost nastala dne 14. 12. 2020, v prodlení je žalovaný od 15. 12. 2020). Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni druhého pololetí roku 2020, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 0,25 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky a za období, jak je uvedeno a zdůvodněno výše.

30. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení shora. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

31. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva představovaly náklady jeho právního zastoupení, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“), činí odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a §14b odst. 1 bod. 3 a. t. sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., částku celkem 1.800 Kč. K tomu náleží advokátovi daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.800 Kč ve výši 378 Kč Náklady žalobce za právní zastoupení advokátem tak činí celkem částku 2.178 Kč. K tomuto žalobci náleží částka ve výši 1.267 Kč, kterou vynaložil na úhradu soudního poplatku dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Celkem tak náklady řízení žalobce činily částku 3.445 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 63,14 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 2.175,17 Kč Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).