6 C 264/2024

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Slámovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17.451 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 17.451 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.043,06 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5.063,11 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12.444,50 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 20,25 % ročně z částky 12.444,50 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 29. 4. 2024, doplněnou podáním ze dne 7. 9. 2024, soudu doručeným dne 10. 9. 2024, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 17.451 Kč spolu s příslušenstvím, představovaným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.043,06 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5.063,11 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12.444,50 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení a úrokem 20,25 % ročně z částky 12.444,50 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 23. 4. 2020 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 26.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 30.248 Kč, jež představuje úrok s úrokovou sazbou 20,25 % ročně za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 21.086 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5.340 Kč a částku pojistného, a to zároveň s poskytnutou jistinou v 18 měsíčních splátkách po 3.125 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 10. 2021. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 13. 4. 2022. Žalovaný celkově žalobci zaplatil částku 39.497 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9 2023 žalobci jako novému věřiteli a postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti.

5. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , datované dnem 23. 4. 2020, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost , právnická osoba, , jako úvěrující, a žalovaný jako zákazník. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla v hotovosti žalovanému částku 26.000 Kč jako peněžitou zápůjčku, přičemž žalovaný se zavázal vrátit tuto částku, úrok ve výši 21.086 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru 1.500 Kč a částku 5.340 Kč za doplňkovou službu komfortního (2.220 Kč) a flexibilního (3.120 Kč) splácení, a dále pojistné za doplňkové pojištění ve výši 2.322 Kč, tedy celkem částku 56.248 Kč, a to v 18 měsíčních hotovostních splátkách, první až předposlední po 3.125 Kč, poslední ve výši 3.123 Kč. Úroková sazba činí 86 % a je pevná po celou dobu trvání smlouvy.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru shora, z tabulky umoření k této smlouvě ze dne 2. 10. 2023 a ze sdělení žalobce bylo zjištěno, že částka čerpaná žalovaným činila 26.000 Kč a žalovaným uhrazené platby právnímu předchůdci žalobce činily celkem částku 39.497 Kč (dle žalobního návrhu), resp. 38.797 Kč (dle tabulky umoření).

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, z přílohy k této smlouvě – seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 29. 9. 2023, adresovaného žalovanému, a z poštovního podacího lístku ze dne 27. 10. 2023 soud zjistil, že pohledávka věřitele , právnická osoba, z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena žalobci, žalovaný byl o této skutečnosti informován, a že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky.

8. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 28. 3. 2024, adresované žalovanému, a z poštovního podacího lístku ze dne 28. 3. 2024 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

9. Dokazování dalšími žalobcem předloženými listinnými důkazy, jimiž bylo zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne 23. 4 2020, soud z důvodu nadbytečnosti neprováděl.

10. V odpovědi na výzvu soudu, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení, že právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného (příjmovou i výdajovou stránku), žalobce soudu podáním ze dne 7. 9. 2024, soudu doručeným dne 10. 9. 2024, sdělil, že žalobcův právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, jak jsou uvedeny v zákaznické kartě ze dne 23. 4. 2020. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům uvedeným v zákaznické kartě v části „Ověřené dokumenty“. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako , Anonymizováno, ve společnosti , právnická osoba, , má měsíční příjem ve výši 30.745 Kč, tento byl ověřen na základě výplatních pásek (01, 02/2020) a pracovní smlouvy (12/2019). Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě. Současně si právní předchůdce žalobce z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Tyto údaje byly poté právním předchůdcem žalobce vyhodnoceny s ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky tak, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

11. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 23. 4. 2020 soud mimo jiné zjistil, že žalovaný byl svobodný, druh bydlení žije s rodiči, počet vyživovaných osob 0, majitel auta ano, zdroj příjmů – finančních prostředků plný úvazek, zaměstnavatel , právnická osoba, , pracovní zařazení , Anonymizováno, , jeho jediný měsíční příjem měl činit částku 15.745 Kč coby čistý příjem při počtu zdrojů příjmu 1, ostatní příjmy žadatele 0, další čisté příjmy domácnosti 15.000 Kč. Jeho běžné měsíční výdaje činily, jako odhadované měsíční výdaje žadatele, celkem 3.000 Kč. Externí splátky dle žadatele činily , právnická osoba, Kč, interní splátky , Anonymizováno, činily 0. Jako ověřené dokumenty byly uvedeny 2 výplatní pásky (1, 2/2020) a pracovní smlouva ze dne 10. 12. 2019, na dobu určitou 30. 6. 2020. Jako účel a zamýšlená povaha spotřebitelského úvěru uvedeno běžné výdaje domácnosti.

12. Žádné jiné doklady ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy ani žalobcem tvrzeny.

13. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), jako spotřebitelský úvěr.

14. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Podle § 2392 odst. 1 věta první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

17. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

18. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

19. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

20. Podle § 104 z. č. 257/2016 Sb. z. s. ú. platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

21. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

23. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

26. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (, právnická osoba, ), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

28. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

29. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně zabýval úvěruschopností žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru právní předchůdce žalobce řádně ověřoval úvěruschopnost žalovaného, jak mu to ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, neboť tento dle názoru soudu potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Žalobce soudu nepředložil (kromě zákaznické karty shora) žádné konkrétní dokumenty, ze kterých právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel, resp. jím uváděné dokumenty řádně nekonkretizoval. S ohledem k příjmům žalovaného soud ze zákaznické karty zjistil, že tyto měly plynout výhradně z pracovního poměru žalovaného, doloženého údajně pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami (dle zákaznické karty), žádná z těchto listin však nebyla soudu předložena. Údaj o dalším čistém příjmu domácnosti ve výši rovných 15.000 Kč se soudu jeví jako buďto zaokrouhlený (ale toto není tvrzeno), nebo nepravděpodobný ve své absolutní hodnotě, a tedy nepřesný, a tudíž nevěrohodný, nepřezkoumatelný, a tedy s velmi sníženou vypovídací hodnotou, obzvláště pak ve spojení se skutečností, že tento příjem není blíže konkretizován nejen co do výše, ale ani co do zdroje (kdo vlastně tuto domácnost tvoří v situaci, kdy žalovaný je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí u rodičů). Rovněž nebyly označeny žádné důkazy k prokázání tohoto tvrzení, resp. dokumenty předložené k ověření této skutečnosti při uzavírání smlouvy o úvěru. Soudu se tak tento údaj jeví jako zjevně účelově tvrzený. Ohledně výdajů žalovaného byly uvedeny jako jeho běžné měsíční výdaje pouze externí splátky dle žadatele ve výši 2.000 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 3.000 Kč, vše opět bez jakéhokoli bližšího upřesnění a konkretizace co do výše a charakteru jednotlivých druhů těchto výdajů, a bez uvedení zdrojů a způsobu verifikace těchto údajů, což již samo o sobě nevzbuzuje důvěru ve validitu těchto údajů a tyto jsou tak naprosto neprůkazné a nepřezkoumatelné, z pohledu soudu opět jen účelově, resp. pro forma uváděné. Ze zákaznické karty nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce vůbec nějak ověřoval uváděné výdaje žalovaného, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření výdajové stránky žalovaného. Údaj o odhadovaných měsíčních výdajích žadatele je dle názoru soudu navíc ve zcela zjevném rozporu s dalšími údaji uvedenými v zákaznické kartě (žalovaný byl vlastníkem vozu), resp. se skutečnostmi z nich vyplývajícími (přičemž tento rozpor žalobce ani jeho právní předchůdce nijak nereflektovali), když dle názoru soudu si lze jen stěží (či spíše přesněji si ani nelze) představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje, než výdaje v uváděné výši 3.000 Kč měsíčně, resp. že by tato uváděná částka postačila na úhradu samotným žalovaným uváděných zdrojů jeho výdajů (náklady spojené s vlastnictvím a provozem automobilu), nemluvě o těch nezmiňovaných (strava, oblečení apod.). Ve prospěch této skutečnosti navíc vypovídá i samotným žalovaným v zákaznické kartě uváděný účel poptávaného úvěru jako běžné výdaje domácnosti (proč žalobce při svém příjmu 15.745 Kč, resp. 30.745 Kč, a tvrzených běžných výdajích 3.000 Kč, resp. 5.000 Kč, žádá o úvěr na běžné výdaje - tento rozpor, resp. protimluv nebyl žalobcem ani jeho právním předchůdcem nijak reflektován). Rovněž v doplnění žalobního návrhu shora uvedený argument, že právním předchůdcem žalobce bylo provedeno ověření z insolvenčního rejstříku, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení, se soudu jeví jako úkon pro forma činěný, s bagatelní výpovědní hodnotou (z neexistence insolvenčního řízení vůči osobě nevyplývá ani její solventnost, ani její nezadluženost), nota bene v situaci, kdy z údajů uvedených v zákaznické kartě vyplývá, že žalovaný již závazky z půjček, popř. úvěrů má (externí splátky ve výši 2.000 Kč). Rovněž tato skutečnost nebyla žalobcem ani jeho právním předchůdcem nijak komentovaná ani reflektovaná, a přitom se dle názoru soudu jedná o skutečnost, která přisvědčuje tomu, že by právní předchůdce žalobce měl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas splácet. Údaje o výdajích žalovaného jsou tak dle názoru soudu očividně neúplné, skutečný stav nepostihující, a soudu se jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako očividně účelové a postrádající elementární výpovědní hodnotu. Soud tak dospěl k závěru, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného se právní předchůdce žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla dle názoru soudu zmíněna, resp. prověřena jen velmi zběžně a pro forma, a tedy naprosto nedostatečně.Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o spotřebitelském úvěru a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.Soud navíc nad výše uvedené poukazuje i na skutečnost, že částka, kterou se žalovaný zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce spolu s poskytnutou jistinou ve výši 26.000 Kč jako souhrnný poplatek ve výši 27.926 Kč, resp. včetně pojistného celkem ve výši 30.248 Kč, dosahuje 107,41 %, resp. 116,34 % z půjčené částky, což dle názoru soudu nelze považovat za ujednání v souladu s dobrými mravy.

30. Soud má za prokázané, že v případě uplatňovaného nároku na základě neplatné smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl ve prospěch žalovaného prokazatelně částku 26.000 Kč. Žalovaný na poskytnutou částku zaplatil částku 39.497 Kč (dle žalobního návrhu), resp. částku 38.797 Kč (dle tabulky umoření). Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru za neplatnou a žalobci vzhledem k výši jeho právním předchůdcem poskytnutého a žalovaným uhrazeného plnění shora právo na úhradu nároků z titulu bezdůvodného obohacení nevzniklo, soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozpor ve výši částky žalovaným uhrazeného plnění shora soud neřešil z důvodu, že v případě obou výše uvedených částek se jedná o částky převyšující svou výší výši plnění poskytnutého žalovanému právním předchůdcem žalobce shora.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož žalobce byl v tomto řízení neúspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly.