5 C 18/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr Simonou Hájkovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o 16.384,45 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 16 384,45 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z částky 12 554 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 7. 10. 2019 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 384,45 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení z částky 12 554 Kč od 2. 10. 2019 do zaplacení, přiznání náhrady nákladů řízení. Tvrdila, že na základě účastníky uzavřené smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 7. 2. 2017 byla žalobkyní vyplacena žalovanému dne 9. 2. 2017 zápůjčka ve výši 23 000 Kč převodem na jeho účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou částku 61 574 Kč, kdy tato částka v sobě zahrnovala nejen zápůjčku ve výši 23 000 Kč, ale taktéž náklady zápůjčky, tj. obchodní úrok ve výši 25 974 Kč a administrativní poplatek ve výši 12 600 Kč, a to v 35 měsíčních splátkách ve výši 1 711 Kč a jedné závěrečné splátce ve výši 1 689 Kč. Splatnost prvé splátky byla dohodnuta na 24. 3. 2017. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný platby ze smlouvy o zápůjčce hradil pouze částečně, a je tedy v prodlení s hrazením svých závazků vyplývajících z předmětné smlouvy. Z důvodu prodlení žalovaného žalobkyně v souladu s čl. 11 smlouvy ve spojení s čl.

13. Obchodních podmínek poskytnutý spotřebitelský úvěr (zápůjčku) zesplatnila ke dni 1. 5. 2019, neboť žalovaný prodlení nenapravil ani do 30 dnů od písemné výzvy. Ke dni zesplatnění dosud neuhrazená jistina zápůjčky činila 10 158 Kč, když na jistině zápůjčky žalovaný do dne zesplatnění uhradil celkem 12 419 Kč. Dále úvěrující na úhradu jistiny při zesplatnění započetl dílčí úhradu ve výši 423 Kč. Ode dne zesplatnění uhradil žalovaný z nesplacené jistiny ve výši 10 158 Kč částku 1 711 Kč. Žalobkyně tak eviduje na jistině pohledávku 8 447 Kč. Na administrativních poplatcích eviduje žalobkyně pohledávku 350 Kč, na sjednaných obchodních úrocích pohledávku 3 007 Kč, neboť žalovaný měl na administrativních poplatcích uhradit 9 450 Kč a uhradil 9 100 Kč, na obchodních úrocích uhradil z částky 25 974 Kč částku 22 967 Kč. Žalobkyně se v důsledku prodlení žalovaného domáhá i úhrady zákonného úroku z prodlení za dobu do zesplatnění z neuhrazených částí zápůjčky (respektive z neuhrazených splátek) ve výši 64 Kč a od zesplatnění do 1. 10. 2019 ve výši 469,20 Kč, celkem na úrocích z prodlení nárokuje částku 533,20 Kč.

2. Žalobkyně dále tvrdila, že mezi účastníky byla dohodnuta smluvní pokuta dle čl. 13 obchodních podmínek pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení se splácením jakékoliv dlužné splátky nebo její části, a to ve výši 0,5 % z aktuální výše nesplacené jistiny za každý den prodlení. S ohledem na své obchodní rozhodnutí a § 122 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně smluvní pokutu požaduje za dobu do zesplatnění ve výši 1 340 Kč a za dobu od zesplatnění do 1. 10. 2019 ve výši 1957,25 Kč. Na smluvních pokutách tak žalovaný dluží žalobkyni celkem 3 297,25 Kč. Taktéž se domáhá úhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši dle Sazebníku, avšak pouze co do částky 750 Kč. Žalobkyně rovněž požaduje po žalovaném zákonný úrok z prodlení z aktuální výše neuhrazených částí zápůjčky, tedy z částky 12 554 Kč za období od 2. 10. 2019 do zaplacení.

3. Žalobkyně tedy po žalovaném požaduje zaplacení částky 16 384,45 Kč sestávající z dlužné jistiny zápůjčky ve výši 8 447 Kč, z úroku z úvěru ve výši 3 007 Kč, z dlužných smluvních pokut ve výši 3 297,25 Kč, z kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 533,20 Kč, z neuhrazených administrativních poplatků ve výši 350 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč.

4. Po zrušení vydaného elektronického platebního rozkazu žalobkyně doplnila vylíčení rozhodujících skutečností dne 31. 8. 2020. Uvedla, že ze zápůjčky, která byla poskytnuta dne 9. 2. 2017 převodem na účet žalovaného ve výši 23 000 Kč, žalovaný uhradil před zesplatněním ve 26 splátkách ve splátkovém kalendáři celkově částku 44 486 Kč, která sestávala z částky ve výši 12 419 Kč jakožto úhrady na jistinu, částky ve výši 22 967 Kč, jakožto úhrady obchodního úroku a částky 350 Kč, jakožto úhrady administrativního poplatku. Nad rámec provedl žalovaný před zesplatněním zápůjčky dílčí úhradu na jistinu ve výši 420 Kč, po zesplatnění uhradil žalovaný částku 1 711 Kč, která byla započtena jako rovněž jako dílčí úhrada na dlužnou jistinu. Celkem za dobu před zesplatněním i po zesplatnění zápůjčky žalovaný uhradil žalobkyni částku 46 620 Kč. Ke splnění povinnosti věřitele stanovené § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., žalobkyně netvrdila ničeho 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní. Veškeré písemnosti byly žalovanému zasílány na evidovanou adresu trvalého pobytu v Centrální evidenci obyvatel.

6. U nařízeného jednání dne 29. 3. 2021 soud věc projednal v nepřítomnosti právního zástupce žalobce, žalobce i žalovaného, kterému byly písemnosti řádně doručeny dne 1. 3.2021dle § 49 odst. 4 o. s. ř. Žalobce se z nařízeného jednání omluvil, souhlasil s jednáním ve své nepřítomnosti, soud proto věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tím, že se žalobce z nařízeného jednání omluvil, znemožnil soudu poskytnout mu poučení dle § 118a o. s. ř., které soud poskytuje toliko u jednání. Jelikož skončením prvého jednání nastala koncentrace řízení, na žalobkyni je nutno nahlížet v souladu s konstantní judikaturou jako na osobu řádně soudem poučenou.

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k těmto skutkovým zjištěním:

8. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ve spojení s obchodními podmínkami žalobkyně, splátkovým kalendářem a sazebníkem žalobkyně, soud vzal za prokázané, že účastníci – žalobkyně coby věřitel a žalovaný coby dlužník - uzavřeli smlouvu o zápůjčce, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru dle zákona č. 257/2016 Sb. a dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 2390 dne 7. 2. 2017. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 9. 2. 2017 částku 23.000 Kč převodem z účtu žalobkyně vedeného u [anonymizována tři slova] [země], na účet žalovaného specifikovaný ve smlouvě o zápůjčce č. účtu [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutou částku 23 000 Kč a zaplatit žalobkyni celkové náklady zápůjčky ve výši 38 574 Kč, celkem se zavázal uhradit částku 61 574 Kč v 35 měsíčních splátkách ve výši 1 711 Kč a jedné měsíční splátce ve výši 1 689 Kč, splatných k 24. dni příslušného měsíce na specifikovaný účet žalobkyně vedený u [anonymizována tři slova] [země], počínaje dnem [datum]. Žalovaný prohlásil, že byl seznámen s úrokovou sazbou zápůjčky ve výši 58 %, co by pevnou roční úrokovou sazbou a výší RPSN ve výši 118,4% Smlouva prokazuje rovněž tvrzení žalobkyně o sjednání smluvních pokut pro případ prodlení žalovaného, jakož i oprávnění žalobkyně prohlásit doposud neuhrazenou jistinu zápůjčky za splatnou, a to včetně příslušenství, pokud žalovaný nesplní povinnosti vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně k 1. 10. 2019 vyčíslila dluh žalovaného ve výši 14 265 Kč představující jistinu ve výši 10 158 Kč, obchodní úrok ve výši 3 007 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 340 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 64 Kč a neuhrazené administrativní poplatky ve výši 350 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 750 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni, jak vyplývá z přehledu splátek s uvedením data a výše úhrady, celkem 46 620 Kč.

9. Dopisem ze dne 1. 5. 2019 odeslaným dle podacího lístku doporučeně dne 2. 5. 2019 žalobkyně zesplatnila pohledávku z uzavřené smlouvy o zápůjčce [číslo]. Konstatovala zahájení insolvenční řízení ve věci dlužníka – žalovaného u příslušného krajského soudu, tedy porušení smluvních podmínek stranou žalovanou a oprávnění žalobkyně vyplývající ze smlouvy k zesplatnění zbývající neuhrazené části jistiny zápůjčky, včetně příslušenství dle čl. 15 3. obchodních podmínek žalobkyně. K 1. 5. 2019 dluh žalovaného vyčíslený žalobkyní činil 15 337,30 Kč, z toho jistina 10 581 Kč, dlužný úrok 3 007 Kč, dlužné administrativní poplatky 350 Kč, zákonný úrok do zesplatnění 59,30 Kč a smluvní pokuta 1 340 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě nejpozději do 31. 5. 2019.

10. Dopisem ze dne 28. 6. 2019 odeslaným doporučeně dne vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě částky 14 380,88 Kč ze smlouvy o zápůjčce [číslo] v termínu do 19. 7. 2019. Žalovaný byl upozorněn na možnost vymáhání dluhu soudní cestou.

11. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

12. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy“.

13. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 14. Dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému“.

15. Dle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.

16. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda tato smlouva byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Zásadní závěry k této problematice zmínil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

17. Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

18. Soud tedy zkoumal (srov. i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru řádně a s odbornou péčí prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, přičemž pokud by tak soud neučinil, zasáhl by dle Ústavního soudu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Taktéž soud vzal při rozhodování do úvahy i další judikaturu Ústavního soudu, a to např. sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je dle soudu taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Ústavní soud považoval výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, za konvenující interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

20. Jestliže zákonodárce v § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru spojil neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnutého v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona s námitkou vznesenou spotřebitelem v 3-leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, pak soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C -679/18 (http:curia.europa.eu) toto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se závěry Ústavního soudu ve věcech např. sp. zn. Pl. ÚS 12/08 a Pl. ÚS 1/10 pro rozpor s právem Evropské unie, konkrétně čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, neaplikoval. Soud z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, přičemž z porušení této povinnosti vyvodil důsledky a sankce splňující požadavky čl. 23.

21. Nutno v této souvislosti zmínit i závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, kdy Ústavní soud uvedl, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěru v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Smyslem povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti, nedostatečných zkušeností, jakož i z osobních morálně volních vlastností a životních a sociálních poměrů žadatele - spotřebitele, které mohou zásadním způsobem ovlivnit jeho osobní a rodinnou situaci, narušit jejich sociální vztahy.

22. V posuzované věci nebylo žalobkyní tvrzeno a prokazováno, že by věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, a splnění této povinnosti nevyplývá ani z listin soudu předložených. Nicméně úvěr má být věřitelem poskytnut pouze v případě, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky při zohlednění jeho pravidelných výdajů a porovnání výdajové a příjmové stránky spotřebitele. Je tedy zřejmé, že věřitel svou povinnost vyplývající z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, neboť bez komplexních údajů o příjmech, nákladech a výdajích spotřebitele lze jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, na který navázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

23. Soudu proto nezbývá než z úřední povinnosti uzavřít, že předmětná smlouva o zápůjčce [číslo] uzavřená ve formě spotřebitelského úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

24. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 23 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku). <b>25. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostně převodem na účet od žalobkyně částku 23 000 Kč a - jak plyne ze samotných tvrzení žalobkyně - uhradil již žalobkyni celkově částku 46 620 Kč, soud žalobu výrokem I. bez dalšího zamítl, neboť tím, kdo se bezdůvodně obohatil, je strana žalující, nikoli žalovaný. Je tomu tak proto, že z neplatné smlouvy nevznikly žalobkyni žádné další nároky se smlouvou spojené, které v žalobě vyčíslila.</b> 26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobkyně byla v řízení zcela procesně neúspěšná a z obsahu spisu neplyne, že by procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s tímto řízením jakékoliv náklady vznikly.