5 C 186/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 25.162,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5.450 Kč od 26. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 9.712,57 Kč; úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.162,57 Kč od 23. 12. 2021 do 25. 1. 2022; úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.712,57 Kč od 26. 1. 2022 do zaplacení; kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2.961,89 Kč; kapitalizovaného úroku ve výši 19.823,27 Kč; nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč a částky 10.000 Kč <b>zamítá.</b>

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 20. 5. 2022, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 15.162,57 Kč spolu s příslušenstvím, sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 15.162,57 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.961,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19.823,27 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, dále částky 10.000 Kč (odpovídající smluvní pokutě) a náhrady nákladů řízení ve výši 2.459 Kč.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 16. 7. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 23.000 Kč, které žalovaný obdržel v hotovosti před podpisem smlouvy dne 16. 7. 2018. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce spolu s příslušenstvím celkem částku ve výši 48.093 Kč do 16. 12. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právnímu předchůdci žalobce (původnímu věřiteli) uhradil částku ve výši 17.550 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni na žalobce a toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem ze dne 11. 1. 2022. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 2. 5. 2022, zaslanou mu právním zástupcem žalobce dne 4. 5. 2022.

3. Soud ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle předložených listinných důkazů.

4. Z předložené smlouvy o úvěru [číslo] datované dnem 16. 7. 2018, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako dlužník. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla žalovanému na hotovosti v místě jeho bydliště částku 23.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit žalobci celkem částku ve výši 48.093 Kč, a to formou 17 pravidelných měsíčních splátek ve výši 2.829 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy.

5. Ze smlouvy o úvěru shora a ze sdělení žalobce bylo zjištěno, že částka čerpaná žalovaným činila celkem 23.000 Kč, že žalovaný na smlouvu o úvěru shora uhradil právnímu předchůdci žalobce 17.550 Kč a že ode dne postoupení pohledávky žalovaný žalobci již neuhradil ničeho.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022, adresovaného žalovanému, soud zjistil, že pohledávka věřitele [právnická osoba] z uvedené smlouvy o úvěru byla postoupena žalobci a že žalovaný byl o této skutečnosti informován a dále byl vyzván k uhrazení dlužné částky.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 2. 5. 2022, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 4. 5. 2022 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

8. V odpovědi na výzvu soudu, zda a jakým způsobem si ověřil úvěruschopnost žalovaného, žalobce soudu sdělil, že právní předchůdce žalobce provedl vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tak, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr ověřil na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání. Žalovaný je při žádosti o úvěr povinen uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje, což stvrdil svým podpisem žádosti o úvěr. Na základě této žádosti byla s odbornou péčí posouzena schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta, tedy 23.000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 4.414 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 2.829 Kč. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jeho tvrzených údajů, měsíčné zůstat cca 1.600 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný předložil obchodnímu zástupci původního věřitele k ověření své totožnosti a měsíčních výdajů dokument – oznámení České správy sociálního zabezpečení o výši vypláceného důchodu. Takový postup je možné označit za postup, při němž byla vynaložena odborná péče v dostatečném rozsahu. Zároveň je nutno přihlédnout i k celkové splatné výši spotřebitelského úvěru. Z uvedeného tedy plyne, že právní předchůdce žalobce aktivně zjišťoval finanční poměry žalovaného, postup vyžadovaný zákonem č. 257/2016 Sb. beze zbytku dodržel a bonita žalovaného byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena. Vzhledem k výše uvedenému má žalobce za to, že nade vší pochybnost prokázal řádné posouzení a prověření bonity žalovaného pro účely poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému v požadované výši.

9. Žalovaný předložil právnímu předchůdci žalobce oznámení České správy sociálního zabezpečení, ústředí – odbor rozhodování o dávkách důchodového pojištění, ze dne 27. 12. 2017 o zvýšení vypláceného důchodu od lednové splátky 2018. Z tohoto soud zjistil, že výše důchodu žalovaného činila po této úpravě v měsíci lednu částku 11.717 Kč.

10. Z žádosti o úvěr ze dne 16. 7. 2018, podepsané žalovaným, soud zjistil, že v této žádosti žalovaný požádal o úvěr ve výši 23.000 Kč na 17 měsíců, se splátkami ve výši 2.829 Kč splatnými 28. dne v měsíci počínaje měsícem červencem. V této žádosti žalovaný uvedl, že je od 1. 10. 2015 starobním důchodcem, jako svůj jediný příjem žalovaný uvedl částku 11.724 Kč (zřejmě omylem v kolonce Mzda, příjem z podnikání, namísto v kolonce Důchod, sociální dávky), jako své celkové měsíční výdaje částku 7.310 Kč, sestávající z výdajů na bydlení a energie ve výši 2.000 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3.410 Kč a na měsíční splátky stávajících půjček ve výši 1.900 Kč. Rozdíl mezi takto uvedenými příjmy a výdaji, v žádosti označený jako použitelný měsíční příjem, tak činí částku 4.414 Kč. Žalovaný dle žádosti vlastní nemovitosti (myšleno zřejmě bydlení v nemovitosti v jeho vlastnictví), je rozvedený a nemá žádné vyživované dítě do 26 let.

11. Jiné doklady o ověření úvěruschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy.

12. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o úvěru, uzavřené podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. jako spotřebitelský úvěr.

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

16. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

18. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

19. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 z. č. 257/2016 Sb., dále jen„ z. s. ú.“).

20. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 551 až §554 o. z. právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

25. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

27. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

28. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je velmi omezená, neboť částečná a neúplná (údaje o příjmech a výdajích žalovaného obsažené v žádosti o úvěr a v oznámení ČSSZ shora), a z tohoto důvodu nedostatečná. Soud dospěl k závěru, že se žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla zmíněna pouze v žádosti o úvěr shora, na základě údajů uvedených žalovaným, bez jejich bližší specifikace a uvedení zdrojů, umožňujících jejich ověření. Údaje o pravidelných měsíčních výdajích žalovaného, obsažené v žádosti o úvěr shora, zahrnující výdaje na bydlení a energie, resp. dopravu, jídlo a osobní náklady, které jsou spolu s měsíční splátkou stávajících půjček uvedeny jako jediné pravidelné výdaje žalovaného, jsou dle názoru soudu očividně neúplné a z tohoto důvodu realitu nepostihující, a jeví se tak jako účelově resp. pro forma uváděné. Validita výsledku vyhodnocení úvěruschopnosti, resp. schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, provedeného žalobcem, se soudu rovněž jeví jako velmi sporná až postrádající ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) elementární výpovědní hodnotu, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba) neměl v rámci běžného ekonomického provozu, žádné další výdaje. Dále z obsahu žádosti o úvěr vyplývá, že dalším pravidelným měsíčním výdajem žalovaného je měsíční splátka stávajících půjček ve výši 1.900 Kč (bez bližší konkretizace), přičemž tato skutečnost nebyla žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem nijak reflektována, byť se dle názoru soudu jedná o skutečnost, která by mohla zakládat odůvodněné obavy a nedůvěru ve schopnost žalovaného splácet poskytovaný úvěr. Navíc fakt, že v téže žádosti o úvěr v sekci Seznam dluhů žadatele není uvedený žádný údaj o nějakém nesplaceném závazku žalovaného, což je v přímém rozporu s údajem o měsíční splátce stávajících půjček žalovaného ve výši 1.900 Kč, uvedeným v téže listině, příliš nedokládá pečlivost právního předchůdce žalobce při ověřování úvěruschopnosti žalovaného a nepřispívá k důvěryhodnosti jím učiněných závěrů v rámci tohoto posouzení. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

29. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 23.000 Kč. Žalovaný na poskytnutou částku uhradil 17.550 Kč, proto je povinen nesplacenou část jistiny ve výši 5.450 Kč žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 5.450 Kč za dobu od 26. 1. 2022 do zaplacení, neboť má za to, že do prodlení se žalovaný dostal právě až dnem 26. 1. 2022, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě obsažené v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022 jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalovanému ve výzvě stanovil lhůtu k plnění do deseti dnů od jejího obdržení, dle podacího archu byla výzva odeslána dne 12. 1. 2022, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 15. 1. 2022 považuje výzva za doručenou). Splatnost proto nastala dne 25. 1. 2022, v prodlení je žalovaný od 26. 1. 2022. Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni prvního pololetí roku 2022, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 3,75 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně. Žalobce však ve svém návrhu požadoval úrok z prodlení pouze ve výši 10 % ročně, a proto mu byl přiznán v jím požadované výši, z částky a za období, jak je uvedeno a zdůvodněno shora.

30. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož úspěch každého z nich v tomto řízení byl pouze částečný, resp. žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.