6 C 200/2022

Plný text

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Evy Krčmářové a soudců JUDr. Miroslava Řezáče a JUDr. Bronislavy Tinklové, LL.M., ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 60 096,48 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. března 2023, č. j. 6 C 200/2022-64,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části II. výroku mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 276 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající odvoláním napadené části II. výroku, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 56 820 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 248,72 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 22 648,73 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 372,73 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Břeclavi (dále jen„ soud“) uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 276 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 56 820 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 248,72 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 22 648,73 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 22 648,73 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok).

2. Soud vzal po provedeném dokazování za prokázány následující skutečnosti: a) Dne 17. 5. 2019 uzavřela společnost [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ [právnická osoba]“) a žalovaná smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla [právnická osoba] žalované při podpisu Smlouvy v hotovosti částku 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 32 019 Kč (sestávajícím z úroku ve výši 9 803 Kč, poplatku za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 13 404 Kč a poplatku za vedení účtu ve výši 8 812 Kč) v 18 měsíčních splátkách po 4 131 Kč a poslední splátkou ve výši 4 114 Kč. b) Úvěruschopnost žalované [právnická osoba] prověřovala prostřednictvím údajů uvedených žalovanou v Zákaznické kartě ze dne 17. 5. 2019, ve které žalovaná uvedla, že bydlí na ubytovně, má příjem ze zaměstnání ve výši 23 462 Kč měsíčně a ostatní příjmy domácnosti činí 25 000 Kč. Odhadované výdaje žalovaná uvedla ve výši 3 439 Kč. Z přiložených výplatních pásek [právnická osoba] ověřila, že čistý měsíční příjem žalované za měsíc únor 2019 činil 24 552 Kč a za měsíc březen 2019 činil 22 372 Kč. c) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2022 [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou na žalobce a postoupení pohledávky oznámila žalované přípisem ze dne 1. 2. 2022. d) Přípisem ze dne 20. 5. 2022 vyzval žalovanou k zaplacení dluhu žalobce. e) Žalovaná zaplatila na poskytnuté plnění 36 724 Kč.

2. Při právním hodnocení věci soud vyšel z § 580, § 586, § 588, § 1970, § 2390, 2392 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), § 75, § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/2013.

3. Soud posoudil Smlouvu jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., která je současně smlouvou o spotřebitelském úvěru, která se řídí zákonem o spotřebitelském úvěru.

4. Soud dospěl k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když právní předchůdce žalobce poskytl žalované zápůjčku přesto, že řádně nesplnil povinnost posouzení její úvěruschopnosti (§ 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru), při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru) zejména z hledisek uvedených § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť si od žalované vyžádal doklady týkající se pouze jejích příjmů, z nichž některé ani neověřil (ostatní příjmy domácnosti) a nezjišťoval ani neověřoval tvrzené výdaje, jejichž uváděnou výši soud považoval za pochybnou s přihlédnutím k cenám potravin i nápojů. Navíc soudu nebylo zřejmé, proč nebylo vyžádáno také potvrzení o výši mzdy za měsíc duben 2019, který bezprostředně předcházel poskytnutí zápůjčky.

5. Z neplatné smlouvy žalobci nenáleží smluvní nároky (úroky, smluvní pokuty, úrok z prodlení). Plnění z neplatné smlouvy (neplatného právního jednání) je bezdůvodným obohacením (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je žalovaná povinna vydat právnímu nástupci ochuzeného. Žalovaná získala od [právnická osoba] částku 40 000 Kč a vrátila 36 724 Kč, proto uložil soud žalované zaplatit žalobci částku 3 276 Kč; ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Zákonné úroky z prodlení nepřiznal soud žalobci s odkazem na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého se žalovaná může dostat do prodlení se zaplacením jistiny až v nové době splatnosti, kterou určil soud v I. výroku rozsudku.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že v řízení úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly, soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

8. Proti II. a III. výroku rozsudku podal žalobce odvolání. Nesouhlasil se závěrem, že dostatečně neposoudil úvěruschopnost žalované, a měl za to, že soud nedostatečně zohlednil okolnosti daného případu. Před poskytnutím úvěru žalovaná sepsala Zákaznickou kartu, [právnická osoba] ověřila příjmy žalované z výplatních pásek za měsíc únor a březen 2019, a také skutečnost, že žalovaná je zaměstnána u společnosti [právnická osoba], [IČO]. Potvrzení o výši mzdy za měsíc duben 2017 nevyžádal vzhledem k datu poskytnutí zápůjčky, neboť žalovaná nemusela ještě touto výplatní páskou disponovat. Další příjem domácnosti [právnická osoba] zohlednila pouze tak, že se další osoba s dostatečným příjmem podílí se na nákladech žalované na bydlení. Tyto příjmy však nebyly při posouzení úvěruschopnosti zohledněny jako příjem žalované a do výpočtu byla zohledněna pouze částka 23 462 Kč. Společnosti [anonymizováno] ověřila uvedené odhadované měsíční výdaje žalované na bydlení (nájem, energie, telefon a platby týkající se vyživovaných osob). Pokud klient uvádí jiné významné pravidelné výdaje (léky, školné, alimenty) [právnická osoba] vynaloží veškeré úsilí, aby tyto ověřila z dostupných dokumentů. Dokumenty, na základě kterých je ověřována úvěruschopnost, předkládá žadatel obchodnímu zástupci vždy. Mezi tyto dokumenty patří pravidelné fixní výdaje, které obchodní zástupce prověřuje z příslušných dokladů (předpis nájemného, výpis z účtu, přepis zálohových plateb za energie, vyúčtování služeb). Pravdivost a úplnost vyplněných údajů na Zákaznické kartě stvrdila žalovaná podpisem. V rámci výpočtů odhadovaných výdajů [právnická osoba] vycházela zejména z výdajů na bydlení a energie, k této částce přičetla částku vycházející ze statistických údajů. Nemandatorní výdaje nepodléhají povinnosti ověření. Smyslem ověření úvěruschopnosti žadatele je zajistit, aby úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku. Je tak na žadateli, aby za situace, kdy je schopen úvěr splácet pod podmínkou omezení nemandatorních výdajů, tyto skutečně omezil a hospodařil s financemi zodpovědně. Poskytovatel úvěru nemůže ověřovat, jak často chodí žadatel do restaurací a kin a ověřit, že si uvedené může dovolit i po poskytnutí úvěru. Následně byly k takto zjištěným údajům přičteny další ukazatele (životní minimum) a vzniklá částka byla navýšena dle vlastního ekonomického modelu, přičemž podle výsledku propočtů žalovaná měla být schopna poskytnutý úvěr splácet. Žalobce odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterých soudy uvedly, že požadavky na poskytovatele úvěru nesmí být nereálné, a připustily, aby ke stanovení výdajů byla použita státem stanovená částka životního minima a další náklady byly racionálně odhadnuty. K těmto závěrům se přihlásil i Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve kterém připustil použitelnost metody ověření výdajů žadatele pomocí částky životního minima, a uvedl, že není nutné ověřovat všechny výdaje, nejsou-li zjevně nereálné. Uvedené odpovídá i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci [právnická osoba]. Společnost [anonymizováno] postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila úvěruschopnost žalované, neboť ověřila tvrzené výdaje na základě vlastních statistických modelů, lustrací v registrech a databázích a za použití údaje částky životního minima. Zahraniční právní věda standardně aplikuje princip spolehnutí se na údaje poskytnuté druhou smluvní stranou plynoucí ze zásady rovnosti a smluvní volnosti, podle kterého se může smluvní strana spolehnout na informace poskytnuté protistranou. Tento princip se omezeně uplatní i u vztahů se spotřebitelem, a povinnost uvádět správné údaje není bezezbytku přenesena na žalobce, který nemá zjišťovat veškeré informace za obě smluvní strany. Nezbytnost posuzovat okolnosti konkrétního případu zmiňuje i Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ve kterém (s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru, rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], [ústavní nález]) v obdobném případu krátkodobého úvěru s nízkou nominální hodnotou akceptoval posouzení úvěruschopnosti právním předchůdcem žalobce prostřednictvím vyplněné zákaznické karty, doložených výplatních pásek a provedené lustrace v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí.

9. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející v mezích, ve kterých se odvolatel přezkoumání rozhodnutí domáhal i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, a po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

11. Odvolací soud vyšel z pravomocného I. výroku rozsudku, ve kterém soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 276 Kč.

12. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo posouzení, zda žalobci vznikl nárok na uhrazení žalobou uplatněného požadavku na zaplacení dalších smluvních nároků a zákonného úroku z prodlení.

13. Vady řízení, k nimž odvolací soud u přípustného odvolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.), nejsou odvoláním namítány a ze spisu se nepodávají, odvolací soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených odvoláním – zabýval správností právního posouzení věci soudem prvního stupně.

14. Jako správná přejímá odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z listin, jak jsou shrnuta v odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku (a v úvodní části tohoto rozhodnutí).

15. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování Výzvou k úhradě dluhu – předžalobní upomínkou a potvrzením podání k poštovní přepravě, ze kterých zjistil následující skutečnosti:

16. Z Výzvy k úhradě dluhu – předžalobní upomínky vzal odvolací soud za prokázané, že přípisem datovaným 10. 2. 2022 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dlužné částky z titulu Smlouvy nejpozději do 17. 3. 2022.

17. Z potvrzení podání k poštovní přepravě vzal odvolací soud za prokázané, že Výzva k úhradě dluhu – předžalobní upomínka byla odeslána žalované dne 11. 2. 2022.

18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

20. Dle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

21. Z názvu jakož i ze samotného obsahu Smlouvy je zřejmé, že tuto smlouvu nutno podřadit pod ustanovení upravující zápůjčku (§ 2390 a násl. o. z.), kterou obecná právní teorie řadí mezi tzv. reálné kontrakty (smlouva vznikla přenecháním předmětů zápůjčky vydlužiteli), zatímco smlouvu o úvěru řadí mezi tzv. konsensuální kontrakty (vzniká souhlasným projevem vůle účastníků smlouvu uzavřít). Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že Smlouva je současně tzv. spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti od 1. 12. 2016.

22. Odvolací soud souhlasí také se závěrem, že poskytovatel úvěru před uzavřením Smlouvy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované (spotřebitele), neboť vůbec neověřil jí uvedené další příjmy domácnosti ani uváděné výdaje. Soud dospěl také ke správnému závěru, že žalovanou tvrzené měsíční výdaje 3 439 Kč jsou těžko uvěřitelné, proto si měl poskytovatel úvěru od žalované vyžádat alespoň doložení výdajů na bydlení v ubytovně. Závěr, že neplatnost smlouvy vyplývá z § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy odvolací soud považuje za správný.

23. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

24. Pro další úvahy odvolacího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru: 25. § 86 Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 26. § 87 Důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

27. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru již v době uzavření Smlouvy, přičemž s dále uvedenou výjimkou nedoznala změn ani později. S účinností od 29. 5. 2022, po novele provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou:„ Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“. Tato změna však nemá na další úvahy odvolacího soudu vliv (ostatně, aplikace změněného ustanovení na danou věc by vedla ke stejnému výsledku).

28. Při posuzování závěru soudu, že žalobci dosud nenáleží zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., vyšel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který pro poměry výkladu zákona 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve stejném rozhodném znění), uzavřel, že již z textu ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, respektive ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první uvedeného zákona. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věty první o. z., ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).

29. Na výše uvedeném základě pak Nejvyšší soud tamtéž dovodil, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Odvolací soud proto považuje závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá nárok na sjednané smluvní nároky za správný.

31. Názor soudu prvního stupně, že žalobci dosud nevzniklo právo na zákonný úrok z prodlení, je se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ve zjevném rozporu a jako takový nemůže obstát (v podobě formulované v napadeném rozhodnutí).

32. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda v předmětné věci již byly splněny předpoklady formulované v označeném rozsudku Nejvyššího soudu pro účely přiznání práva na zákonné úroky z prodlení.

33. Ustanovení § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je zvláštním ustanovením, jež při neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru založené tím, že poskytovatel poskytl spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru, opravňuje soud určit čas splnění ohledně povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru (pro možnost soudu určit čas plnění jinak obecně platí ustanovení § 1960 o. z.). Předpokladem takového postupu (rozhodnutí soudu o času splnění) je spor účastníků řízení o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle § 86 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a návrh některého z nich na takové určení.

34. V dané věci soud prvního stupně zjevně v I. výroku rozsudku nemohl určit čas splnění podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť mezi účastníky řízení nebyl veden spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle § 86 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, žádný z účastníků nepodal návrh na určení času splnění a z odůvodnění rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soud se otázkou, jaké jsou možnosti žalované vrátit spotřebitelský úvěr, ani nezabýval (žádným způsobem nezjišťoval majetkové poměry žalované). Lhůta k plnění určená v pravomocném I. výroku tedy zjevně je tzv. pariční lhůtou určenou podle § 160 o. s. ř., kterou stanovuje soud ve svých rozhodnutích i ohledně úhrady dluhů, o jejichž dřívější splatnosti (o prodlení dlužníka s jejich úhradou) žádné pochybnosti nejsou.

35. Vzhledem k tomu, že v řízení nejsou předpoklady k rozhodnutí soudu o času splnění (o tom, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle § 86 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru), odvolací soud určil čas plnění podle obecného ustanovení § 1960 o. z.

36. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně se podává, že žalovaná se zavázala vrátit plnění poskytnuté na základě Smlouvy dne 17. 5. 2019 v 19měsíčních splátkách (vyšších, než přisouzená dlužná jistina) do 17. 12. 2020. Výzvou k plnění odeslanou 11. 2. 2022 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dlužné částky z titulu Smlouvy nejpozději do 17. 3. 2022. Vzhledem k popsaným časovým souvislostem má odvolací soud za to, že bylo v možnostech žalované vrátit žalobci dlužnou jistinu poskytnutého úvěru ve výši 3 276 Kč nejpozději ve lhůtě určené žalobcem ve výzvě k zaplacení.

37. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil část odvoláním napadeného II. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 3 276 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení (I. výrok tohoto rozsudku). Výše zákonného úroků z prodlení (jak konkretizována ve výroku) odpovídá mechanismu výpočtu, který plyne z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů.

38. Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud potvrdil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný (II. výrok tohoto rozsudku).

39. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nově rozhodl v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, když zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. ke dni 5. 12. 2022 (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). V řízení před soudem prvního stupně byla úspěšnější žalovaná, které vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že však žalované podle obsahu spisu v řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (III. výrok tohoto rozsudku).

40. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla úspěšnější žalovaná, které vznikl nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že však žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (IV. výrok tohoto rozsudku).