6 C 212/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Slámovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o určení neexistence zástavního práva

I. Určuje se, že zástavní právo k nemovitým věcem – pozemku parc. č. St. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 138 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa], a pozemku parc. [číslo] zahrada, o výměře 229 m2, vše zapsáno pro katastrální území, obec a okres [okres] [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví], které bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 1991 ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ve výši 109.000 Kč s příslušenstvím, neexistuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 2. 10. 2020 domáhal určení, že zástavní právo k nemovitým věcem – pozemku parc. č. St. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 138 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa], a pozemku parc. [číslo] zahrada, o výměře 229 m2 (dále jen„ Nemovitosti“), vše zapsáno pro katastrální území, obec a okres [okres] [stát. instituce], Katastrální pracoviště Břeclav, na [list vlastnictví], které bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 1991 ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ve výši 109.000 Kč s příslušenstvím, neexistuje. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že dne 26. 7. 1991 byla uzavřena zástavní smlouva mezi žalovaným a [jméno] [příjmení], [rodné číslo] (dále jen„ Dlužník“), na jejímž základě byla zajištěna pohledávka žalovaného ve výši 109.000 Kč, a to Nemovitostmi, jejichž vlastníkem je žalobce. Předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě vymezen pouze jako rodinný dům [celé jméno žalobce], [anonymizována tři slova], [obec], č. parcely [číslo], [číslo], hodnota nemovitosti ke dni sepisu zástavní smlouvy byla odhadována na 109.347 Kč. Pohledávka žalovaného vyplývala z úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené s Dlužníkem dne 26. 7. 1991. V zástavní smlouvě byla nesprávně uvedena adresa„ [anonymizována tři slova]“, ačkoliv skutečná adresa je [ulice a číslo]. V rámci řešení úpadku Dlužníka bylo rozsudkem [název soudu] ze dne 8. 2. 2006, č. j. [anonymizováno] [číslo jednací], rozhodnuto o vyloučení Nemovitostí z konkursní podstaty, neboť Nemovitosti nebyly v zástavní smlouvě uvedeny podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel vedených evidencí nemovitostí ve smyslu tehdy platné vyhlášky č. 23/1964 Sb. jako prováděcí vyhlášky k zákonu č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, což zakládá absolutní neplatnost zástavní smlouvy. Naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby spatřoval žalobce v tom, že výkon jeho vlastnického práva k Nemovitostem je zatížen zástavním právem, které bylo do katastru vloženo na základě neplatné zástavní smlouvy. Žalobce před podáním žaloby požádal žalovaného o výmaz zástavního práv, resp. o vystavení potvrzení o zániku (neexistenci) zástavního práva. Žalovaný odmítl potvrzení vystavit s poukazem na skutečnost, že v červnu 2003 postoupil předmětnou pohledávku na [právnická osoba] [anonymizováno], nyní [právnická osoba], [IČO]. Žalobce kontaktoval [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] s žádostí o vydání potvrzení o zániku zástavního práva, ale tato společnost odmítla potvrzení vystavit, neboť v katastru nemovitostí je jako zástavní věřitel stále zapsán žalovaný. Žalovaný namítal, že podle ustálené judikatury soudů je v řízení o určení neexistence zástavního práva pasivně legitimován zástavní věřitel bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného. Žalovaný pohledávku zajištěnou zástavním právem postoupil s účinností ke dni 2. 6. 2003 společnosti [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), [IČO], a to smlouvou o postoupení pohledávek č. [tel. číslo] ze dne 23. 5. 2003. S postoupenou pohledávkou přešlo na postupníka i předmětné zástavní právo a postupník se stal zástavním věřitelem namísto žalovaného. Žalovaný měl s ohledem na tuto skutečnost za to, že ve věci není pasivně věcně legitimován. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti. Ze zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 1991 má soud za prokázané, že dne 26. 7. 1991 byla mezi žalovaným a Dlužníkem uzavřena zástavní smlouva k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 109.000 Kč s příslušenstvím vyplývající z úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 26. 7. 1991. Předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě vymezen jako rodinný dům [celé jméno žalobce], [okres]. [anonymizována tři slova], č. parcely [číslo], [číslo]. Žalobce jakožto zástavce vyslovil se zástavou souhlas podpisem zástavní smlouvy. Z emailové komunikace mezi zástupcem žalobce a žalovaným bylo zjištěno, že žalobce v rámci emailové komunikace dne 28. 7. 2020 požádal žalovaného o vystavení dokumentu pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, na což mu žalovaný dne 30. 7. 2020 odpověděl, že žádosti nelze vyhovět, neboť v červnu 2003 postoupil pohledávku zajištěnou zástavním právem společnosti [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]). Z rozsudku [název soudu] ze dne 8. 2. 2006, č. j. [anonymizováno] [číslo jednací], bylo prokázáno, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vyloučení Nemovitostí z konkursní podstaty úpadce [jméno] [příjmení]. Z odůvodnění rozsudku bylo dále zjištěno, že Krajský soudu v Brně dospěl k závěru, že zástavní smlouva, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo k Nemovitostem ve prospěch žalovaného, je absolutně neplatná, a to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, že Nemovitosti nebyly v zástavní smlouvě dostatečně určitě označeny, neboť v nich chybí údaj o katastrálním území, v němž se nacházejí. Druhý důvod neplatnosti spatřoval soud v tom, že zástavní smlouva byla uzavřena za účinnosti hospodářského zákoníku, přičemž podle § 1 tohoto zákona mohly zástavní smlouvu uzavřenou podle právní úpravy hospodářského zákoníku uzavírat pouze subjekty, které jsou podnikatelé. Z výpisu z katastru nemovitostí ohledně nemovitostí evidovaných na [list vlastnictví] prokazující stav evidovaný ke dni 29. 10. 2020 bylo prokázáno, že žalobce byl ke dni 29. 10. 2020 v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pozemku parc. č. St. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, a pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí]. K Nemovitostem bylo současně zapsáno zástavní právo ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ve výši 109.000 Kč s příslušenstvím vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 1991. Z výpisu z katastru nemovitostí ohledně nemovitostí evidovaných na [list vlastnictví] prokazující stav evidovaný ke dni 14. 2. 2024 bylo zjištěno, že také ke dni 14. 2. 2024 byl žalobce v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pozemku parc. č. St. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, a pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], přičemž k Nemovitostem bylo k tomuto dni nadále zapsáno zástavní právo ve prospěch žalovaného k zajištění pohledávky ve výši 109.000 Kč s příslušenstvím vyplývající ze zástavní smlouvy ze dne 26. 7. 1991. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. [tel. číslo] ze dne 23. 5. 2003 bylo prokázáno, že dne 23. 5. 2003 byla mezi žalovaným a [právnická osoba], uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo postoupení pohledávek žalovaného za Dlužníkem na [anonymizováno] [právnická osoba] jako postupníka. Součástí postupovaných pohledávek byla i pohledávka za Dlužníkem vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] s tím, že společně s pohledávkami bylo na postupníka převedeno rovněž veškeré příslušenství a ostatní práva spojená s pohledávkami. Dokazování dalšími listinnými důkazy založenými ve spise, konkrétně se jedná o souhlas [stát. instituce], odbor stavebního a živnostenského úřadu, ze dne 19. 6. 2013, [číslo jednací], na čl. 6, emailová komunikace mezi zástupcem žalobce a [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], na čl. 7, sdělení [právnická osoba] ze dne 30. 11. 2021, na čl. 40, sdělení [anonymizováno] v [obec] ze dne 13. 12. 2022, čl. 60, usnesení [anonymizováno] v [obec] ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. [spisová značka], čl. 66, sdělení společnosti [právnická osoba] ze dne 24. 5. 2023, na čl. 76, soud neprováděl, neboť skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn již provedenými důkazy. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi žalovaným a Dlužníkem byla dne 26. 7. 1991 uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky žalovaného ve výši 109.000 Kč s příslušenstvím vyplývající z úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalovaným a Dlužníkem dne 26. 7. 1991. Předmětem zástavního práva byly Nemovitosti ve vlastnictví žalobce, jež byly v zástavní smlouvě označeny pouze jako rodinný dům [celé jméno žalobce], [obec], [anonymizována čtyři slova], č. parcely [číslo], [číslo]. Na základě této zástavní smlouvy bylo do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného zapsáno zástavní právo k Nemovitostem. Rozsudkem [název soudu] ze dne 8. 2. 2006, č. j. [anonymizováno] [číslo jednací], byly Nemovitosti vyloučeny z konkursní podstaty úpadce [jméno] [příjmení], neboť zástavní smlouva ze dne 26. 7. 1991 je absolutně neplatná z důvodu, že předmět zástavního práva není ve Smlouvě dostatečně určitě označen, a dále z důvodu, že zástavní smlouva byla uzavřena za účinnosti hospodářského zákoníku, který umožňoval uzavření zástavní smlouvy pouze mezi osobami, které jsou podnikateli. Smlouvou o postoupení pohledávek č. [tel. číslo] ze dne 23. 5. 2003 postoupil žalovaný pohledávku za Dlužníkem z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy na [právnická osoba] Jako oprávněný ze zástavního práva k Nemovitostem je však nadále v katastru nemovitostí evidován žalovaný. Po právní stránce soud posoudil věc v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle právních předpisů účinných před nabytím účinnosti tohoto zákona, konkrétně zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991 (dále jen„ hospodářský zákoník“), a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), které byly účinné v době uzavření zástavní smlouvy. Podle § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku upravuje hospodářský zákoník vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (dále jen "organizace"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Podle § 129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 6 odst. 2 věty první vyhlášky č. 23/1964 Sb. Ústřední správy geodézie a kartografie, kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, účinné do 31. 12. 1992 (dále jen„ vyhláška č. 23/1964 Sb.“), všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí a katastrálních území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí. Podle § 6 odst. 3 vyhlášky č. 23/1964 Sb. zjistí-li orgán geodézie, že listiny a jiné podklady předložené k zápisu změny neobsahují všechny potřebné údaje pro provedení zápisu nebo neodpovídají obsahu evidence, uvědomí o tom příslušný orgán nebo organizaci, popřípadě účastníka, jenž změnu hlásil nebo jehož se věc týká, s poukazem na zjištěnou závadu nebo překážku. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda žalobce v řízení prokázal naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby. V řízení bylo prokázáno, že žalobce je vlastníkem Nemovitostí, k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo ve prospěch žalovaného, které vyplývá ze zástavní smlouvy uzavřené dne 26. 7. 1991 mezi žalovaným a Dlužníkem. Soud se přitom ztotožnil s názorem [název soudu] vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 8. 2. 2006, č. j. [anonymizováno] [číslo jednací], že zástavní smlouva ze dne 26. 7. 1991, na jejímž základě došlo k zápisu zástavního práva k Nemovitostem do katastru nemovitostí, je absolutně neplatná. Soud důvod neplatnosti spatřuje jednak v tom, že Nemovitosti nejsou v zástavní smlouvě dostatečně určitě vymezeny, neboť v nich v souladu s § 6 odst. 2 věty první vyhlášky č. 23/1964 Sb. chybí údaj o katastrálním území, v němž se Nemovitosti nacházejí, a dále soud spatřuje důvod neplatnosti zástavní smlouvy v tom, že smlouva byla uzavřena za účinnosti hospodářského zákoníku, který v souladu s § 1 umožňoval uzavření zástavní smlouvy pouze mezi osobami, které jsou podnikateli, přičemž Dlužník v době uzavření zástavní smlouvy podnikatelem nebyl. Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 26. 7. 1991 je neplatná z důvodu nedostatečně určitého označení předmětu zástavního práva podle § 37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že důvod neplatnosti není uveden v § 40a obč. zák., který obsahuje taxativní výčet důvodů relativní neplatnosti, jedná se v daném případě o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce prokázal naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby, neboť zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě absolutně neplatné zástavní smlouvy, a žalobce tedy žalobou usiluje o to, aby byl zápis v katastru uveden do souladu se stavem právním. Zapsané zástavní právo navíc žalobce omezuje v nakládání s Nemovitostmi, neboť ztěžuje jejich případný převod a snižuje jejich hodnotu. Další otázkou, kterou se soud zabýval a která zůstala mezi účastníky sporná, je otázka pasivní věcné legitimace. Žalovaný namítal, že ve věci není pasivně věcně legitimován, neboť pohledávku zajištěnou zástavním právem převedl na [právnická osoba] Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009, je v řízení o určení neexistence zástavního práva pasivně věcně legitimován zástavní věřitel bez ohledu na to, zda v katastru nemovitostí je vyznačeno zástavní právo ve prospěch někoho jiného. Soud nicméně dospěl k závěru, že toto rozhodnutí na daný případ nedopadá, neboť citované rozhodnutí i další judikatura Nejvyššího soudu ČR řešící problematiku pasivní věcné legitimace v řízení o určení neexistence zástavního práva vychází z toho, že zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě listiny způsobilé k zápisu práva do katastru a k jeho zániku došlo až následně, například zánikem zajištěné pohledávky. V posuzovaném případě však zástavní smlouva nebyla listinou způsobilou k zápisu práva do katastru, neboť Nemovitosti, jež měly být předmětem zástavního práva, nebyly ve smlouvě dostatečně určitě vymezeny, neboť ve smlouvě chyběl údaj o katastrálním území, v němž se Nemovitosti nacházejí. V daném případě tedy došlo k pochybení na straně státu, který zapsal zástavní právo k Nemovitostem na základě listiny, jež nebyla způsobilá k zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí. Příslušný orgán měl tedy navrhovatele v souladu s citovaným § 6 odst. 3 vyhlášky č. 23/1964 Sb. vyzvat k odstranění závady bránící zápisu práva do katastru. Z toho vyplývá, že zástavní právo nemělo být na základě zástavní smlouvy do katastru nemovitostí vůbec zapsáno a nemělo vůbec vzniknout. Z tohoto důvodu ani nemohlo dojít k postoupení zástavního práva společně se zajištěnou pohledávkou z žalovaného na [právnická osoba] S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že v daném případě je pro posouzení toho, kdo je ve věci pasivně věcně legitimován, rozhodující v souladu se zásadou materiální publicity skutečnost, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako oprávněný ze zástavního práva. Ke dni vyhlášení rozsudku bylo přitom předmětné zástavní právo nadále zapsáno ve prospěch žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován, zástavní právo bylo v jeho prospěch do katastru nemovitostí zapsáno na základě absolutně neplatné zástavní smlouvy, která navíc ani nebyla listinou způsobilou k zápisu práva do katastru. Zástavní právo zatěžující Nemovitosti ve vlastnictví žalobce tedy ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Soud s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, a proto jí výrokem I. tohoto rozsudku v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalobce, který byl v řízení zcela úspěšný, se před vyhlášením rozsudku výslovně vzdal práva na náhradu nákladů řízení.