6 C 278/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 11.220,33 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba zčásti co do nároku žalobce na zaplacení částky 9.138,74 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.696,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7.395,07 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8.600 Kč od 5. 5. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci [příjmení] [jméno] a Slovenská republika částku 2.081,59 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 21. 9. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 11.220,33 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1.696,48 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 7.395,07 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 8.600 Kč od 5. 5. 2022 do zaplacení. Kapitalizovaný úrok ve výši 7.395,07 Kč představuje nedoplatek poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5.455,47 Kč a smluvní úroky ve výši 1.939,60 Kč. Dále žalobce požadoval smluvní pokutu za období od 26. 9. 2020 do 31. 3. 2021 ve výši 2.620,33 Kč. Návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdce žalobce“) a žalovaným byla dne 26. 8. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. B0004900323443892, na základě které žalobce poskytl žalovanému bezhotovostním převodem finanční prostředky ve výši 8.600 Kč. Žalovaný se zavázal krom poskytnuté finanční částky zaplatit i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9.392,06 Kč a úrok ve výši 40% ročně. Splatnost úvěru nastala dne 25. 9. 2020. Žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil, když řádně a včas neplatil sjednané splátky. Žalovaný zaplatil pouze částku 6.518,41 Kč. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 5. 2022. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvy nezaplatil. Co se týče splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného, k tomu žalobce uvedl, že žalovaný právnímu předchůdci žalobce předložil výplatní pásky a na základě výše příjmů a výše úvěru dospěl k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. 2) Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. 3) S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 4) Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. 5) Z listiny označené jako„ Smlouva o úvěru číslo B0004900323443892 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi původním věřitelem a žalovaným dne 26. 8. 2020 prostřednictvím užití prostředků komunikace na dálku. Na základě této listiny se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 8.600 Kč se splatností dne 25. 9. 2020. Žalovaný se krom poskytnutého úvěru zavázal zaplatit i poplatek ve výši 9.392,06 Kč a úroky ve výši 40 % ročně. Celkem měl žalovaný zaplatit částku 18.274,80 Kč. 6) Výpisem z účtu má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce dne 26. 8. 2020 převedl na účet uvedený ve smlouvě částku 8.600 Kč. 7) Ze sdělení [právnická osoba] vzal soud za prokázané, že majitelem bankovního účet, na který byly zaslány finanční prostředky, byl žalovaný. 8) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 5. 2022 a oznámením o postoupení pohledávky byla prokázána aktivní legitimace žalobce. 9) Předžalobní upomínkou a příslušným dokladem o jejím odeslání bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. 10) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 12) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14) Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). 15) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 16) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního – při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 17) Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 18) Podle § 586 odst. 1 o. z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 19) Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 20) Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 21) Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 22) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 23) Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaný, uzavřeli dne 26. 8. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 8.600 Kč Smlouvou se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím ve výši 9.392,06 Kč, tedy v celkové částce 18.274,80 Kč vrátit do 30 dnů, tj. do 25. 9. 2020. Žalovaný zaplatil celkem částku 6.518,41 Kč. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení samotného žalobce, který na výzvu soudu sdělil, že vycházel z údajů uvedených žalovaných a z výplatních pásek, dospěl soud k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil, neboť si nechal předložit pouze doklady o příjmech, ale nikoli o výdajích. 24) K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne [datum] ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. 25) Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. 26) S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž má za to, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť ze skutkových tvrzení a předložených důkazů vyplývá, že tato nebyla dostatečně prověřována, když bylo vycházeno pouze z příjmů žalovaného a nikterak nebyly zjišťovány, a tudíž ani zohledňovány, výdaje žalovaného. 27) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 28) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 29) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 2.081,59 Kč, představující neuhrazené poskytnuté finančních prostředky, přičemž soud vycházel ze skutečnosti, že žalovanému byla poskytnuta částka 8.600 Kč a zaplatil částku 6.518,41 Kč. 30) Soud žalobci nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení, a to v návaznosti na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že žalovaný se může, v případě nezaplacení jistiny, dostat do prodlení v nové době splatnosti, kterou určil soud ve výroku II. tohoto rozsudku, v tomto případě tedy po uplynutí tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 31) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, kdy žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 11.220,33 Kč a byl úspěšný co do částky 2.081,59 Kč (18,5 %). Žalovaný byl tedy v řízení úspěšnější a měl by právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že žalovanému v souvislosti s řízením žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.