5 C 85/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 59.378,88 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky ve výši 59.378,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59.378,88 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 16. 12. 2021, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 59.378,88 Kč spolu s příslušenstvím, sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 59.378,88 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a náhrady nákladů řízení ve výši 16.170 Kč.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 31. 5. 2018 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 59.378,88 Kč. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 30. 4. 2020. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na žalobce. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky, zaslané mu dne 3. 8. 2020 prostřednictvím právního zástupce žalobce. Celková výše nároků žalobce po zohlednění plateb ze strany žalovaného činí celkem 59.378,88 Kč, nejpozději splatných dne 30. 4. 2020.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Žalovaný se nevyjádřil k výzvě soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalobce s takovým postupem souhlasil, soud proto ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle předložených listinných důkazů.

5. Z předložené smlouvy o revolvingovém úvěru, datované dnem 31. 5. 2018, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost [právnická osoba] jako věřitel a žalovaný jako klient. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla žalovanému neúčelový, bezhotovostní, nezajištěný úvěr až do výše úvěrového limitu 50.000 Kč, s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, přičemž žalovaný se zavázal úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek, jejichž výše odvisí od výše nesplaceného úvěru, splatných vždy do 30. dne každého kalendářního měsíce, počínaje dnem 31. 5. 2018.

6. Ze sdělení žalobce ze dne 13. 4. 2023, soudu doručeného dne 14. 4. 2023, z platební bilance předmětného úvěru a z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že částka čerpaná žalovaným činila celkem 149.971 Kč, že žalovaný na smlouvu o úvěru shora uhradil právnímu předchůdci žalobce 152.875 Kč a že ode dne postoupení pohledávky žalovaný žalobci již neuhradil ničeho.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, z přílohy k této smlouvě, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 8. 2020, adresovaného žalovanému, a z podacího lístku ze dne 3. 8. 2020 soud zjistil, že pohledávka věřitele [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] [právnická osoba] z uvedené smlouvy o úvěru byla postoupena žalobci a že žalovaný byl o této skutečnosti informován a současně byl vyzván k uhrazení dlužné částky.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 8. 2020, adresované žalovanému, a z podacího lístku ze dne 3. 8. 2020 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

9. V odpovědi na výzvu soudu, zda a jakým způsobem si ověřil úvěryschopnost žalovaného, žalobce soudu sdělil, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž žalovaný dal uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili jeho schopnost zápůjčku splatit. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.

10. Jiné, resp. žádné doklady o ověření úvěryschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy.

11. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o úvěru, uzavřené podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. jako spotřebitelský úvěr.

12. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

15. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

16. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

17. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

18. Smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy (§ 104 z. č. 257/2016 Sb., dále jen„ z. s. ú.“).

19. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Podle § 551 až §554 o. z. právní jednání musí být učiněno svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak jde o zdánlivé právní jednání, ke kterému se nepřihlíží.

21. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- [právnická osoba] GK), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

25. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

26. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy o úvěru řádně, či spíše vůbec tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je velmi omezená, neboť částečná a neúplná (lustrace z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI), přičemž výsledek těchto lustrací navíc nebyl soudu doložen ani sdělen. Rovněž tak nebylo soudu doloženo tvrzené prohlášení žalovaného, že má pravidelný měsíční příjem, které navíc nebylo žalobcem ani blíže upřesněno co se týče uvedení zdrojů, výše či jiné specifikace a konkretizace těchto příjmů, takže je naprosto nepřezkoumatelné, a z toho důvodu zjevně nedostatečné. Soud dále dospěl k závěru, že se žalobce, resp. jeho právní předchůdce dostatečně, resp. vůbec nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato nebyla právním předchůdcem žalobce nijak zmíněna, doložena, a tedy dle názoru soudu zjevně ani prověřena. Validita výsledku vyhodnocení úvěryschopnosti, resp. schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, provedeného právním předchůdcem žalobce, se tak soudu jeví jako velmi sporná až postrádající ve vztahu k finanční realitě žalovaného elementární výpovědní hodnotu, když se soudu jeví jako pouze účelově tvrzená. Lze tak uzavřít, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

27. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného částku 149.971 Kč a že žalovaný na poskytnutou částku uhradil 152.875 Kč. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru neplatnou a žalobci vzhledem k výši vzájemně poskytnutých plnění shora právo na úhradu nároků z titulu bezdůvodného obohacení nevzniklo, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobce byl v tomto řízení neúspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly.