6 C 279/2021

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 48.701,38 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci [právnická osoba], částku 43.873,35 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 23,76 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 43.873,35 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti co do částky 4.828,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.980,39 Kč, úroku ve výši 20,9 % ročně z částky 43.873,35 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4.828,03 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.070,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta.

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 3. 6. 2021, ve znění doplnění ze dne 10. 8. 2021 a 19. 4. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 48.701,38 Kč s příslušenstvím sestávající se z jistiny ve výši 43.873,35 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 4.828,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.980,39 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 23,76 Kč, úroku ve výši 20,9 % ročně z jistiny od 5. 6. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 48.701,38 Kč od 5. 6. 2020 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 19. 3. 2019, po řádném zkoumání úvěruschopnosti, uzavřena smlouva o půjčce [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50.000 Kč. Žalovaný byl povinen půjčku splácet v rámci 54 pravidelných měsíčních splátek ve výši 1.437 Kč, a to formou inkasa z účtu žalovaného, který byl povinen mít na účtu dostatek disponibilních prostředků. Úrok byl sjednán ve výši 20,9 % ročně. S ohledem na to, že žalovaný řádně nesplácel, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 4. 6. 2020 a naúčtování smluvní pokuty. Žalobce se stal věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s původním věřitelem dne 17. 3. 2021. Žalovaný ani přes výzvy dlužnou částku neuhradil.

2. Žalovaný se k návrhu nikterak nevyjádřil.

3. Žalovaný se k jednání nařízenému na den 14. 4. 2022 ani na den 25. 4. 2022 nedostavil. K jednání soudu se dostavil právní zástupce žalobce, a soud proto na základě ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 19. 3. 2019 ve spojení s její akceptací z téhož dnem vyplývá, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ Banka“) a žalovaným. Obsahem smlouvy byl závazek Banky poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 50.000 Kč a závazek žalovaného poskytnutou zápůjčku spolu s úrokem ve výši 20,9 % ročně vrátit během 54 měsíčních splátek ve výši 1.437 Kč. Datum poslední splátky měl připadnout na den 19. 9. 2023.

6. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá, že žalovaný měl v době žádosti o poskytnutí zápůjčky příjem ze zaměstnání ve výši 21.000 Kč, z kterého platil výdaje na živobytí ve výši 3.500 Kč, výdaje na domácnost ve výši 7.239 Kč a měsíční splátky úvěru ve výši 8.541 Kč. Výsledná platební kapacita žalovaného byla dle Banky ve výši 1.810 Kč.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi Bankou a žalobcem dne 17. 3. 2021 spolu s oznámením o postoupení má soud za prokázané, že žalobce se stal věřitelem pohledávky a že tato skutečnost byla žalovanému oznámena.

8. Z výzvy k plnění ze dne 13. 5. 2021 ve spojení s příslušným dokladem o jejím odeslání má soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky.

9. Podle § 2390 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní.

14. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.

16. Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

18. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

21. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům.

22. Účastníci uzavřeli ve dne 19. 3. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalobce, resp. jeho právní předchůdce, poskytl žalovanému, coby spotřebiteli, zápůjčku ve výši 50.000 Kč. Žalovaný nehradil řádně smluvené splátky. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si u žalovaného nevyžádal doklady týkající se tvrzených příjmů, ani výdajů. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalovaného nelze akceptovat. I kdyby byly všechny uvedené údaje pravdivé, tak nelze dospět k závěru, že žalovaný byl v době žádosti schopen zápůjčku splácet, když mu, dle výpočtu [příjmení], zbývala měsíčně částka 1.810 Kč.

23. Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46).

24. Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů.

25. Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zápůjčce je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému zápůjčku, i přestože řádně nesplnil povinnost posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Z neplatné smlouvy o zápůjčce nemohou žalobci náležet žádné úroky ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat.

27. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do požadované jistiny ve výši 43.873,35 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonné úroky z prodlení z dlužných částek blíže specifikované ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 25. 4. 2022 (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 78.246,27 Kč, byl úspěšný co do částky 52.190,97 Kč (66 %). Žalobce byl tedy ve sporu z větší části úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4.070,10 Kč, přičemž tato částka představuje 32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34 %). Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.949 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 48.701,38 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 500 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 500 Kč za návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 2 x 3.060 Kč za účast na jednání soudu dne 14. 4. 2022 a 25. 4. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. V souvislosti s cestou realizovanou dne 14. 4. 2022 z [obec] do Břeclavi a zpět vlakem k celkem dvěma jednáním nařízeným na stejný den náleží náhrada ve výši jedné poloviny z částky 54 Kč, tj. jízdné ve výši 27 Kč podle ust. § 13 a. t. a jedna polovina náhrady za ztrátu času k jednání soudu v trvání 2 × 30 minut z částky 200 Kč, tj. 100 Kč, podle ust. § 14 a. t. a dále cestovné za tutéž cestu k jednání dne 25. 4. 2022 vlakem ve výši zpátečního jízdného 54 Kč a náhrady za ztrátu času v trvání 2 x 30 minut ve výši 200 Kč. Součástí nákladů řízení je i daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5.327 Kč ve výši 1.118,70 Kč. Soud nepřiznal právním zástupcem požadované cestovné osobním vozidlem, neboť ani přes výzvu soudu nedoložil technický průkaz vozidla.