6 C 218/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl předsedou senátu JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 46.300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci [právnická osoba], -) částku 11.200 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11.200 Kč od 27. 7. 2018 do zaplacení, -) částku 3.800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3.800 Kč od 15. 5. 2018 do zaplacení, -) částku 1.700 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1.700 Kč od 17. 2. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti: - co do částky 11.100 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3.800 Kč od 27. 7. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 4.921,90 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 15.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, - co do částky 7.400 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.825,38 Kč od 15. 5. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 3.245,09 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8.625,38 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, - co do částky 11.100 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 8.157,52 Kč od 17. 2. 2018 do zaplacení, úroku ve výši 4.273,72 Kč a úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 9.857,52 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 23. 7. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 46.300 Kč s příslušenstvím sestávající se ze tří samostatných nároků.

2. První nárok představuje částka ve výši 22.300 Kč, která je tvořena jistinou ve výši 15.000 Kč, poplatkem ve výši 7.300 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z dlužné jistiny jdoucích od 27. 7. 2018 do 29. 11. 2019 v celkové výši 1.841,25 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 20. 7. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 4.921,90 Kč, úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a smluvních úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou byla dne 8. 6. 2017, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. V souvislosti s úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 2.100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Poskytnutý úvěr včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 19. 7. 2018. Žalovaná na svůj závazek zaplatila celkem 3.800 Kč.

3. V rámci druhého nároku požadoval žalobce zaplacení částky 11.200 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 8.625,38 Kč a dlužných poplatků ve výši 2.574,62 Kč. Dále žalobce požadoval kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny jdoucí od 15. 5. 2018 do 29. 11. 2019 v celkové výši 1.148,61 Kč, kapitalizované smluvní úroky ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 8. 5. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 3.245,09 Kč, úroky z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a smluvní úroky ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení. Tento nárok odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou byla dne 27. 3. 2017, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. V souvislosti s úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 1.400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč. Poskytnutý úvěr včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 7. 5. 2018. Žalovaná na svůj závazek zaplatila celkem 6.200 Kč.

4. Třetí nárok je pak tvořen částkou 12.800 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 9.857,52 Kč a dlužných poplatků ve výši 2.942,48 Kč. Co se týče příslušenství pohledávky, pak žalobce požadoval kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny jdoucí od 17. 2. 2018 do 29. 11. 2019 v celkové výši 1.515,18 Kč, kapitalizované smluvní úroky ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 10. 2. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 4.273,72 Kč, úroky z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a smluvní úroky ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení. Tento nárok odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou byla dne 30. 12. 2016, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. V souvislosti s úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 2.100 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Poskytnutý úvěr včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 9. 2. 2018. Žalovaná na svůj závazek zaplatila celkem 13.300 Kč.

5. Žalobce se stal věřitelem shora uvedených pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem.

6. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila.

7. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.

8. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], coby úvěrujícím, a žalovanou coby úvěrovanou, dne 8. 6. 2017. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 2.100 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3.000 a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 450 Kč. První splátku byla žalovaná povinna zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla oběma účastníky řádně podepsána.

10. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], coby úvěrujícím, a žalovanou coby úvěrovanou, dne 27. 3. 2017. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 1.400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.000 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 300 Kč. První splátku byla žalovaná povinna zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla oběma účastníky řádně podepsána.

11. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], coby úvěrujícím, a žalovanou coby úvěrovanou, dne 30. 12. 2016. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalované bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzala. Smlouvou se žalovaná zavázala poskytnutý úvěr spolu s úroky ve výši 2.100 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 450 Kč. První splátku byla žalovaná povinna zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla oběma účastníky řádně podepsána.

12. Ze zákaznické karty ze dne 29. 12. 2016 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil, že bydlí v nájmu a k uvedenému dni byla zaměstnána na dobu neurčitou s tím, že čistý příjem z hlavního pracovního poměru měla 14.800 Kč. Z těchto příjmů žalovaná platila výdaje na bydlení ve výši 4.000 Kč a osobní výdaje ve výši 6.000 Kč. Na základě uvedených skutečností, které byly, dle údajů v zákaznické kartě, ověřeny z výplatní pásky, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaná měla použitelný příjem 4.800 Kč.

13. Ze zákaznické karty ze dne 26. 3. 2017 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil pouze to, že žije v nájmu a k uvedenému dni byla zaměstnána na dobu neurčitou s tím, že čistý příjem z hlavního pracovního poměru měla 14.800 Kč. Z uvedených příjmů žalovaná platila výdaje na bydlení ve výši 4.000 Kč, osobní výdaje ve výši 4.000 Kč a splátky úvěru u právního předchůdce žalobce ve výši 2.000 Kč. Na základě uvedených skutečností, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaná měla použitelný příjem 4.800 Kč.

14. Ze zákaznické karty ze dne 8. 6. 2017 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil pouze to, že bydlí s rodiči a k uvedenému dni byla zaměstnána na dobu neurčitou s tím, že čistý příjem z hlavního pracovního poměru měla 14.800 Kč. Z uvedených příjmů žalovaná platila výdaje na bydlení ve výši 3.000 Kč, osobní výdaje ve výši 4.000 Kč a splátky úvěru u právního předchůdce žalobce ve výši 3.000 Kč. Na základě uvedených skutečností, které byly, dle údajů v zákaznické kartě, ověřeny z pracovní smlouvy, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaná měla použitelný příjem 4.800 Kč.

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 ve spojení s příslušným dokladem o jeho odeslání, má soud za prokázané, že pohledávky původního věřitele byly postoupeny na žalobce.

16. Výzvou k plnění ze dne 30. 4. 2020 spolu s příslušným dokladem o jejím odeslání, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky.

17. Z ostatních soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci.

18. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

23. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

25. Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

27. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

29. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

30. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

31. Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaná, uzavřeli během půl roku tři smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě kterých žalobce žalované poskytl peněžní prostředky v celkové výši 40.000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto vrátit spolu s poplatky zahrnující úroky, administrativní poplatky a poplatky za hotovostní inkaso splátek specifikované shora. Žalovaná u všech smluv nehradila řádně smluvené splátky, když na smlouvu ze dne 30. 12. 2016 zaplatila částku 13.300 Kč, na smlouvu ze dne 27. 3. 2017 částku 6.200 Kč a na smlouvu ze dne 8. 6. 2017 částku 3.800 Kč. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitelky ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si pouze u první uzavřené smlouvy smlouvy vyžádal od žalované doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné informace o výdajích žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány u žádné ze smluv. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalované nelze akceptovat. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít.

32. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

33. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

34. Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

35. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

36. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neprověřil jí tvrzené výdaje a u dvou smluv ani příjmy a navíc jí byl schopen během jednoho půl roku poskytnout tři úvěry, což je o důvod navíc, aby v případě jednotlivých smluv, byly příjmy a výdaje podrobně zjišťovány a ověřovány např. výpisy z bankovních účtů.

37. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětné smlouvy o úvěru jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu, když žalobce poskytl žalované tři úvěry, i přestože ani u jedné ze smluv řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

39. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 16.700 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnutých částek a žalovanou zaplacených částky (40.000 – 23.300). Současně soud přiznal žalobci právo na zákonné úroky z prodlení z dlužných částek blíže specifikované ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

40. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 28. 4. 2022 (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 89.467 Kč, byl úspěšný co do částky 22.374,20 Kč (25 %). Žalovaná byla tedy ve věci úspěšnější a měla by mít právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.