5 C 40/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Simonou Hájkovou ve věci žalobce: ; právnická osoba , IČO: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 27 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 7 600 Kč s 11,75% úrokem z prodlení p. a. z částky 27 600 Kč od 10. 2. 2022 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 681,43 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 14. 12. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 27 600 Kč s 11,75 % úrokem p. a. z částky 27 600 Kč od 10. 2. 2022 do zaplacení, přiznání práva na náhradu nákladů řízení, to vše z titulu postoupeného nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Dle tvrzení žalobce jeho právní předchůdce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil svou zákonnou povinnost dle § 84-89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil a vyhodnotil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a dospěl k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti předmětný úvěr splácet.

2. Žalobce tvrdil, že dne 10. 1. 2022 uzavřel právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], [IČO], s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na základě, které poskytl věřitel žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč bezhotovostně převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli částku 27 600 Kč zahrnující kromě jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč rovněž poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí finančních prostředků ve výši 7 600 Kč jednorázově do 9. 2. 2022. Žalobce tvrdil, že žalovaný po datu splatnosti poskytnuté finanční prostředky nevrátil, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Na pohledávku za trvání smluvního vztahu neuhradil žalovaný ničeho. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu částky, k jejíž úhradě se žalovaný zavázal, vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na úhradu této dlužné částky a příslušenství, úroku z prodlení v zákonné výši.

3. Aktivní legitimaci k podání žaloby žalobce odvozoval od Smlouvy o postoupení pohledávek z 1.1.2022, kterou byla pohledávka za žalovaným vyplývající ze smlouvy [číslo] postoupena na žalobce se všemi právy s ní spojenými. Postoupení pohledávky bylo žalovanému řádně oznámeno. Ke dni postoupení činila výše pohledávky za žalovaným 27 600 Kč, sestávala z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč a neuhrazeného poplatku ve výši 7 600 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby žalovaný na předmětnou pohledávku neuhradil ničeho, a to ani na základě před žalobní výzvy žalobce odeslané doporučeně.

4. Žalovaný proti ve věci vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podal odpor v zákonné lhůtě, k žalobě se písemně vyjádřil, využil možnosti tvrdit ve věci relevantní skutečnosti. Tvrdil nedostatečné prověření své úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy ze strany poskytovatele úvěru a z toho vyplývající absolutní neplatnost této smlouvy, to vše s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.

5. Žalovanému byly veškeré písemnosti, včetně žaloby doručovány do funkční datové schránky, tyto písemnosti mu byly doručeny dne 14.4.2023, včetně předvolání k nařízenému jednání na 3. 5. 2023. U jednání uvedeného dne soud věc projednal v nepřítomnosti žalobce i žalovaného, vycházel přitom z provedených důkazů a obsahu spisu dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

6. Z listin předložených žalobcem soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:

7. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] soud zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] a žalovaným dne [datum]. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému zákazníkovi za dohodnutých podmínek jednorázově splatnou zápůjčku ve výši 20 000 Kč, kterou mu právní předchůdce žalobce poskytl převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne 10. 1. 2022, jak vyplývá z Potvrzení společnosti [právnická osoba] Ze shodného účtu odeslal žalovaný tzv. ověřovací platbu ve výši 1 kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit věřiteli částku 20 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 7 600 Kč v termínu do 9. 2. 2022, celkem 27 600 Kč Smlouva byla uzavřena dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelský úvěr poskytnutý dle smlouvy představoval neúčelový bezhotovostní úvěr sjednaný na dobu určitou, součástí smlouvy bylo i prohlášení dlužníka, který konstatoval, že před uzavřením smlouvy poskytl věřiteli úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti úvěr splácet a byl seznámen s obsahem smlouvy s dostatečným předstihem, jejímu obsahu porozuměl.

8. Rámcovou smlouvou o úplatném postoupení pohledávek z 1. 1. 2022 ve spojení s Realizační smlouvou o postoupení pohledávek [číslo] z 12. 9. 2022 a s Přílohou [číslo] se seznamem postupovaných pohledávek, uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [IČO] a žalobcem, bylo prokázáno postoupení pohledávky za žalovaným na žalobce, změna v osobě věřitele byla žalovanému řádně oznámena přípisem z 15. 9. 2022, odeslaným doporučeně téhož dne, jak bylo prokázáno přípisem postupitele a doloženým podacím lístkem. Tímto přípisem byl žalovaný rovněž vyzván k úhradě částky 33 930 Kč do 3 dnů od doručení.

9. Snahu o mimosoudní vyřízení věci prokázal žalobce před žalobní výzvou ze dne 15. 9. 2022, odeslanou žalovanému na adresu jeho evidovaného trvalého pobytu, jak vyplývá z přípisu právního zástupce žalobce ze dne 15. 9. 2022 odeslaného dle podacího lístku doporučeně, žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 33 930 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 10 018 Kč, byl upozorněn na možnost vymáhání soudní cestou. 10. [právnická osoba] sdělila k výzvě soudu, že účet č. [bankovní účet] byl otevřen žalovanému [celé jméno žalovaného], [datum narození], dne 31. 5. 2016 u [právnická osoba], která zanikla k důsledku fúze sloučením se společností [právnická osoba]

11. U nařízeného jednání 3. 5. 2023 soud věc projednal dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. Jelikož skončením prvého jednání nastala koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je na žalobce i na žalovaného nutno nahlížet v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky jako na osoby řádně soudem poučené dle § 118a o.s.ř.

12. Zjištěné skutečnosti soud posoudil po právní stránce následovně:

13. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

14. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy“.

15. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 16. Dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku„ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému“.

17. Dle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“.

18. V posuzované věci bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru, která byla dle zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 87 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda tato smlouva byla platně uzavřena, tedy zda věřitel před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zda porovnal příjmy a výdaje žalovaného. Přitom soud vycházel z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Zásadní závěry k této problematice zmínil rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

19. Nejvyšší soud konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Pokud by soud nezkoumal (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru řádně a s odbornou péčí prověřil schopnost úvěrovaného daný úvěr splatit, zasáhl by dle Ústavního soudu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odborná péče poskytovatele úvěru zahrnuje vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž tato osoba plní veškeré povinnosti stanovené zákonem, současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a poctivého obchodního styku, a v nejlepším zájmu zákazníka (zde spotřebitele).

21. Taktéž soud vzal při rozhodování do úvahy i další, nyní již četnou judikaturu Ústavního soudu, a to např. sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je dle soudu taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří.

22. Ústavní soud považoval výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, za konvenující interpretaci zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné, čímž má být zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

23. Jestliže zákonodárce v § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru spojil neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytnutého v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá tohoto zákona s námitkou vznesenou spotřebitelem v 3-leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, pak soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C -679/18 (http:curia.europa.eu) toto ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru v souladu se závěry Ústavního soudu ve věcech např. sp. zn. Pl. ÚS 12/08 a Pl. ÚS 1/10 pro rozpor s právem Evropské unie, konkrétně čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, neaplikoval. Soud tudíž z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, přičemž z porušení této povinnosti vyvodil důsledky a sankce splňující požadavky čl. 23.

24. Zejména dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

25. V posuzované věci bylo žalobcem tvrzeno, že věřitel před uzavřením smlouvy prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, nicméně splnění této povinnosti nevyplývá z listin soudu předložených a provedených k důkazu. Jak plyne z protokolu o jednání dne ze dne 3. 5. 2023 žalobce mohl být k předložení listin prokazujících řádné a dostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, vyzván, byl-li by u jednání přítomen. Z jednání se však ani neomluvil.

26. Úvěr má být přitom věřitelem poskytnut pouze v případě, že nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky při zohlednění jeho pravidelných výdajů a porovnání výdajové a příjmové stránky spotřebitele. Z výše uvedeného dostatečně plyne, že právní předchůdce žalobce svou povinnost vyplývající z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, neboť bez úplných a doložených údajů o příjmech, nákladech a výdajích spotřebitele lze jen stěží učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, na který navázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Na tom ničeho nemění ani ve smlouvě uvedené prohlášení žalovaného.

27. Z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru se spíše podává, že jednání právního předchůdce žalobce implikuje účelovost, zcela formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná snaha úvěrujícího o zjištění a posouzení reálné situace klienta.

28. Soudu proto nezbývá než z úřední povinnosti uzavřít, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 1. 2022 je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s §580 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

29. Pokud věřitel na základě neplatné smlouvy poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobci, jemuž byla pohledávka postoupena dle § 1880 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako ochuzenému vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

30. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostním převodem na svůj účet v den uzavření smlouvy od právního předchůdce žalobce částku 20 000 Kč a - jak plyne z tvrzení žalobce, která žalovaný v písemném vyjádření nezpochybnil – tuto částku žalovaný nevrátil ani úvěrujícímu ani žalobci. Soud proto žalobě výrokem I. vyhověl v rozsahu částky 20 000 Kč, neboť v této výši se žalovaný bezdůvodně obohatil. Je tomu tak proto, že z neplatné smlouvy nevznikly žalobci, jemuž byla pohledávka postoupena, žádné další nároky se smlouvou spojené, které v žalobě vyčíslil, toliko nárok na vrácení částky 20 000 Kč a úroku z prodlení.

31. Dlužná částka se však nestala splatnou na základě výzvy z 15. 9. 2022. Je tomu tak proto, že spotřebitel je povinen poskytnutou jistinu vrátit v době přiměřené jeho možnostem dle §87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Toto ustanovení představuje speciální úpravu pro vypořádání plnění a nárok na úhradu úroku z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevzniká. Žalobce má nárok toliko na vrácení jistiny v nové lhůtě splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny či celé jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Jelikož soud pro nepřítomnost žalovaného u jednání nebyl schopen zjistit příjem a jeho celkové majetkové a sociální poměry dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nedošlo ani k dohodě stran sporu, soud určil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.

33. Ve zbývajícím rozsahu soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl výrokem II.

34. O náhradě nákladů soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o.s.ř. Jelikož byl žalobce v řízení převážně procesně úspěšný, náleží mu náhrada nákladů řízení v poměrné výši s ohledem na předmět sporu kapitalizovaný ke dni rozhodnutí soudu. Žalobce byl úspěšný ohledně zaplacení částky 20 000 Kč, která činí 63,33 % předmětu sporu a neúspěšný ohledně částky 11 580,44 Kč sestávající z částky 7 600 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 980,44 Kč, která činí 36,67 % předmětu sporu. Protože řízení ve věci bylo zahájeno po 1. 7. 2014 a jsou splněny předpoklady stanovené § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen „a.t.“), kdy jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, postupoval soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení podle citovaného ustanovení. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení ve výši 26,66 % z částky 2 556 Kč sestávající ze soudního poplatku ve výši 1 104 Kč, odměny advokáta za 3 úkony právní služby ve výši 3x 300 Kč, tj. 900 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 2 a.t., a to za převzetí a přípravu věci, předžalobní upomínku a sepis žaloby, 3x režijního paušálu po 100 Kč, tj. 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t., a 21% DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 252 Kč. Žalobci tak byla na náhradě nákladů přiznána částka 681,43 Kč, kterou je žalovaný povinen žalobci nahradit k rukám advokáta žalobce.