5 C 29/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 55.916,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 45.557,41 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 827,52 Kč od 30. 7. 2021 do 15. 10. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 45.557,41 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 10.359,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8.154,29 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 54.949,85 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 188,18 Kč od 30. 7. 2021 do 15. 10. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10.359,12 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, <b>zamítá.</b>

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9.724,36 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta v [obec], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 15. 10. 2021, doplněnou podáním ze dne 17. 8. 2022, soudu doručeným téhož dne, podáním ze dne 8. 12. 2022, soudu doručeným téhož dne, a podáním ze dne 28. 2. 2023, soudu doručeným téhož dne, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 55.916,53 Kč spolu s příslušenstvím, sestávajícím z kapitalizovaného úroku ve výši 8.154,29 Kč, úroku 8,25 % ročně z částky 54.949,85 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.015,70 Kč od 30. 7. 2021 do 15. 10. 2021 a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 55.916,53 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi ním a žalovaným došlo dne 14. 10. 2017 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které se žalobce zavázel poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce ve výši 55.000 Kč. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 81.317 Kč. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4,00 % z aktuální dlužné částky, splatné vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž došlo k prvnímu čerpání úvěru. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, žalobci na splátkách uhradil celkem pouze částku ve výši 35.759,59 Kč. Žalobce proto úvěr ke dni 15. 7. 2021 zesplatnil a dopisem z téhož dne vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a o. s. ř., zaslanou mu právním zástupcem žalobce. Žalovaný na tyto výzvy nereagoval a po zesplatnění úvěru žalobci neuhradil ničeho.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, žalobce s tímto postupem souhlasil, soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle předložených listinných důkazů.

5. Z předložené smlouvy o úvěru [číslo] datované dnem 14. 10. 2017, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako klient. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 22.000 Kč, s výší prvního čerpání 20.827 Kč, s roční úrokovou sazbou 26,28 %, s výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky, splatné vždy k 20. dni v měsíci. Z dodatku k úvěrové smlouvě shora ze dne 28. 1. 2021 soud zjistil, že se jím mění výše úvěrového rámce na částku 40.000 Kč. Dále z dodatku k úvěrové smlouvě shora ze dne 3. 2. 2021 soud zjistil, že se jím mění výše úvěrového rámce na částku 55.000 Kč.

6. Z žalobního návrhu, z výpisu čerpání, splátek a úhrad na jméno žalovaného a číslo smlouvy shora, ze sdělení [právnická osoba] ze dne 24. 8. 2022 a ze sdělení žalobce ze dne 8. 12. 2022 soud zjistil, že na účet žalovaného u [právnická osoba] byly bezhotovostně převedeny, resp. připsány jako platby od žalobce dne 22. 12. 2020 částka ve výši 10.000 Kč, dne 28. 1. 2021 částka ve výši 18.000 Kč, dne 4. 2. 2021 částka ve výši 16.000 Kč a dne 15. 3. 2021 částka ve výši 4.500 Kč, a dále že žalobcem byly provedeny za žalovaného platby za nákup zboží na splátky dne 10. 12. 2020 ve výši 11.990 Kč a za nákup zboží dne 14. 10.2017 ve výši 20.827 Kč.

7. Z žalobního návrhu, ze sdělení žalobce ze dne 17. 8. 2022 a z výpisu čerpání, splátek a úhrad k úvěrové smlouvě shora soud zjistil, že na splátkách žalovaný uhradil žalobci celkem částku ve výši 35.759,59 Kč.

8. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 15. 7. 2021, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 16. 7. 2021 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy, a že tato výzva byla dne 16. 7. 2021 žalovanému odeslána.

9. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 5. 8. 2021, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 5. 8. 2021 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

10. V odpovědi na výzvu soudu, jakým způsobem a za použití jakých dokumentů si ověřil úvěryschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o revolvingovém úvěru shora, žalobce soudu svým podáním ze dne 17. 8. 2022 mimo jiné sdělil, že žalobce prověřuje bonitu spotřebitele zjišťováním jeho kreditního skóre (credit scoringu). Tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka, a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tento model je postaven na logistické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další. V rámci ověřování schopnosti klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje je zohledňováno rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobce kontrolou klienta v externích registrech. Využívány jsou úvěrové registry SOLUS a NRKI, z nichž jsou zjišťovány např. informace jako existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registrech NRKI (s výsledkem klient nalezen – pozitivní vyhodnocení), SOLUS (s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti). O řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru dle žalobce svědčí i skutečnost, že žalovaný žalobci hradil na smlouvu do zesplatnění úvěru po dobu více než tří let (od 11/2017 do 3/ 2021), a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. Žalobce dále ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že popsaný statistický model je mnohem spolehlivějším způsobem posouzení úvěruschopnosti, než je posouzení na základě vyžádaných dokladů. Pokud jde o prokázání příjmové stránky spotřebitele, praxe spočívající v doložení potvrzení zaměstnavatele se ukázala být nedostatečnou, a to jednak z důvodu možného pozměňování či padělání potvrzení, jednak z důvodu jeho zastarávání, když skutečnost, že klient v uplynulých několika měsících dosáhl určitého příjmu neznamená, že tohoto příjmu bude dosahovat po celou dobu trvání úvěrového vztahu. Naopak statistický model umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu, kterého je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Pouhá skutečnost, že má klient v době poskytnutí úvěru určité příjmy a výdaje, ho nedeterminuje k tomu, zda bude schopen po dobu trvání úvěrového vztahu úvěr splácet. Takovou informaci dá věřiteli pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné právě i statistická data, jakož i empirickou a odbornou zkušenost věřitele. Co se týká výdajové stránky, běžný spotřebitel si řady svých výdajů často není vědom a neuvědomí si je ani při cíleném dotazování. Dokladování výdajů je tak ještě větším problémem než dokladování příjmů, když běžní spotřebitelé si často žádné doklady o svých výdajích neukládají. Řadu výdajů lze též při převzetí úvěrového zatížení omezit, když tyto výdaje mají zbytný charakter. Jiným způsobem, než je cílený dotaz na spotřebitele, též nelze spolehlivě zjistit, kolik má na svou osobu vedených účtů, a zda všechny výběry z těchto účtů jsou výdaji v pravém slova smyslu. Je sice možné se na tyto případy spotřebitelů dotázat, avšak půjde o zcela neověřená tvrzení. Vzhledem k uvedenému se žalobci rovněž jeví spolehlivější a efektivnější metoda hodnocení výdajů na základě statistického modelu.

11. Ze smlouvy o úvěru [číslo] shora soud zjistil, že je zde uveden rodinný stav žalovaného svobodný, druh bydlení podnájem, jako zdroj jeho příjmu zaměstnanec, název zaměstnavatele [příjmení] [příjmení], [obec a číslo], zaměstnán od 3/2016, čistý měsíční příjem 14.200 Kč, příjem ostatních členů domácnosti neuveden, počet vyživovaných dětí 0.

12. Z úvěrové zprávy (výpis z NRKI) na jméno žalovaného soud zjistil, že tento zde nemá uveden žádný (splátkový, nesplátkový, kreditní karty, služby) kontrakt.

13. Žalobce dále soudu předložil úvěrovou kartu na jméno žalovaného a číslo smlouvy shora, z níž soud zjistil, že revolvingový úvěr s výší rámce 22.000 Kč byl schválen 14. 10. 2017, žalovaný jako klient je zde specifikovaný stavem – svobodný, druhem bydlení – podnájem, počtem dětí 0, jako finanční údaje jsou uvedeny zdroj příjmu klienta – zaměstnanec, výše příjmu – 14.200 Kč, příjem ostatních členů domácnosti – 0 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené v žádosti – 1.000 Kč. Dále z karty vyplývá, že dne 14. 10. 2017 byly provedeny lustrace v registrech (s odpovědí): [anonymizováno], [příjmení], NRKI, SOLUS, [anonymizováno] (OK). Dále je zde uveden výpočet [příjmení] klienta s údaji příjem klienta z žádosti 14.200 Kč, životní minima dospělých členů domácnosti 3.410 Kč, splátky jiným společnostem z NRKI mimo [anonymizováno] 0 Kč, splátky v [anonymizováno] 0 Kč, výše splátky schváleného úvěru 880 Kč, zbývající [příjmení] klienta 9.910 Kč. Dále je zde uveden výpočet [příjmení] domácnosti s údaji příjem klienta z žádosti 14.200 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 0 Kč, splátky jiným společnostem z NRKI mimo [anonymizováno] 0 Kč, splátky v [anonymizováno] 0 Kč, minimální výdaje na bydlení 1.353 Kč, životní minimum členů domácnosti 3.410 Kč, buffer domácnosti 541 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem 1.000 Kč (přeškrtnuto), výše splátky schváleného úvěru 880 Kč, zbývající [příjmení] domácnosti 8.016 Kč.

14. Jiné doklady o ověření úvěryschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy.

15. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb. jako spotřebitelský úvěr.

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

19. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 z. č. 257/2016 Sb., dále jen„ z. s. ú.“).

20. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 551 až §554 o. z. právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží.

22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

25. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

27. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

28. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť jednak vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je omezená (lustra v registrech SOLUS, NRKI, [příjmení], [anonymizována dvě slova]), nebo z údajů sdělených žalovaným (jako jsou údaje o příjmech a výdajích obsažené ve smlouvě o úvěru a úvěrové kartě), resp. údajů zjištěných za použití statistického modelu (kreditní skóre), které se obojí rovněž ve vztahu k předmětu zkoumání jeví jako naprosto nevalidní, jednak z důvodu absence uvedení a doložení zdrojů (v otázce příjmové v případě tvrzených příjmů žalovaného ve výši 14.200 Kč shora, v otázce výdajové v případě minimálních výdajů na bydlení ve výši 1.353 Kč), které by mohly přispět k jejich osvědčení, resp. verifikaci. Posouzení úvěryschopnosti žalovaného, vycházející primárně z nijak neověřeného, resp. nedoloženého, a tedy nepřezkoumatelného (ale pro samotné posouzení přitom zásadního) tvrzení žalovaného o výši jeho příjmů se jeví soudu jako naprosto bezcenné, pouze pro forma, resp. účelově uváděné. Žalobcova argumentace dokonalostí a spolehlivostí, resp. dalšími přednostmi použití statistického modelu oproti eventuálnímu posuzování vyžádaných dokladů, se ve spojení s nedoložením i pro statistický model dle názoru soudu zásadního vstupního data v podobě výše příjmů žalovaného, i navzdory žalobcově horlivé apologii vysoce sofistikovaných statistických metod, jeví soudu opět jako účelová a realitu chování žalovaného naprosto nepostihující. V situaci, kdy žalovaný neuvádí žádný jiný příjem než nijak neověřený příjem ze zaměstnání shora, by dle názoru soudu již bylo namístě slovy žalobce minimalizovat existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta i předložením nějakého dokumentu, potvrzujícího (i pro aplikaci statistického modelu zásadního) tvrzení žalovaného. Některé z žalobcových argumentů (např. že běžný spotřebitel si řady svých výdajů často není vědom a neuvědomí si je ani při cíleném dotazování, že řadu výdajů lze též při převzetí úvěrového zatížení omezit, když mají zbytný charakter, že cíleným dotazem na spotřebitele nelze spolehlivě zjistit, kolik má účtů, resp. zda všechny výběry z těchto účtů jsou výdaji v pravém slova smyslu, kdy je sice možné se na tyto případy spotřebitelů dotázat, avšak půjde o zcela neověřená tvrzení) jsou přitom ve zjevném rozporu s jeho argumentací ve prospěch jeho postupu při ověřování úvěryschopnosti (že je výše příjmů a výdajů uvedená žalovaným ve smlouvě resp. v žádosti o úvěr neověřená, nevadí). V otázce výdajové se pak soudu jeví jako naprosto zásadní absence v podstatě jakýchkoli individualizovaných údajů o výdajích žalovaného. V žádném soudu předloženém nebo žalobcem tvrzeném dokumentu nebyl žádný údaj o výdajích žalovaného obsažen, pouze v úvěrové kartě shora žalobce uvedl, že jedním ze vstupních dat pro zjištění kreditního skóre žalovaného bylo životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 3.410 Kč a minimální výdaje na bydlení ve výši 1.353 Kč (obojí bez uvedení zdroje) a žalobcem uvedené měsíční výdaje domácnosti ve výši 1.000 Kč (opět údaj bez jakéhokoliv doložení, při výpočtu [příjmení] domácnosti navíc nezohledněný). Tyto jediné údaje o výdajích žalovaného (spolu s nijak nerozvedeným údajem buffer domácnosti ve výši 541 Kč), které žalobce v rámci svého ověřování úvěryschopnosti žalovaného použil, jsou dle názoru soudu očividně povšechné, neúplné a realitu nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporné až postrádající elementární výpovědní hodnotu (též v důsledku jejich nepřezkoumatelnosti). Dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje (než je životní minimum, náklady na bydlení, případně i měsíční výdaje domácnosti uvedené žalovaným shora). Tato skutečnost dle názoru soudu vyplývá jednoznačně též z faktu, že žalovaný při svém tvrzeném (spíše podstandardním) příjmu 14.200 Kč (dle smlouvy o úvěru) a žalobcem uvažovaných výdajích 3.410 Kč, resp. 5304 Kč (a tedy volně použitelných zůstatcích 10.790 Kč, resp. 8.896 Kč), poptává úvěr, zjevně na další výdaje, k jejichž pokrytí nestačí tvrzený příjem. Dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného, zejména po stránce výdajové, řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o hotovostním úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

29. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 81.317 Kč a že žalovaný na poskytnutou částku uhradil 35.759,59 Kč, a proto je žalovaný povinen nesplacenou částku jistiny ve výši 45.557,41 Kč žalobci vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 45.557,41 Kč za dobu od 30. 7. 2021 do zaplacení (z toho za období 30. 7. 2021 až 15. 10. 2021 jako kapitalizovaný ve výši 827,52 Kč), neboť má za to, že do prodlení se žalovaný dostal právě dnem 30. 7. 2021, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě obsažené ve výzvě ke splacení celého úvěru ze dne 15. 7. 2021 jako nejzazší den k úhradě dluhu (žalobce žalovanému ve výzvě stanovil lhůtu k plnění nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy, dle podacího archu byla výzva odeslána dne 16. 7. 2021, ve spojení se zákonnou domněnkou doby dojití třetí pracovní den po odeslání se tedy dnem 21. 7. 2021 považuje výzva za doručenou, splatnost nastala dne 29. 7. 2021, v prodlení je žalovaný od 30. 7. 2021). Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni druhého pololetí roku 2021, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 0,5 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky a za období, jak je uvedeno a zdůvodněno výše.

30. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení shora. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

31. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva představovaly náklady jeho právního zastoupení, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“), činí odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod. 5 a. t. sestávající z částky 3.340 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., částku celkem 10.920 Kč. K tomu náleží advokátovi daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10.920 Kč ve výši 2.293,20 Kč Náklady žalobce za právní zastoupení advokátem tak činí celkem částku 13.213,20 Kč. K tomuto žalobci náleží částka ve výši 2.237 Kč, kterou vynaložil na úhradu soudního poplatku dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Celkem tak náklady řízení žalobce činily částku 15.450,20 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 62,94 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 9.724,36 Kč Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).