5 C 313/2023

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 13.266,57 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplaceníčástky 6.266,57 Kčzákonného úroku z prodlení z částky 6.266,57 Kč ve výši 8,25 % ročně od 18. 7. 2020 do zaplacení,kapitalizovaného úroku ve výši 8.072,43 Kč,kapitalizovaného úroku ve výši 448,10 Kč,úroku 8,25 % ročně z částky 6.266,57 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení,nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kččástky 7.000 Kčzákonného úroku z prodlení z částky 7.000 Kč ve výši 8,25 % ročně od 26. 8. 2023 do zaplacení,se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 25. 8. 2023, doplněnou podáním ze dne 14. 9. 2023, soudu doručeným dne 15. 9. 2023, a podáním ze dne 21. 2. 2024, soudu doručeným téhož dne, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 6.266,57 Kč spolu s příslušenstvím, sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6.266,57 Kč od 18. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 8.072,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 448,10 Kč, úroku 8,25 % ročně z částky 6.266,57 Kč od 17. 10. 2020 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, dále částky 7.000 Kč (odpovídající smluvní pokutě) spolu s příslušenstvím, sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7.000 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení, a náhrady nákladů řízení ve výši 1.983 Kč. Uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, a žalovaným došlo dne 24. 5. 2019 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému finanční prostředky ve výši 14.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 14.083 Kč. Celkovou částku ve výši 28.083 Kč se žalovaný zavázal splatit v 60 týdenních splátkách, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 7. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, celkově právnímu předchůdci žalobce uhradil částku 16.744 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022 s účinností ke dni 20. 12. 2022 žalobci jako novému věřiteli a postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 29. 5. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalobce s takovým postupem souhlasil, soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle předložených listinných důkazů.

4. Z předložené smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, datované dnem 24. 5. 2019 soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost , právnická osoba, jako úvěrující, a žalovaný jako zákazník. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla žalovanému peněžitou zápůjčku 14.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 12.283 Kč, tvořeným úrokem ve výši 2.504 Kč, částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5.652 Kč a částkou za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4.127 Kč, a dále s pojistným za doplňkové pojištění ve výši 1.800 Kč, tedy celkem částku ve výši 28.083 Kč, a to v 60 týdenních splátkách, po předposlední splátku ve výši 469 Kč, poslední splátka ve výši 412 Kč.

5. Ze smlouvy o zápůjčce shora a z žalobního návrhu bylo zjištěno, že částka čerpaná žalovaným činila 14.000 Kč a byla žalovanému vyplacena v hotovosti před podpisem smlouvy, a žalovaným uhrazené platby právnímu předchůdci žalobce činily celkem částku 16.744 Kč.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že žalobce , právnická osoba, je právnická osoba zapsána v tomto rejstříku ode dne 21. 12. 2010.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2022, z přílohy č. , hodnota, smlouvy o postoupení pohledávek, z potvrzení o provedení transakce , právnická osoba, ., označené jako Provident – úhrada portfolia, ze dne 20. 12. 2022, z potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 20. 2. 2023, z oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 20. 12. 2022 a ze dne 15. 2. 2023, adresovaného žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 16. 2. 2023 soud zjistil, že pohledávka věřitele , právnická osoba, z uvedené smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobci, žalovaný byl o této skutečnosti informován, a že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 29. 5. 2023, adresované žalovanému, a z poštovního podacího archu ze dne 5. 6. 2023 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

9. V odpovědi na výzvu soudu, zda a jakým způsobem byla ověřena úvěryschopnost žalovaného, žalobce soudu podáním ze dne 21. 2. 2024 sdělil, že právní předchůdce žalobce prověřoval před poskytnutím spotřebitelského úvěru s odbornou péčí pravdivost tvrzení žalovaného ohledně příjmů a výdajů za účelem ověření jeho úvěruschopnosti. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vyplývá, že v době žádosti o úvěr byl žalovaný zaměstnán, jako čisté měsíční příjmy domácnosti uvedl částku 14.570 Kč. Měsíční výdaje pak žalovaný uvedl ve výši 3.000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu tak měsíčně mělo zůstat k volné dispozici více něž 11.000 Kč. Žalovaný dále předložil v rámci zkoumání jeho úvěruschopnosti pracovní smlouvu a mzdový výměr. Původně žalovaný požadoval poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč, nicméně právní předchůdce žalobce žalovanému poskytnul úvěr pouze ve výši 14.000 Kč, samotná tato skutečnost dostatečným způsobem prokazuje, že právní předchůdce žalobce aktivně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a výsledky tohoto zkoumání následně aplikoval tak, že žalovanému nebyla, i přes dostatečně prokázaný měsíční příjem, poskytnuta celá jím požadovaná výše úvěru. Žalovaný dle smlouvy poskytnutý úvěr splácel formou týdenních splátek ve výši 469 Kč, tj. měsíčně žalovaný na úvěr splácel 4 x 469, tj. 1.876 Kč. Při doloženém měsíčním disponibilním zůstatku finančních prostředků přes 11.000 Kč pak nemohlo být pochyb o tom, zda žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Dále žalobce uvedl, že žalovaný nemá záznam v insolvenčním rejstříku.

10. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr na jméno žalovaného ze dne 24. 5. 2019 soud mimo jiné zjistil, že žalovaný byl zaměstnán jako dělník na plný pracovní úvazek u zaměstnavatele , právnická osoba, , IČ , IČO, , přičemž jeho pravidelný čistý měsíční příjem měl tvořit částku 14.570 Kč, při počtu zdrojů příjmu 1, ostatní příjmy žalovaného a další čisté příjmy domácnosti nebyly uvedeny. Běžné měsíční výdaje žalovaného jsou uvedeny jako externí splátky zápůjček dle žadatele ve výši 0 Kč, interní splátky PF ve výši 0 Kč a odhadované měsíční výdaje žalovaného ve výši 3.000 Kč. Mezi ověřenými dokumenty byla uvedena pracovní smlouva ze dne 7. 1. 2019. Dále zde bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, počet vyživovaných osob činí 0, není majitelem vozu a jako druh bydlení je uvedeno, že žije s rodiči.

11. Z pracovní smlouvy ze dne 7. 1. 2019, uzavřené mezi , právnická osoba, jako zaměstnavatelem a žalovaným jako zaměstnancem, soud zjistil, že tato byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2019 a že mzda zaměstnance je stanovena mzdovým výměrem.

12. Ze mzdového výměru ze dne 7. 1. 2019 na jméno žalovaného soud zjistil, že žalovanému s účinností od 9. 1. 2019 náleží základní část hrubé mzdy ve třídě 3/0, a dále mu náleží prémie ve výši 0 – 50 % ze základní mzdy (jejich výši určuje za každý odměňovaný měsíc vedoucí zaměstnanec) a odměna (bonus), která mu může být přiznána za splnění pracovních úkolů, převyšujících běžné pracovní povinnosti.

13. Jiné doklady o ověření úvěryschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy.

14. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), jako spotřebitelský úvěr.

15. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

16. Podle § 2392 odst. 1 věta první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

18. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

19. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

20. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

21. Podle § 104 z. č. 257/2016 Sb. z. s. ú. platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

22. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

27. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (, právnická osoba, ), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

29. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

30. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně zabýval úvěruschopností žalovaného při uzavírání smlouvy o zápůjčce. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smluv o půjčce právní předchůdce žalobce řádně ověřoval úvěruschopnost žalovaného, jak mu to ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, neboť tento soudu nepředložil (kromě zákaznické karty, pracovní smlouvy a mzdového výměru shora) ani neoznačil žádné konkrétní dokumenty, ze kterých právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel. S ohledem k příjmům žalovaného soud ze zákaznické karty zjistil, že tyto měly plynout výhradně z pracovního poměru žalovaného, doloženého pracovní smlouvou a mzdovým výměrem, z nichž však žádná konkrétní částka, resp. výše příjmu žalovaného v době žádosti o úvěr nevyplývá, a ani jimi není nijak osvědčen údaj o výši tohoto příjmu, uvedený žalovaným v zákaznické kartě. Ohledně výdajů žalovaného byly uvedeny pouze odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 3.000 Kč, bez jakéhokoli bližšího upřesnění a konkretizace co do výše a charakteru jednotlivých druhů těchto výdajů, a bez uvedení zdrojů a způsobu verifikace těchto údajů, což nevzbuzuje důvěru ve validitu těchto údajů a tyto jsou tak naprosto neprůkazné a nepřezkoumatelné, z pohledu soudu jen účelově, resp. pro forma uváděné. Ze zákaznické karty nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce vůbec ověřoval uváděné výdaje žalovaného, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření výdajové stránky žalovaného. Soud dospěl k závěru, že v případě posouzení úvěryschopnosti žalovaného se tak právní předchůdce žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla dle názoru soudu zmíněna, resp. prověřena jen velmi zběžně, a tedy naprosto nedostatečně. Tyto údaje o výdajích žalovaného, popsané pouze obecně jako odhadované měsíční výdaje, jsou dle názoru soudu očividně neúplné a z tohoto důvodu realitu nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporné až postrádající elementární výpovědní hodnotu, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba) neměla v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další výdaje, resp. výdaje v pouze uváděné výši 3.000 Kč. Nadto dále výše popsaná, v době žádosti o úvěr právnímu předchůdci žalobce známá skutečnost, že žalovaný má uzavřený pracovní poměr pouze na dobu určitou do konce stávajícího kalendářního roku a že z údajů uvedených ve mzdovém výměru nevyplývá, že by v rámci fakultativních složek odměňování byl předpoklad podstatného navýšení základní hrubé mzdy žalovaného rovněž nepřisvědčuje tomu, že by právní předchůdce žalobce neměl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas splácet, přičemž žalobcem uváděný argument rozdílu mezi požadovanou a poskytnutou výší úvěru naopak přisvědčuje tomu, že si žalobce této skutečnosti vědom byl, a přesto (byť v poloviční výši) úvěr žalovanému poskytl, když přitom vycházel z řádně nedoložených a neúplných údajů o výši příjmů a zejména výdajů žalovaného, jak je blíže popsáno a zdůvodněno shora.Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o spotřebitelském úvěru a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

31. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 14.000 Kč, a že žalovaný na poskytnutou částku uhradil 16.744 Kč. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru neplatnou a žalobci vzhledem k výši vzájemně poskytnutých plnění shora právo na úhradu nároků z titulu bezdůvodného obohacení nevzniklo, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobce byl v tomto řízení neúspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly.