6 C 253/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 21.167,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná [celé jméno žalované] je povinna zaplatit žalobci [právnická osoba], částku 9.098 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9.098 Kč od 13. 11. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti co do částky 12.069,20 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.440,14 Kč od 13. 11. 2017 do zaplacení, úroku ve výši 4.675,17 Kč a úroku ve výši 21 % ročně z částky 13.538,14 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 15. 7. 2020, ve znění doplnění ze dne 2. 11. 2021, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 21.167,20 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 13.538,14 Kč a poplatku ve výši 7.629,06 Kč. Dále žalobce požadoval kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny jdoucí od 13. 11. 2017 do 20. 1. 2020 v celkové výši 2.418,80 Kč, kapitalizované smluvní úroky ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny od 8. 6. 2018 do 20. 1. 2020 ve výši 4.675,17 Kč, úroky z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení a smluvní úroky ve výši 21 % ročně z dlužné jistiny od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou byla dne 7. 12. 2016, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 18.000 Kč. V souvislosti se zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 3.139 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4.460 Kč a odměnu za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 5.747 Kč. Poskytnutou zápůjčku včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 18 měsíčních splátek po 1.742 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 7. 6. 2018. Žalovaná uhradila celkem částku 8.902 Kč, kdy část plateb byla započtena na částečnou úhradu příslušenství a část na jistinu. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne ze dne 20. 1. 2020. Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020.

2. Co se týče zkoumání úvěruschopnosti žalované splácet poskytnuté zápůjčky, žalobce pouze uvedl, že tato povinnost byla splněna, že byly zkoumány a zhodnoceny informace získané o žalované, která byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti vyžádaným dokladům.

3. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila.

4. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání.

5. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

6. Smlouvou o zápůjčce [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou dne 7. 12. 2016. Předmětem byl závazek uvedené společnosti poskytnout žalované zápůjčku ve výši 18.000 Kč a závazek žalované půjčenou finanční částku spolu se souhrnným poplatkem zahrnující úrok ve výši 3.139 Kč, administrativní poplatek ve výši 4.460 Kč a poplatek za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 5.747 Kč, tj. souhrnný poplatek ve výši 13.346 Kč, právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 18 měsíčních splátek po 1.772 Kč a poslední splátka měla být ve výši 1.732 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že peněžní prostředky ve výši 18.000 Kč převzala v hotovosti při uzavření smlouvy.

7. Ze zákaznické karty ze dne 7. 12. 2016 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil pouze to, že bydlí ve vlastní nemovitosti, vyživuje dvě osoby a ke dni žádosti o zápůjčku byla již ve starobním důchodu. Co se týče příjmu, je uvedeno, že měla dva zdroje blíže nespecifikovaných příjmů, a to 6.000 Kč a 9.000 Kč. Odhadované výdaje byly ve výši 6.000 Kč. K ověření poskytnutých informací právní předchůdce žalobce vycházel z výměru důchodu.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020, ve spojení s dokladem o jejím odeslání, vzal soud za prokázané, že žalované bylo oznámeno postoupení předmětných pohledávek na žalobce.

9. Z výzvy k plnění ze dne 23. 4. 2020, ve spojení s příslušným podacím lístek, má soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky.

10. Podle § 2390 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

15. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

17. Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

19. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

22. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

23. Účastníci uzavřeli dne 7. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce, resp. jeho právní předchůdce, poskytl žalované, coby spotřebiteli, zápůjčku ve výši 18.000 Kč. Žalovaná nehradila řádně smluvené splátky, když na smlouvu zaplatila částku 8.902 Kč. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalované, coby spotřebitelky ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalované, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalované vyžádal doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné informace o výdajích žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalované nelze akceptovat. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít.

24. Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

25. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

26. S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť neprověřil jí tvrzené výdaje.

27. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zápůjčce je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované zápůjčku, i přestože řádně nesplnil povinnost posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Z neplatné smlouvy o zápůjčce nemohou žalobci náležet žádné úroky ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

29. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 9.098 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky 18.000 Kč a žalovanou zaplacené částky 8.902 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonné úroky z prodlení z dlužné částky blíže specifikované ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 28. 4. 2022 (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 37.194 Kč, byl úspěšný co do částky 12.365 Kč (33 %). Žalovaná byla tedy ve věci úspěšnější a měla by mít právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.