5 C 62/2017

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Simonou Hájkovou ve věci žalobkyň: ; a) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně ; b) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa ; c) celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně všechny zastoupené advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o 348.000 Kč s přísl., o žalobě žalovaného na obnovu řízení

I. Zamítá se návrh, jímž se žalovaný domáhá povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 62/2017 v rozsahu vydaného usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017 -116 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2018, č. j. 13 Co 285/2017 –177.

II. Žalovaný je povinen zaplatit každé z žalobkyň na náhradě nákladů řízení částku 1 815 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalovaný žalobou na obnovu řízení brojí proti usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne 19. 7. 2018, č. j. 13 Co 285/2017-177, kterým odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017-116. Prvostupňový soud výrokem I. zastavil řízení o zaplacení částky 348 000 Kč s příslušenstvím, výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů řízení částku 3 480 Kč k rukám jejích právní zástupkyně, a konečně výrokem III. rozhodl o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku.

2. Okresní soud rozhodl dne 13. 9. 2017 o zastavení řízení poté, co žalobkyně vzaly svou žalobu na zaplacení částky 348 000 Kč v celém rozsahu zpět. K odůvodnění žaloby uvedly, že jsou pozůstalými po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 24. 12. 2014. V rámci projednání dědictví před notářem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], soudním komisařem, byl stanoven rozsah pozůstalosti a následně byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2015, č. j. 58 D 76/2015 – 50, které nabylo právní moci dne 2. 7. 2015, schválena dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění a dohoda o rozdělení pozůstalosti dle zákonné posloupnosti. V průběhu tohoto řízení byly vyslechnuty nejen žalobkyně, ale taktéž žalovaný. Žalovaný, ač věděl o hotovosti nacházející se v trezoru zemřelého (342 000 Kč a 256 USD), kterou nadto sám přepočítával za přítomnosti žalobkyň a zemřelého, jak plyne z videozáznamu pořízeného před smrtí [jméno] [příjmení], tuto skutečnost notáři zamlčel a uvedl, že mu nejsou tyto skutečnosti známé. Na základě doloženého videozáznamu byly uvedené částky pojaty do pozůstalosti. Do pozůstalosti tak náleží ½ finanční hotovosti, a to 171 000 Kč a 132,50 USD, po zaokrouhlení částka 174 000 Kč, které se měly rozdělit mezi pozůstalé dcery. Druhá polovina finanční částky v rámci dohody připadla pozůstalé manželce jako vypořádání společného jmění manželů. Ke zpětvzetí žaloby došlo na základě podání žalovaného ze dne 24. 8. 2017, které soud obdržel den před nařízeným jednáním. V tomto podání právní zástupce žalovaného tvrdil, že žalovaný uzavřel se zůstavitelem [jméno] [příjmení] dne 15. 9. 2014 dvě smlouvy (smlouvu darovací na finanční hotovost ve výši 240 000 Kč a 200 USD) a smlouvu o zápůjčce, příkazu a daru ohledně částky 100 000 Kč, přičemž uvedené finanční prostředky zůstavitel daroval žalovanému jako svému ošetřovateli, a to za poskytnutou péči a na obstarání jeho potřeb. Tyto smlouvy současně žalovaný přiložil k podání jako důkaz. Žalovaný tvrdil, že žalobkyním již ničeho nedluží, nedlužil, neboť výše uvedené částky nespadají do dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení]. Na základě těchto skutečností bylo nařízené soudní jednání zrušeno, právní zástupkyně žalobkyň poté, co byla seznámena s pro posouzení věci klíčovými tvrzeními žalovaného doloženými darovacími smlouvami, které měl žalovaný v dispozici od jejich uzavření, vzala žalobu zpět před zahájením prvního jednání ve věci samé.

3. Krajský soud v Brně citovaným usnesením ze dne 19. 7. 2018 potvrdil výrok I. o zastavení řízení, ve výroku II. o nákladech řízení změnil usnesení soudu prvého stupně tak, že žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení A) žalobkyni ve výši 41 086,80 Kč, B) žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné ve výši 82 173,60 Kč a C) žalobkyni ve výši 41 086,80 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci usnesení k rukám jejich právní zástupkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Výrokem III. rozhodl o odmítnutí odvolání žalovaného proti výroku III. usnesení soudu prvého stupně a výrokem IV. odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyním náklady odvolacího řízení, a to A) žalobkyni ve výši 2 822, 325 Kč, B) žalobkyním k jejich ruce společné a nerozdílné ve výši 5 644,65 Kč a C) žalobkyni 2 822, 325 Kč k rukám právní zástupkyně. Usnesení krajského soudu nabylo právní moci dne 23. 8. 2018.

4. Žalovaný [celé jméno žalovaného] tvrdí, že se v posuzované věci oba soudy, jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to tím, že odvolací soud aproboval jednání soudu prvého stupně, který bez patřičného zdůvodnění zrušil již nařízené ústní jednání, straně žalované neposkytl informaci o zpětvzetí žaloby protistranou, uskutečnil veřejné jednání, aniž by přizval kteroukoliv ze stran, čímž straně žalované odebral právo se v dané věci vyjádřit. Žalovaný byl takto zcela zbaven možnosti jednat před soudem. Odvolacímu soudu žalovaný dále vytýkal, že mu nezaslal vyjádření strany žalující a rozhodl bez dalšího, ačkoliv byl opakovaně žádán o nařízení ústního jednání a projednání věci. Taktéž vytkl odvolacímu soudu neúplné poučení o možnosti podat dovolání.

5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2018, č. j. 13 Co 285/2017-177 a proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017-116, podal žalovaný [celé jméno žalovaného] ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. IV. ÚS 3433/18 (č. l. 246 – 247) odmítnuta, stejně jako návrh s ní spojený (návrh na odklad vykonatelnosti). Ústavní soud konstatoval, že u Okresního soudu Brno-venkov probíhal pod sp. zn. 5 C 62/2017 dědický spor mezi žalobkyněmi [celé jméno žalobkyně], [jméno] [celé jméno žalobkyně] a [celé jméno žalobkyně] (dále jen„ žalobkyně“) a žalovaným [celé jméno žalovaného], o zaplacení částky 348 000 Kč s příslušenstvím, v němž okresní soud usnesením ze dne 13. 9. 2017, č. j. 5 C 62/2017-116, rozhodl o zastavení řízení poté, co žalobkyně vzaly žalobu zpět. Zdůraznil, že podaná ústavní stížnosti stěžovatele je nepřípustná za situace, kdy proti výroku pod bodem I. citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zastavení řízení, bylo ve smyslu připojeného poučení možno podat dovolání a stěžovatel této možnosti využil. Ústavní soud se v důsledku uvedeného nezabýval důvodností obsáhlé argumentace stěžovatele, neboť v daném okamžiku nebylo dovolacím soudem rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání. Ústavní stížnost tak byla podána z části předčasně, proto byla shledána nepřípustnou s odkazem na rozhodovací praxi tohoto soudu, z části byla odmítnuta, jelikož návrh byl podaný osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se zdůvodněním, že tento návrh jako návrh akcesorický sdílí zcela osud odmítané ústavní stížnosti.

6. Žalovaný poté podal dne 16. 11. 2018 žalobu pro zmatečnost i návrh na obnovu řízení.

7. Dovolání žalovaného bylo následně usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 7. 2019, č. j. 24 Cdo 744/2019-426, které nabylo právní moci 19. 8. 2019, výrokem I. odmítnuto, výrokem II. bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni [celé jméno žalobkyně] na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky. Nejvyšší soud uvedl, že ke zpětvzetí žaloby stranou žalující dne 6. 9. 2017 došlo dříve, než začalo jednání, a v tomto případě nemají ostatní účastníci právo vyjádřit nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Dle ustálené praxe soudů při aplikaci ustanovení § 96 o. s. ř., je začátkem jednání sdělení předmětu projednávané věci soudem, na což pak navazuje prezentace přítomných a procesní poučení (viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 295/97, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1860/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3126/18). Skutečnost, že ve věci již bylo soudem prvého stupně nařízeno jednání na 25. 8. 2017, nemá pro závěr, že ke zpětvzetí žaloby dne 6. 9. 2017 došlo před začátkem jednání, žádný význam, neboť jednání ve věci se dne 25. 8. 2017 (ani později) nekonalo. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu zcela respektovalo dosavadní praxi dovolacího soudu a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak, shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o zastavení řízení, nepřípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo dovolání samostatně přípustné ani proti výroku o nákladech řízení a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

8. Pro posouzení důvodnosti podané žaloby na obnovu řízení je v této věci klíčové osvětlení pojmu„ rozhodnutí soudu ve věci samé“, které zmiňuje § 228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vymezující přípustnost žaloby na obnovu řízení. Za rozhodnutí soudu ve věci samé je třeba považovat takové rozhodnutí, jímž je rozhodnuto o předmětu, pro který se řízení vede. Ve sporném řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za rozhodnutí ve věci samé pokládáno pouze věcné rozhodnutí o nároku uplatněném žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž bylo příslušné řízení vedeno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1166/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdo 484/97, uveřejněné pod číslem 88 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).

9. Obecně platí, že usnesení soudu o zastavení řízení, byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí, není rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou, tj. o předmětu řízení, a nezakládá se jím proto ani překážka věci pravomocně rozhodnutá. Z povahy věci tedy plyne, že usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 9. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2018, č. j. 13 Co 285/2017-177 není rozhodnutím ve věci samé.

10. Žalobkyně navrhly zamítnutí žaloby na obnovu řízení, označily ji za zcela nesmyslnou a nedůvodnou. Konstatovaly, že jde o poslední mimořádný opravný prostředek, kterého se žalovaný snaží využít, přičemž dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 285/2017-177 ze dne 17. 9. 2018, bylo odmítnuto. Krajský soud v Brně rovněž usnesením z 18. 10. 2019, č. j. 13 Co 285/2017-469, zamítl žalobu žalovaného pro zmatečnost. Toto rozhodnutí krajského soudu bylo potvrzeno i usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 7 Co 6/2019-50 (č. l. 441). Ústavní stížnost žalovaného byla taktéž rozhodnutím ze dne 14. 4. 2020, usnesením ve věci sp. zn. III. ÚS 3386/19, odmítnuta. Žalobkyně konstatovaly, že žaloba na obnovu řízení, byť je značně obsáhlá, nepřináší žádné nové skutečnosti, kterými by se soudy na základě řádných či mimořádných opravných prostředku včetně Ústavního soudu již nezabývaly. Nadto zdůraznily, že žaloba na obnovu řízení není ve smyslu § 228 odst. 1 o. s. ř. přípustná, neboť se nejedná o rozhodnutí soudu ve věci samé. Navrhly zamítnutí žaloby a požádaly o přiznání práva na náhradu nákladů řízení dle obsahu spisu.

11. Přípustnost žaloby na obnovu řízení je upravená v § 228 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž odst. 1 se vztahuje na pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odst. 2 se vztahuje na pravomocné usnesení o schválení smíru. Ve vztahu mezi žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost má přednost rozhodování o žalobě pro zmatečnost.

12. Žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řízení upravena jako jeden z mimořádných opravných prostředků, jehož smyslem je poskytnout nástroj ke změně či ke zrušení pravomocného rozhodnutí, odstranit jeho nezměnitelnost a závaznost. Směřuje ke zhojení nedostatku skutkových zjištění tam, kde nastává masivní změna těchto poměrů. Pro tuto výjimečnost je připuštěna jen z důvodů, které jsou v zákoně taxativně uvedeny, možnost obnovy se tedy netýká všech rozhodnutí. Prostřednictvím žaloby na obnovu řízení nelze brojit proti právnímu posouzení věci (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2381/2015). Účastník musí dostatečně určitým a srozumitelným způsobem formulovat důvod obnovy tak, aby bylo zjevné, ze kterých zákonných důvodů je žaloba na obnovu řízení podána, nepostačuje odkaz na zákonnou formulaci žalobního důvodu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1390/2014 či usnesení téhož soudu z 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2526/2015)

13. Jak již bylo řečeno výše, obnova řízení je možná toliko u pravomocných rozsudků a usnesení ve věci samé. Pojem„ věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládána jednotně jako věc, která je oním předmětem, pro něž se v řízení vede. Nadto tento pojem byl již žalovanému podrobně a jednoznačně osvětlen jednak v citovaném usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2019, č. j. 7 Co 6/2019-50, bod 10, které nabylo právní moci 18. 3. 2019, jakož i ve zmiňovaném usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2019, č. j. 13 Co 285/2017-469, kterým byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 75/2002 Rc 58/2002 či ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1330/2015.

14. Jelikož žalovaný podal žalobu na obnovu řízení proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, kterým bylo zastaveno řízení a žalovanému uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jakož i proti usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího, kterým bylo usnesení soudu prvého stupně ve výroku I. potvrzeno a změněno ve výroku o nákladech řízení, a tuto ani v průběhu řízení po odkazech soudů, které byly naprosto jednoznačné, nevzal zpět a pokračoval i v tomto řízení, musí mu být zjevné, že žaloba na obnovu řízení nebyla podána [celé jméno žalovaného] proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nároku uplatněném žalobou, o němž bylo příslušné řízení vedeno. Žaloba na obnovu řízení v posuzované věci tedy směřuje proti procesnímu rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Tudíž soudu nezbylo než žalobu na obnovu řízení, která není podle § 228 odst. 1 o. s. ř. přípustná, zamítnout. Z tohoto důvodu posoudil soud i veškerou argumentaci žalovaného jako irelevantní, proto se jí pro nadbytečnost ani nezabýval a nepřípustnou žalobu na obnovu řízení zamítl podle § 235e odst. 1 o. s. ř.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšným žalobkyním soud přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátkou dle vyhlášky č. 177/19 96 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to z tarifní hodnoty 10 000 Kč za 1 úkon právní služby, tj. za vyjádření k návrhu na obnovu, jelikož žalobkyně zastupovala již na základě založené plné moci. Odměna tak náleží za 1 úkon ve výši 1 500 Kč přiznaný dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, snížená dle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. ve výši 1 200 Kč za úkon. U zastoupení 3 osob se tak jedná o částku 3 600 Kč (3x 1 200 Kč). Ke každému úkonu právní služby náleží taktéž režijní paušál hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. ve výši 900 Kč (3x 300 Kč). Jelikož je advokátka žalobkyň plátcem daně z přidané hodnoty, náleží jí dle § 137 odst. 1,3 o. s. ř. taktéž náhrada DPH ve výši 21% z přiznané odměny a náhrad ve výši 945 Kč, celkem 5 445 Kč. Tuto částku soud rozdělil rovným dílem, tudíž ve výroku II. uložil žalovanému povinnost zaplatit každé z žalobkyň částku 1 815 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

16. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.