5 C 45/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 183.790,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 119.144,25 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 119.144,25 Kč od 8. 1. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části o zaplacení částky 64.646,38 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 76,89 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8.417,38 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 183.790,63 Kč ve výši 9 % ročně od 28. 12. 2018 do 7. 1. 2019, zákonného úroku z prodlení z částky 64.646,38 Kč ve výši 9 % ročně od 8. 1. 2019 do zaplacení, úroku 14,9 % ročně z částky 166.933,91 Kč od 28. 12. 2018 do zaplacení, <b>zamítá.</b>

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.612,13 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta v [obec], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 18. 12. 2019, doplněnou na výzvu soudu podáním ze dne 4. 2. 2020, podáním ze dne 14. 4. 2020, soudu doručeným dne 14. 4. 2020, a podáním ze dne 28. 7. 2023, soudu doručeným dne 31. 7. 2023, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 183.790,63 Kč, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 76,89 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 8.417,38 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 183.790,63 Kč od 28. 12. 2018 do zaplacení, a úrokem 14,9 % ročně z částky 166.933,91 Kč od 28. 12. 2018 do zaplacení.

2. K uplatněnému nároku žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 30. 11. 2016 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 200.000 Kč, s úročením poskytnutých peněžních prostředků neměnnou úrokovou sazbou ve výši 14,90 % p. a. Žalovaný se zavázal tuto půjčku splácet formou inkasa z účtu žalovaného v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.849 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 25. 12. 2016 a každá další splátka pak vždy k 25. dni v měsíci. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, i přes písemné výzvy tento stav nenapravil, právní předchůdce žalobce tedy poskytnutý úvěr zesplatnil ke dni 27. 12. 2018 s tím, že současně uplatnil své právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty. O tomto byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 28. 12. 2018, ve kterém byl rovněž vyzván k zaplacení zůstatku úvěru a upozorněn na možnost vymáhání dané pohledávky. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ke dni 26. 9. 2019 ze strany [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2019 žalobci a toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení celkem 192.284,90 Kč. Ode dne postoupení pohledávky do podání žaloby nebylo žalovaným na pohledávku uhrazeno ničeho, žalovaný uhradil na předmětnou pohledávku celkem 80.855,75 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalobce s takovým postupem nesouhlasil, soud proto ve věci rozhodl po nařízeném a provedeném jednání.

5. Z předloženého návrhu na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] z rámcové smlouvy o poskytování bankovních a platebních služeb [právnická osoba] ze dne 29. 10. 2014 a z akceptace návrhu na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 30. 11. 2016 soud zjistil, že tuto smlouvu o půjčce uzavřeli společnost [právnická osoba] jako banka a žalovaný jako klient. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla žalovanému částku 200.000 Kč jako půjčku, se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 14,90 % p. a., přičemž žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 322.037,13 Kč, a to v 84 měsíčních splátkách po 3.849 Kč, splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje první splátkou dne 25. 12. 2016.

6. Z výpisu z účtu žalovaného u [právnická osoba], uvedeného ve smlouvě o půjčce shora, soud zjistil, že na tento účet byla dne 30. 11. 2016 připsána platba ve výši 200.000 Kč, označená jako čerpání půjčky.

7. Z přehledu provedených splátek a způsobu jejich započtení soud zjistil, že žalovaný na předmětnou půjčku uhradil ve splátkách celkem částku ve výši 80.855,75 Kč.

8. Z poslední výzvy k plnění ze dne 11. 12. 2018 a z podacího archu ze dne 12. 12. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužných splátek s příslušenstvím a vyrozuměl ho o možnosti zesplatnění celé půjčky.

9. Z oznámení o zesplatnění a výzvy k úhradě závazku ze dne 28. 12. 2018 a z podacího archu ze dne 28. 12. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce oznámil žalovanému zesplatnění půjčky a vyzval žalovaného k zaplacení zesplatněné půjčky ve lhůtě deseti dnů od data vyhotovení této výzvy.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2019, z přílohy č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 25. 9. 2019, z potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 26. 9. 2019, z oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 1. 10. 2019, adresovaného žalovanému, a z podacího archu ze dne 2. 10. 2019 soud zjistil, že pohledávka věřitele [právnická osoba] z uvedené smlouvy o půjčce byla postoupena žalobci a žalovaný byl o této skutečnosti informován.

11. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 31. 10. 2019 a z podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a upozornil ho na možnost jejího soudního vymáhání v případě jejího neuhrazení.

12. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, vyhotoveného právním předchůdcem žalobce ke dni 25. 11. 2016, soud zjistil, že toto bylo provedeno na základě informací, sdělených žalovaným, spolu s informacemi zjištěnými z interních a externích datových zdrojů. Byla provedena lustra v insolvenčním rejstříku, v databázi neplatných dokladů MV ČR, interního Black listu (vše s negativním výsledkem), externích úvěrových registrů (SOLUS – nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti, BRKI/NRKI – jen pozitivní úvěrová historie. Byla prošetřena výše příjmu žalovaného, jak z údajů sdělených žalovaným (18.500 Kč měsíčně), tak ověřením statistickým modelem. Byly zohledněny měsíční výdaje žalovaného v celkové výši 14.633 Kč, z toho splátky stávajících půjček ve výši 10.790 Kč, výdaje na bydlení ve výši 433 Kč (bez dalšího upřesnění, resp. konkretizace), výdaje na živobytí 3.410 Kč (rovněž bez dalšího upřesnění, resp. konkretizace), ostatní výdaje 0 Kč. Po jejich odpočtu od částky 18.500 Kč na splátku nově poskytované půjčky a nepředvídané výdaje tak dle tohoto výpočtu žalovanému měsíčně zůstává částka 3.867 Kč. Celkové rizikové vyhodnocení žalovaného jako klienta bylo právním předchůdcem žalobce stanoveno na úroveň třídy C, které odpovídá pravděpodobnost splacení úvěru 98,14 %.

13. Z žádosti o úvěr na jméno žalovaného ze dne 25. 11. 2016 soud zjistil, že je zde uvedeno, že žalovaný jako žadatel je svobodný, typ bydlení u rodičů, počet osob v domácnosti 2, počet vyživovaných dětí 0, společenský status zaměstnanec, zaměstnavatel [IČO], uváděný příjem 18.500 Kč, započtený příjem 18.500 Kč, deklarované výdaje – měsíční splátky úvěrů 0 Kč, výdaje na živobytí 1.500 Kč, další výdaje 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že celkové započtené splátkové zatížení zjištěné z úvěrových registrů činí 10.790 Kč a započtené výdaje a platební kapacity žadatele činí výdaje na domácnost ve výši 433 Kč, životní náklady ve výši 3.410 Kč a další výdaje ve výši 0 Kč.

14. Z předloženého výpisu z BRKI na jméno žalovaného ze dne 24. 7. 2023 soud zjistil, že v něm měl žalovaný ku dni podání žádosti o půjčku evidováno mimo jiné 6 odmítnutých a 4 existující kontrakty, a to: Existující spotřební úvěr s měsíční splátkou ve výši 1.280 Kč, datem ukončení 15. 10. 2018, počtem zbývajících splátek 24 a sumou zbývajících splátek 30.720 Kč. Existující úvěr v rámci stavebního spoření s měsíční splátkou ve výši 2.490 Kč, datem ukončení 20. 4. 2036 a sumou zbývajících splátek 574.362 Kč. Existující úvěr v rámci stavebního spoření s měsíční splátkou ve výši 7.020 Kč, datem ukončení 20. 4. 2025 a sumou zbývajících splátek 574.680 Kč. Existující revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30.000 Kč a sumou zbývajících splátek 0 Kč. Všech šest odmítnutých žádostí o úvěr bylo učiněno v období prosinec 2015 až říjen 2016.

15. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o půjčce, uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 145/2009 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen z. s. ú.) jako spotřebitelský úvěr.

16. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

17. Podle § 2392 odst. 1 věta první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

19. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

20. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

21. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

22. Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k zákonu, uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy (§ 6 odst. 1 z. s. ú.).

23. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1 z. s. ú.).

24. Podle § 551 až §554 o. z. právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží.

25. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

26. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

28. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

30. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně zabýval úvěruschopností žalovaného při uzavírání smlouvy o půjčce. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o půjčce jeho právní předchůdce řádně ověřoval úvěruschopnost žalovaného, jak mu to ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, neboť tento soudu nepředložil ani neoznačil (kromě výpisů z externích úvěrových registrů) žádné konkrétní dokumenty, ze kterých právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel. Ohledně příjmů žalovaného soud zjistil, že tyto měly plynout z pracovního poměru žalovaného (zmíněného pouze v žádosti o půjčku shora). Jiné příjmy žalovaného nebyly doloženy ani tvrzeny. Ohledně výdajů žalovaného byly výše uvedené částky za výdaje na bydlení, resp. domácnost (433 Kč) a živobytí, resp. životní náklady (3.410 Kč) zjištěny, resp. stanoveny pouze na základě údajů sdělených žalovaným, resp.„ portfoliovým způsobem na základě aktuálních statistických dat státních úřadů“, přičemž„ zohledňují strukturu rodiny/domácnosti, způsob bydlení a místo bydliště a porovnávají se na deklarované“, jak je uvedeno v protokolu o ověření úvěryschopnosti klienta shora (bez jakéhokoli bližšího upřesnění co do výše a druhu těchto výdajů, a bez uvedení konkrétních zdrojů a způsobu verifikace – kromě výše uvedeného - těchto údajů). Z protokolu shora nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce vůbec ověřoval uváděné výdaje žalovaného, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření výdajové stránky žalovaného. Rovněž údaje uvedené žalovaným v žádosti o půjčku po výdajové stránce naprosto nekorelují s údaji započtenými, resp. zjištěnými v rámci posuzování úvěryschopnosti žalovaného (deklarované výdaje ve výši 1.500 Kč vs započtené výdaje a splátkové zatížení ve výši celkem 14.633 Kč), právním předchůdcem žalobce nebylo zmíněno žádné vyhodnocení, resp. zdůvodnění vyeliminování tohoto rozporu z jím učiněných závěrů a jím popsaných kroků k těmto jeho závěrům vedoucích. Dále, i pro absenci bližší specifikace, resp. obsahového vymezení termínů„ výdaje na bydlení, výdaje na živobytí, ostatní výdaje“, které právní předchůdce žalobce použil při popisu výpočtu, resp. poměření příjmové a výdajové stránky žalovaného, má soud tyto termíny za tendenčně generalizující a částky jim přiřazené za velmi schematické, o individuální realitě poměrů žalovaného, v její předpokládané pestrosti a různorodosti, mnoho nevypovídající, resp. tuto nezohledňující, a tedy pouze účelově, resp. pro forma uváděné. Výpovědní hodnota skutečností zjištěných na základě provedených luster v insolvenčním rejstříku, v databázi neplatných dokladů MV ČR, interního Black listu a externích úvěrových registrů (SOLUS, BRKI/NRKI) ve vztahu k posouzení úvěryschopnosti žalovaného je (s výjimkou údajů zjištěných z BRKI) dle názoru soudu velmi omezená (insolvenční rejstřík, úvěrové registry – schopnost splácet úvěr nevyvrací, ale ani nepotvrzují) až nicotná (databáze neplatných dokladů – o schopnosti splácet úvěr nevypovídá nic). V otázce výdajové se pak soudu kromě výše zmíněného jeví jako zásadní chybějící reflexe celkového dluhového zatížení žalovaného (co do výše i doby trvání do budoucna), vyplývajícího z lustra v BRKI, v okamžiku žádosti o úvěr. Údaje o výdajích žalovaného, uvedené v žádosti klienta shora a posuzované žalobcem, jsou dle názoru soudu mírně řečeno povšechné, neúplné, neprokazatelné, nepřezkoumatelné, a zejména dle názoru soudu naprosto nereálné, a tedy skutečný stav nedokládající a neosvědčující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného jako velmi sporné až postrádající elementární výpovědní hodnotu, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit (či spíše vůbec nelze), že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci – nesplacená suma aktivních úvěrů 1.179.762 Kč, suma měsíčních splátek aktivních úvěrů 10.790 Kč) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje, než jsou v žádosti deklarované 1.500 Kč, resp. zohledněné ve výši 14.633 Kč (včetně např. údaje 433 Kč na bydlení), přičemž rozpor mezi těmito údaji nebyl žalobcem nijak reflektován, jak je zmíněno výše, pomineme-li žalobcův závěr, že shledal žalovaného schopným splácet poskytovaný úvěr. Nadto dále výše popsaná, v době žádosti o úvěr žalobci z lustra BRKI známá skutečnost, že žalovaný již čerpá jiné úvěry, rovněž nepřisvědčuje tomu, že by žalobce neměl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného jím poskytnutý úvěr řádně a včas splácet. Dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil – viz například žalobcův konstrukt uvedený v protokolu o ověření úvěryschopnosti klienta, že„ podle našeho vyhodnocení klientovi na splátku nové půjčky a nepředvídané výdaje zbývá celkem 3.867 Kč a byl tedy schopen půjčku splácet“, který se ve spojení s prostým matematickým výpočtem 3.867 Kč (zbývající částka shora) – 3.849 Kč (splátka nové půjčky) = 18 Kč (částka na měsíční nepředvídané výdaje) soudu jeví jako, eufemisticky řečeno, úsměvný. Lze uzavřít, že právní předchůdce žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o půjčce dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného řádně neověřil. Soud proto podle § 87 odst. 1 z. s. ú., považuje uvedenou smlouvu o půjčce za sjednanou neplatně.

31. Soud má za prokázané, že v případě žalobou uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 200.000 Kč. Žalovaný na poskytnutou částku zaplatil 80.855,75 Kč, proto je povinen nesplacenou částku jistiny ve výši 119.144,25 Kč žalobci jakožto postupníkovi vrátit jako bezdůvodné obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal z částky 119.144,25 Kč za dobu od 8. 1. 2019 do zaplacení, neboť má za to, že do prodlení se žalovaný dostal právě až dnem 8. 1. 2019, což je den následující po dni stanoveném ve výzvě k úhradě, obsažené v oznámení o zesplatnění ze dne 28. 12. 2018 jako nejzazší den k úhradě dluhu. Dle podacího archu byla žalovanému výzva odeslána dne 28. 12. 2018, tato byla následně doručena dle zákonné domněnky doby dojití třetí pracovní den po odeslání, tedy dnem 3. 1. 2019 se považuje zásilka za doručenou; žalobce žalovanému ve výzvě stanovil lhůtu k plnění 10 dní od data vyhotovení výzvy, splatnost proto nastala dne 7. 1. 2019, v prodlení je žalovaný od 8. 1. 2019. Výše úroku z prodlení je v souladu s ustanovením § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Soudu je z úřední činnosti známo, že k prvnímu dni prvního pololetí roku 2019, ve kterém došlo k prodlení, činila repo sazba České národní banky 1,75 %, proto má žalobce nárok na úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně. Žalobce však požadoval úrok z prodlení pouze ve výši 9 % ročně, a proto mu byl přiznám v této jím požadované výši, z částky a za období, jak je blíže popsáno shora.

32. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o půjčce za neplatnou, žalobce má právo pouze na úhradu nároků přiznaných z titulu bezdůvodného obohacení. Z tohoto důvodu soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

33. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, náklady žalobce potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva představovaly náklady jeho právního zastoupení, dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a. t.“), činí odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 a. t. sestávající z částky 8.460 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., částku celkem 26.280 Kč. K tomu náleží advokátovi daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26.280 Kč ve výši 5.518,80 Kč Náklady žalobce za právní zastoupení advokátem tak činí celkem částku 31.798,80 Kč. K tomuto žalobci náleží částka ve výši 7.352 Kč, kterou vynaložil na úhradu soudního poplatku dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku soudních poplatků obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v platném znění. Celkem tak náklady řízení žalobce činily částku 39.150,80 Kč. Protože však žalobce byl ve věci zčásti neúspěšný, resp. byl úspěšný pouze částečně, je jeho nárok na náhradu nákladů řízení přepočten koeficientem úspěšnosti 29,66 %, tedy výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit žalobci, činí částku 11.612,13 Kč Lhůtu k zaplacení dlužné částky stanovil soud do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), tato je splatná na účet právního zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).