6 C 235/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 52.968 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci [právnická osoba], částku 12.264 Kč a - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 17.264 Kč od 1. 10. 2019 do 23. 12. 2019, - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 15.264 Kč od 24. 12. 2019 do 31. 1. 2020, - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 14.764 Kč od 1. 2. 2020 do 5. 3. 2020, - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 13.764 Kč od 6. 3. 2020 do 29. 5. 2020, - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 13.264 Kč od 30. 5. 2020 do 31. 7. 2020, - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 12.764 Kč od 1. 8. 2020 do 7. 10. 2020, - úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 12.264 Kč od 8. 10. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1.200 Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne běžného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek až do úplného zaplacení.

II. Žaloba se zamítá zčásti o zaplacení částky 26.024 Kč, smluvní pokuty ve výši 14.680,18 Kč, zákonných úroků z prodlení v kapitalizované výši 4.190,18 Kč, úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 26.024 Kč od 8. 10. 2020 do zaplacení, úroků ve výši 26.295,80 Kč a úroků ve výši 73,92 % ročně z částky 35.292,02 Kč od 8. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 10. 2019 dosáhne částky 106.416 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou ze dne 26. 10. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38.288 Kč (jistina včetně úroků ke dni zesplatnění ve výši 35.292,02 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 1.996 Kč a náhrada nákladů dle bodu 6.2 smlouvy ve výši 1.000 Kč) s úrokem z prodlení z částky 43.288,00 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 10. 2019 do 23. 12. 2019 ve výši 998,03 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 41.288 Kč ve výši 10 % ročně od 24. 12. 2019 do 31. 1.2020 ve výši 447,29 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 40.788 Kč ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2020 do 5. 3. 2020 ve výši 385,22 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 39.788 Kč ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do 29. 5. 2020 ve výši 939,44 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 39 288 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 5. 2020 do 31. 7. 2020 ve výši 687,54 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 38.788 Kč ve výši 10% ročně od 1. 8. 2020 do 7. 1. 2020 ve výši 732,66 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 38.288 Kč ve výši 10% ročně od 8. 10. 2020 do zaplacení, smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 14.680,18 Kč. Dále žalobce požadoval úrok za poskytnutí úvěru ve výši 73,92 % ročně, a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 1. 10. 2019 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 73,92 % ročně z částky 35.851,27 Kč od 1. 10. 2019 do 31. 7. 2020 ve výši 21.508,60 Kč, z částky 35.792,02 Kč od 1. 8. 2020 do 7. 10. 2020 ve výši 4.787,20 Kč a z částky 35.292,02 Kč od 8. 10. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 10. 2019 dosáhne částky 106.416 Kč. Svůj nárok odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 14. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které se žalobce zavázal žalované poskytnout úvěr ve výši 40.000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v rámci 30 měsíčních splátek ve výši 2.956 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 104,9 % ročně. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, a proto došlo k jeho zesplatnění ke dni 29. 9. 2019. V důsledku prodlení žalované se splácením vzniklo žalobci rovněž právo na zaplacení smluvních pokut za prodlení se čtyřmi splátkami po 499 Kč v celkové výši 1.996 Kč. Žalobci současně vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované s pěti splátkami v celkové výši 1.000 Kč (200 Kč za prodlení s jednou splátkou). Žalovaná uhradila žalobci celkem částku 27.736 Kč. 2) Žalovaná se u jednání soudu vyjádřila k žalobě pouze tak, že nesouhlasí s uplatněným úrokem ve výši 73,92 %. Současně požádala o úhradu svého dluhu ve splátkách. 3) K jednání soudu dne 25. 11. 2021 se dostavila řádně předvolaná žalovaná a právní zástupce žalobce, který omluvil nepřítomnost žalobce. 4) Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. 5) Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru ze dne 14. 11. 2018, [číslo] vyplývá, že žalovaná požádala žalobce o poskytnutí úvěru ve výši 40.000 Kč s tím, že zápůjční úroková sazba činí 104,9 % ročně. Úvěr měl být uhrazen v rámci 30 měsíčních splátek po 2.956 Kč; celková částka k úhradě tak měla být, při řádném splácení, ve výši 88.680 Kč. 6) Z oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 16. 11. 2018 má soud za prokázané, že žalobce schválil úvěr ve výši 40.000 Kč s tím, že tento bude splacen v rámci 30 měsíčních splátek ve výši 2.956 Kč. Úroková sazba byla schválena ve výši 104,9 % ročně. Celková částka, která měla být při řádném plnění smlouvy zaplaceny, činila 88.680 Kč. 7) Z dokladu o vyplacení úvěru – otisku dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu, má soud za prokázané, že žalobce dne 14. 11. 2018 na účet žalované odeslal částku 40.000 Kč pod [variabilní symbol] (číslo předmětné smlouvy o úvěru). 8) Z Hodnocení klienta má soud za prokázané, že žalobce při hodnocení úvěruschopnosti žalované, vycházel z pravidelného čistého příjmu žalované ze zaměstnání ve výši 16.689 Kč, současně zjistil„ ostatní příjem“ ve výši 6.344 Kč, celkem tedy 23.033 Kč. Na výdaje žalované započítal životní minimum ve výši 3.410 Kč, splátky úvěru u [právnická osoba] ve výši 12.483 Kč, náklady na bydlení 2.000 Kč a„ ostatní“ výdaje ve výši 100 Kč. K souhrnu výdajů ve výši 17.993 Kč připočetl rezervu ve výši 1.000 Kč. Volné zdroje žalované dle žalobce činí 4.040 Kč. V rámci formy bydlení byla zaškrtnuta kolonka„ vlastní“. 9) Z pracovní smlouvy ze dne 3. 4. 2004 a dodatku k pracovní smlouvě ze dne 31. 3. 2005 bylo zjištěno, že žalovaná pracuje jako obsluha balicí linky, pomocné práce související s potravinářskou výrobou. Pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou. 10) Z oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 12. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná pobírá invalidní důchod prvního stupně ve výši 6.344 Kč. 11) Z výplatních pásek za srpen 2018 a září 2018, že žalovaná dosáhla příjmu v daných měsících 17.504 Kč a 14.579 Kč. 12) Z přehledu transakcí na bankovním účtu žalované vedené u [jméno] [příjmení], zahrnující období od 3. 9. 2018 do 14. 11. 2018, soud zjistil, že účet žalované vykazoval za uvedené období počáteční zůstatek 51.156,57 Kč a konečný zůstatek 11.893,70 Kč. Přehled transakcí potvrzuje pouze její příjmy ze zaměstnání. 13) Z karty klienta [číslo] bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalované dne 14. 11. 2018 úvěr ve výši 40.000 Kč. Současně z listiny vyplývá, že žalovaná zaplatila celkem 27.736 Kč s tím, že poslední část splátky ve výši 500 Kč zaplatila dne 7. 10. 2020. 14) Z výpisu z registru SOLUS vyhotoveného ke dni 13. 11. 2018 vyplývá, že žalovaná nebyla v tomto registru vedena jako dlužník. 15) Z oznámení ze dne 29. 9. 2019 vyplývá, že žalobce k uvedenému dni úvěr zesplatnil. 16) Předžalobní výzvou ze dne 7. 10. 2020 ve spojené s příslušným poštovním podacím archem má soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky. 17) Z ostatních soudem provedených důkazů již nevyplynulo nic významné pro posouzení a rozhodnutí tohoto sporu. 18) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 19) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 20) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 22) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 23) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 24) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 25) Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 26) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 27) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 28) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 29) Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 30) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 31) Účastníci uzavřeli dne 14. 11. 2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalované poskytl dne 14. 11. 2019 částku 44.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 104,9 % ročně v 30 měsíčních splátkách po 2.956 Kč Celkem se žalovaná zavázala vrátit žalobci 88.680 Kč. Žalovaná nehradila řádně smluvené splátky, uhradila pouze 27.736 Kč. Žalobce proto dopisem ze dne 29. 9. 2019 úvěr zesplatnil. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalované vyžádal informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé z čeho, jak byly tyto údaje získány, nelze akceptovat. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít, neboť nelze uvěřit skutečnosti, že by náklady žalované na inkaso činily pouze 1.000 Kč měsíčně ani, že žalovaná nemá žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení apod.), resp. že tyto jsou pouze ve výši 100 Kč. 32) V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. 33) K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. 34) Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 35) Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 36) S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neprověřil jí tvrzené náklady, a to zejména náklady na bydlení. Z dokazování, konkrétně z Hodnocení klienta, a z činnosti soudu, rovněž vyplynulo, že žalobce poskytl žalované minimálně druhý souběžný úvěr, který měla splácet částkou 12.483 Kč měsíčně. Celková výše splátek měla činit z pohledu příjmů žalované významnou částku jejího příjmu, kdy celkem měla všechny úvěry u žalobce splácet částkou 15.439 Kč. Z hodnocení klienta dále vyplývá, že žalobce se spokojil s tvrzením žalované o nákladech na bydlení ve výši 1.000 Kč, aniž by si tyto jakkoli ověřil. Z výpisů účtu, resp. přehledu transakcí na bankovním účtu žalované, je patrný zůstatek na účtu žalované ve výši 11.893,70 Kč. Žalobce rovněž zcela pominul skutečnost, že žalovaná je poživatelem invalidního důchodu prvního stupně, když pečlivě nezkoumal, jaké konkrétní náklady má žalovaná ve spojení se svým zdravotním stavem. 37) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 38) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 39) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 12.264 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky 40.000 Kč a žalovanou zaplacené částky 27.736 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky jdoucí od 1. 10. 2019 (tak jak požadoval žalobce v žalobě) blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku s tím, že byly zohledněny jednotlivé platby žalované. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 40) Výrok IV. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 24. 11. 2021 (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 77.644 Kč, byl úspěšný co do částky 15.140,21 Kč (19 %) a jeho neúspěch činí 62 %. Žalované, která byla ve sporu úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly, proto soud ve výroku II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. 41) Pokud jde o úhradu dlužné pohledávky a příslušenství, soud, současně ve výroku rozsudku umožnil žalované, v návaznosti na její žádost, splácení přiznané částky v měsíčních splátkách po 1.200 Kč. V případě, že žalovaná neuhradí, byť jen některou ze stanovených splátek, ztratí výhodu splátek a příslušný dluh se stane splatným.