6 C 101/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 42.771,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.400 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,5% ročně z částky 15.400 Kč od 25. 5. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti co do zaplacení: -) částky 27.371,99 Kč, -) úroků v kapitalizované výši 2.626,86 Kč, -) úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 3.752,73 Kč od 25. 5. 2019 do zaplacení, -) úroků ve výši 15 % ročně z částky 17.657,52 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 9. 12. 2019, ve znění doplnění ze dne 25. 11. 2020 a ze dne 3. 5. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 42.771,99 Kč, jež je tvořena jistinou ve výši 17.657,52 Kč, úrokem za sjednanou dobu úvěru ve výši 1.495,21 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6.988,12 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1.263,54 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.367,60 Kč a smluvní pokutou ve výši 11.000 Kč. Dále žalobce požadoval kapitalizovaný úrok ve výši 3.845,86 Kč, zákonný úrok z prodlení v kapitalizované výši 2.300,25 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 17.657,52 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19.152,73 Kč od 22. 5. 2019 do zaplacení. Nárok odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba] [IČO], a žalovaným byla dne 24. 3. 2017, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč. V souvislosti s úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit i příslušenství zahrnující kapitalizované úroky a poplatky ve výši 16.372 Kč. Poskytnutý úvěr včetně poplatků se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti během 14 měsíčních splátek po 2.598 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na den 24. 5. 2018. Žalovaný na svůj závazek zaplatil celkem 4.600 Kč. Žalobce se stal věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019. 2) Usnesením ze dne 23. 3. 2022, č.j. 6 C 101/2020-49, bylo k návrhu žalobce řízení zčásti zastaveno co do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 1.219 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 685,65 Kč a smluvní pokuty ve výši 1.000 Kč. 3) Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. 4) S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 5) Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. 6) Ze smlouvy o úvěru [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] [IČO], coby úvěrujícím, a žalovaným, coby úvěrovaným, dne 24. 3. 2017. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému bezúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal. Smlouvou se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 1.925 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8.000 Kč, náklady na vyhodnocení žádosti ve výši 1.447 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5.000 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 14 měsíčních splátek po 2.598 Kč Smlouva byla oběma účastníky řádně podepsána. 7) Z žádosti o úvěr ze dne 24. 3. 2017 vyplývá, že žalovaný k danému dni byl zaměstnaný a jeho měsíční příjem činil 19.105 Kč, ze kterého platí náklady na bydlení ve výši 2.000 Kč a osobní náklady ve výši 4.000 Kč. Uvedené informace si měl úvěrující ověřit z pracovní smlouvy. 8) Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 5. 2019 ve spojení s příslušným dokladem o jeho odeslání, má soud za prokázané, že pohledávka původního věřitele byla postoupena na žalobce. 9) Výzvou k plnění ze dne 26. 11. 2019 spolu s příslušným dokladem o jejím odeslání, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky. 10) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 12) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 15) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 17) Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 18) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 19) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 21) Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 22) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 23) Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaný, uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobce žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s úroky a poplatky specifikovanými shora ve výši 16.372 Kč. Žalovaný tedy měl vrátit celkem částku 36.372 Kč. Žalovaný nehradil řádně smluvené splátky, když na smlouvu zaplatil částku 4.600 Kč. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si u žalovaného nevyžádal doklady týkající se tvrzených výdajů. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalovaného nelze akceptovat. 24) Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 25) Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 26) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 27) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 28) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 15.400 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky 20.000 Kč a žalovaným zaplacené částky 4.600 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonné úroky z prodlení z dlužné částky blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 29) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž dospěl k závěru, že žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 42.771,99 Kč, byl úspěšný co do částky 15.400 Kč (36 %). Z uvedeného je patrno, že úspěšnější žalovaný by měl mít právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal.