6 C 243/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 246.751,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci [příjmení] [právnická osoba], částku 231.619,50 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 231.619,50 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti o zaplacení částky 15.431,82 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 15.550,46 Kč, úroků ve výši 14,9 % ročně z částky 243.971,32 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 10% ročně z částky 12.351,82 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 6. 2021, ve znění doplnění ze dne 11. 3. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 246.751,32 Kč sestávající se z jistiny ve výši 243.971,32 Kč a smluvních poplatků ve výši 2.780 Kč. Dále požadoval úroky ve výši 14,90 % ročně z částky 243.971,32 Kč za období od 11. 5. 2019 do 14. 10. 2019 ve výši 15.550,46 Kč, zákonné úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 243.971,32 Kč od 23. 1. 2021 do 28. 1. 2021 ve výši 376,37 Kč, úroky ve výši 14,9 % ročně z dlužní jistiny od 29. 1. 2021 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny od 29. 1. 2021 do zaplacení. Svůj nárok žalobce odůvodnil tím, právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovanou dne 24. 1. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 250.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných 108 měsíčních splátkách po 4.592,20 Kč od 10. 2. 2019. Úrok byl sjednán ve výši 14,9 % ročně. Žalované byl úvěr poskytnut bezhotovostním převodem na účet, který žalovaná uvedla ve smlouvě, a to dne 24. 1. 2019. S ohledem na to, že žalovaná úvěr nesplácela řádně a včas, došlo k jeho zesplatnění ke dni 14. 10. 2019. Žalovaná zaplatila celkem částku 18.380,50 Kč. Ke zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobce uvedl, že bylo vycházeno z údajů uvedených žalovanou, konkrétně z příjmu 19.290 Kč a ze zjištění, že žalovaná měla v době podání žádosti závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4.665 Kč. Z externích zdrojů nebylo zjištěno, že by žalovaná měla jiné závazky. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení ze dne 21. 1. 2021. 2) Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná. 3) Žalovaná se k jednání nařízenému na den 14. 3. 2022 bez omluvy nedostavila. Předvolání k jednání jí bylo doručeno dne 14. 1. 2022 postupem podle ust. § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). K jednání soudu se nedostavili ani žalobce a jeho právní zástupce, kteří se ovšem z neúčasti na jednání omluvili, a soud proto na základě ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 4) Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. 5) Smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka ze dne 24. 1. 2019 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], coby věřitelem, a žalovanou, coby dlužníkem. Předmětem smlouvy byl závazek původního věřitele poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 250.000 Kč a závazek žalované tento vrátit během 108 měsíčních splátek ve výši 4.592,20 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 14,9 % ročně. Při řádném splácení měla žalovaná na úvěr zaplatit celkem částku 451.234,84 Kč. 6) Potvrzením o výši příjmu ze dne 24. 1. 2019 má soud za prokázané, že žalovaná měla čistý měsíční příjem 19.290 Kč a byla zaměstnána na dobu určitou, konkrétně do 31. 12. 2019. 7) Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že právní předchůdce žalobce vycházel z příjmu žalované 19.290 Kč a čistého přijmu v domácnosti ve výši 20.000 Kč, dále ze skutečnosti, že žalovaná bydlí ve vlastním domě nebo bytě a z externích splátek ve výši 4.665 Kč. 8) Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 16. 10. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce zesplatnil úvěr ke dni 14. 10. 2019. 9) Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, ve spojení s příslušným dokladem o jeho odeslání, má soud za prokázané, že žalované bylo oznámeno postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobce. 10) Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 23. 2. 2021, ve spojení s příslušným dokladem o jejím odeslání, vyplývá, že žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky. 11) Z činnosti soudu, konkrétně z návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu soud zjistil, že žalovaná dne 12. 1. 2019 uzavřela úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba] ve výši 290.598 Kč a dne 19. 2. 2019 se [právnická osoba] [anonymizováno] na částku 25.000 Kč. 12) Z ostatních soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci. 13) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 14) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 15) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 18) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 20) Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 21) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 22) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 23) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 24) Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 25) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 26) Právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou dne 24. 1. 2021 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 250.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 14,9 % ročně ve 108 měsíčních splátkách po 4.592,20 Kč Celkem se žalovaná zavázala vrátit žalobci 451.234,84 Kč. Žalovaná nehradila řádně smluvené splátky, uhradila pouze částku 18.380,50 Kč. Žalobce proto dopisem ze dne 16. 10. 2019 úvěr zesplatnil ke dni 14. 10. 2019. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalované vyžádal informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Pouze bylo počítáno s částkou 4.665 Kč, coby s externími splátkami. Žalobce navíc pouze tvrdil, že zjišťoval informace o případných závazcích v příslušných registrech, avšak toto nikterak nedoložil. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít, neboť nelze uvěřit skutečnosti, že by žalovaná neměla žádné výdaje, zejména za situace, kdy ke dni podání žádosti o úvěr bydlela ve vlastním bytě či domě (není z listinných důkazů zřejmé) a musela mít minimálně výdaje spojené s inkasem. V potaz nebyly brány ani obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení apod.). 27) V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. 28) K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. 29) Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 30) Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 31) S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neprověřil její závazky, výdaje a měsíční náklady, a to zejména náklady na bydlení a další běžné výdaje (strava, ošacení atd.), o čemž svědčí i skutečnosti zjištěné soudem ze své činnosti, z nichž je patrno, že žalovaná před uzavření předmětné smlouvy, měla uzavřeny minimálně další dvě úvěrové smlouvy u jiných věřitelů, což by žalobce, resp. jeho právní předchůdce mohl s největší pravděpodobností zjistit, kdyby si vyžádal výpisy z bankovního účtu žalované. 32) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 33) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 34) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 231.619,50 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky 250.000 Kč a žalovanou zaplacené částky 18.380,50 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky jdoucí od 23. 1. 2021 (tak jak požadoval žalobce v žalobě). Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 35) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 14. 3. 2022 (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 330.916,59 Kč, byl úspěšný co do částky 258.0017,77 Kč (77 %) a jeho neúspěch činí 44 % (77% 33%). S ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je nepatrný, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.