6 C 281/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 11.520 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 4.860 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.860 Kč od 8. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti co do částky 6.660 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4.011,74 Kč od 8. 6. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 3.197,48 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8.871,74 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 23. 7. 2020, ve znění doplnění ze dne 20. 4. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 11.520 Kč s příslušenstvím. Částka se sestává z dlužné jistiny ve výši 8.871,74 Kč, dlužných poplatků ve výši 2.648,26 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny jdoucích od 8. 6. 2018 do 29. 11. 2019 v celkové výši 1.131,15 Kč, kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 1. 6. 2018 do 29. 11. 2019 ve výši 3.197,48 Kč, úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení a smluvních úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 20. 4. 2017, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9.000 Kč. V souvislosti s úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit i úroky ve výši 1.260 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1.800 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.600 Kč. Poskytnutý úvěr včetně poplatků se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti během 58 týdenních splátek po 270 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 31. 5. 2018. Žalovaný na svůj závazek zaplatil celkem 4.140 Kč. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Žalovanému bylo oznámení o postoupení pohledávek oznámeno dopisem ze dne 19. 2. 2019. 2) Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. 3) S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. 4) Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], coby úvěrujícím (dále jen„ právní předchůdce žalobce“), a žalovaným coby úvěrovaným, dne 19. 4. 2017. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 9.000 Kč a žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že tyto peněžní prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal. Smlouvou se žalovaný zavázal poskytnutí úvěr spolu s úroky a poplatky v celkové výši 15.660 Kč právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 58 týdenních splátek po 270 Kč. První splátku byl žalovaný povinen zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla oběma účastníky řádně podepsána. 5) Ze zákaznické karty ze dne 19. 4. 2017 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalovaného zjistil pouze to, že je ženatý a bydlí v nájmu. K uvedenému dni byl od února 2017 s tím, že čistý příjem z hlavního pracovního poměru dosahoval výše 13.449 Kč. Z uvedeného příjmů žalovaný platil výdaje na bydlení ve výši 3.000 Kč a osobní výdaje ve výši 9.000 Kč. Na základě uvedených skutečností, které byly, dle údajů v zákaznické kartě, ověřeny z výplatní pásky a pracovní smlouvy, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaný byl úvěruschopný. 6) Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 ve spojení s příslušným dokladem o jeho odeslání, má soud za prokázané, že pohledávky původního věřitele byly postoupeny na žalobce. 7) Výzvou k plnění ze dne 30. 4. 2020 spolu s příslušným dokladem o jejím odeslání, bylo prokázáno, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky. 8) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12) Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 14) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 16) Podle § 1968 věta prvá téhož zákona dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. 17) Podle § 1970 téhož zákona po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 18) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 19) Účastníci, resp. právní předchůdce žalobce a žalovaný, uzavřeli dne 19. 4. 2017 smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 9.000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s poplatky zahrnující úroky, administrativní poplatky a poplatky za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.660 Kč. Žalovaný nehradil řádně smluvené splátky, když na smlouvu zaplatil částku 4.860 Kč. 20) Za použití citovaných ustanovení zákona a zejména i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce, před uzavřením smlouvy, posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že své povinnosti nedostál a smlouva o úvěru je tedy absolutně neplatná. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. Žalobce si u smlouvy od žalovaného vyžádal doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné informace o výdajích žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce na základě tvrzení žalovaného nelze akceptovat. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít. Navíc nelze přehlédnout, že i přes neověřené výdaje ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný měl po odečtení výdajů od příjmu k dispozici pouze částku 1.449 Kč (13.449 Kč – 12.000 Kč), což opravdu nesvědčí o dostatečné úvěruschopnosti. 21) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 4.860 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky a žalovaným zaplacené částky (9.000 – 4.140). Současně soud přiznal žalobci právo na zákonné úroky z prodlení z dlužné částky blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 22) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 30. 5. 2022 (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 22.998,72 Kč, byl úspěšný co do částky 6.091 Kč (26 %). Žalovaný byl tedy ve věci úspěšnější a měl by mít právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.