5 C 238/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 190.037,59 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 153.337,65 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3.150,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 153.337,65 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 36.699,94 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 2.220,49 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 717,36 Kč úroku ve výši 15,4 % ročně z částky 190.037,59 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36.699,94 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení <b>zamítá.</b>

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21.562,49 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta v [obec], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 15. 7. 2021, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 190.037,59 Kč spolu s příslušenstvím, sestávajícím z kapitalizovaného úroku ve výši 2.220,49 Kč od 30. 5. 2019 do 20. 4. 2020, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3.868,13 Kč od 30. 5. 2019 do 20. 4. 2020, úroku 15,4 % ročně z částky 190.037,59 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 190.037,59 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení ve výši 10 %, a dále náhrady nákladů řízení ve výši 40.417,20 Kč.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 30. 5. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 200.000 Kč, které žalovaný obdržel bezhotovostně převodem na jeho účet dne 30. 5. 2019. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal splatit tento úvěr, úročený dohodnutou sazbou 15,40 % ročně, v pravidelných 77 měsíčních splátkách ve výši 4.104,08 Kč, počínaje dnem 25. 6. 2019. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, dopisem ze dne 22. 4. 2020 právní předchůdce žalobce prohlásil úvěr za okamžitě splatný v celé výši, neboť žalovaný byl v prodlení s více než dvěma splátkami zároveň. Žalovaný právnímu předchůdci žalobce (původnímu věřiteli) uhradil celkem 46.662,35 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021 na žalobce a toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem ze dne 2. 2. 2021. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 23. 2. 2021, zaslanou mu právním zástupcem žalobce dne 25. 2. 2021.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalobce s takovým postupem souhlasil, proto soud ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

5. Z předložené smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [číslo] datované dnem 30. 5. 2019, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost [právnická osoba] jako banka a žalovaný jako klient. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost se zavázala poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na jeho účet částku 200.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal splatit tento úvěr, úročený dohodnutou sazbou 15,40 % ročně, v pravidelných 77 měsíčních splátkách ve výši 4.104,08 Kč, počínaje dnem 25. 6. 2019.

6. Ze smlouvy o úvěru shora, platební historie ke smlouvě shora, výpisu z úvěrového účtu a ze sdělení žalobce bylo zjištěno, že částka úvěru čerpaná žalovaným dne 30. 5. 2019 činila celkem 200.000 Kč, že žalovaný na smlouvu o úvěru shora uhradil právnímu předchůdci žalobce celkem 46.662,35 Kč, a že ode dne postoupení pohledávky žalovaný žalobci neuhradil ničeho.

7. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 4. 2020 a z podacího archu ze dne 23. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl informován o zesplatnění úvěru ke dni 20. 4. 2020 a že byl vyzván k úhradě dlužné částky.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 1. 2021, přílohy č. 1 k této smlouvě, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021 adresovaného žalovanému a z podacího archu ze dne 4. 2. 2021 soud zjistil, že pohledávka věřitele [právnická osoba] z uvedené smlouvy o úvěru byla postoupena žalobci a že žalovaný byl o této skutečnosti informován.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 2. 2021, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 25. 2. 2021 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

10. V odpovědi na výzvu soudu, jakým způsobem byla ověřena úvěryschopnost žalovaného, žalobce ve svém podání ze dne 2. 3. 2022 soudu sdělil, že právní předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v [anonymizováno 5 slov] o [anonymizována dvě slova] ze dne 29. 5. 2019. Žádost žalovaného byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi společnosti [právnická osoba] a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Hodnocení úvěruschopnosti žalovaného bylo individuální; v případě klienta v zaměstnaneckém poměru vychází [anonymizováno] z příjmu, který klient doložil v potvrzení o výši příjmu; v tomto případě byl použit příjem ve výši 23.426 Kč. Žalovaný zároveň uvedl v žádosti celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 58.000 Kč. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného [anonymizováno] porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem [anonymizováno] získala částku disponibilních zdrojů žalovaného. A dále z interních zdrojů bylo zjištěno, že vůči společnosti měl žalovaný v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 1.460,70 Kč. Z externích zdrojů bylo zjištěno, že klient neměl v době podání žádosti žádné závazky. Po provedeném individuálním hodnocení žalovaného, jak je uvedeno výše, [anonymizováno] žádosti žalovaného vyhověla a schválila [anonymizována dvě slova] ve výši 200.000,00 Kč s měsíční splátkou ve výši 4.104,08 Kč. Na základě výše uvedeného má žalobce za to, že jeho právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před samotným poskytnutím úvěru postupoval s řádnou péčí, zcela v souladu s tehdy platným a účinným zněním zákona, a tak tuto povinnost bezezbytku splnil.

11. Žalovaný předložil právnímu předchůdci žalobce potvrzení zaměstnavatele [právnická osoba] o průměrné výši měsíčního příjmu zaměstnance (žadatele o úvěr) ze dne 16. 4. 2019. Z toho soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil 23.426 Kč, že pracovní poměr žalovaného je sjednán od 1. 4. 2018 na dobu neurčitou a že kromě zákonných srážek nejsou z pracovního příjmu žalovaného prováděny další srážky.

12. Dále žalobce předložil soudu Vyjádření k procesu posouzení úvěryschopnosti ze dne 16. 2. 2022 od [právnická osoba], z něhož soud zjistil stejné informace, jako z vyjádření žalobce ze dne 2. 3. 2022 shora a dále skutečnost, že jeho výše uvedený příjem je jeho jediným zdrojem příjmu, rodinný stav žalovaného je ženatý, bydlí u rodičů, jeho podíl na nákladech na bydlení činí 40,39 %, nemá žádnou vyživovanou osobu.

13. Jiné doklady o ověření úvěryschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy.

14. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o úvěru, uzavřené podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. jako spotřebitelský úvěr.

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

19. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

20. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

21. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen„ z. s. ú.“).

22. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

23. Podle § 551 až §554 o. z. právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží.

24. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

27. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

29. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

30. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť buďto vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je nicotná (lustrace v databázi Ministerstva vnitra České republiky – ověření totožnosti, resp. platnosti předložených dokladů žalovaného nevypovídá nic o jeho schopnosti splácet úvěr), velmi omezená (lustrum v insolvenčním rejstříku, bankovním a nebankovním registru klientských informací), anebo částečná a neúplná (údaje o příjmech a výdajích žalovaného obsažené v předloženém potvrzení zaměstnavatele shora), a z tohoto důvodu v souhrnu naprosto nedostatečná. Soud dospěl k závěru, že se žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla dle údajů uvedených ve vyjádření [právnická osoba] shora (kromě luster ve výše uvedených registrech a databázích, zmíněných výše) při výpočtu disponibilní částky uvažována de facto pouze na základě obecných údajů jako jsou částka životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. Jediným relevantním, resp. konkrétním, byť blíže nespecifikovaným údajem pro tento účel posouzení se soudu jeví uvedená výše interních splátek 1.460,70 Kč, ve své osamocenosti však naprosto nedostačující, otázku výdajů žalovaného v celé její předpokládané variabilitě a pestrosti komplexně nepostihující. Rovněž v žádosti o úvěr uvedený údaj o podílu klienta na nákladech na bydlení ve výši 40,39 %, evidentně vzniklý prostým matematický výpočtem jako procentuální podíl doloženého čistého měsíčního příjmu klienta 23.426 Kč na pouze tvrzeném, nijak nedoloženém čistém měsíčním příjmu domácnosti 58.000 Kč, se soudu jeví jako zcela nevalidní, když jednak nevypovídá nic o skutečné výši těchto výdajů, resp. při neuvažování (protože nijak netvrzených ani nedoložených) dalších skutečností (např. o domluvě členů domácnosti o hrazení těchto nákladů na základě poměru čistých příjmů jejích členů) generující např. i ad absurdum předpoklad, že celý čistý příjem žalovaného mohl být použit na tyto náklady na bydlení), a ve výsledku tak neurčitý a tedy nic jednoznačně o výdajových poměrech žalovaného nevypovídající. Rovněž s ohledem na ve vyjádření právního předchůdce ze dne 16. 2. 2022 shora uvedený údaj, že při výpočtu disponibilní částky byly od příjmů žalovaného odečteny (mimo výše popsaného) i náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, když zároveň dle údajů obsažených v žádosti o úvěr žalovaný žádné vyživované osoby neměl a žádné ostatní deklarované výdaje zde nejsou zmíněny, se pak soudu jeví toto žalobcovo tvrzení (resp. tvrzení žalobcova právního předchůdce) jako účelové, resp. pro forma uváděné. Lze tak uzavřít, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

31. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce [anonymizováno] ve prospěch žalovaného částku 200.000 Kč. Žalovaný na poskytnutou částku uhradil 46.662,35 Kč, proto je povinen nesplacenou část jistiny ve výši 153.337,65 Kč žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 153.337,65 Kč jako kapitalizovaný ve výši 3.150,77 Kč (za období od 15. 11. 2020 do 28. 1. 2021) a dále z téže částky ve výši 10 % ročně za dobu od 29. 1. 2021 do zaplacení, neboť má za to, že do prodlení se žalovaný dostal právě už dnem 7. 5. 2020, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě obsažené v oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22. 4. 2020 jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalovanému ve výzvě stanovil lhůtu k plnění do 6. 5. 2020, dle podacího lístku byla výzva odeslána dne 23. 4. 2020, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 28. 4. 2020 považuje výzva za doručenou). Splatnost proto nastala dne 6. 5. 2020, v prodlení je tak žalovaný od 7. 5. 2020. Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni prvního pololetí roku 2020, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 2 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 10 % ročně. Žalobce ve svém návrhu požadoval úrok z prodlení pouze za období od 15. 11. 2020 a proto mu byl přiznán za toto jím požadované období, ve výši a z částky, jak je uvedeno a zdůvodněno shora.

32. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

33. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva představovaly jednak náklady jeho právního zastoupení, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“), činí odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod. 5 a. t. sestávající z částky 8.740 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé), částky 4.370 Kč za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. (jednoduchá výzva k plnění), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., částku celkem 22.750 Kč. K tomu náleží advokátovi daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22.750 Kč ve výši 4.777,50 Kč Náklady žalobce za právní zastoupení advokátem tak činí celkem částku 27.527,50 Kč. K tomuto žalobci náleží částka ve výši 7.602 Kč, kterou vynaložil na úhradu soudního poplatku dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Celkem tak náklady řízení žalobce činily částku 35.129,50 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 61,38 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 21.562,49 Kč Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).