6 C 289/2020

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 56.604,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci [právnická osoba], částku 18.862 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 18.862 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá z části co do částky 37.742,48 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12.205,27 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 4. 11. 2020, ve znění doplnění ze dne 6. 9. 2021 a 21. 12. 2021, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 56.604,48 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 28.254,11 Kč, úroku ve výši 1.613,16 Kč, administrativního poplatku ve výši 1.200 Kč (400 Kč x 3), smluvní pokuty za prodlení se splátkami do zesplatnění ve výši 464,68 Kč, poplatku za upomínky ve výši 275 Kč, smluvní pokuty z prodlení se zaplacení zesplatněného úvěru ve výši 0,1 % denně ve výši 23.797,53 Kč a náhrady administrativních nákladů ve výši 1.000 Kč. Žalobce požadoval i zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 31.067 Kč od 1. 10. 2018 do zaplacení. Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 7. 11. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [anonymizováno] [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému téhož dne úvěr ve výši 40.000 Kč a žalovaný se zavázal tento žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 19,66 % ročně a administrativním poplatkem ve výši 400 Kč měsíčně. Minimální splátka činila 2.984 Kč měsíčně. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 30. 6. 2018 o více než 75 dní, čímž podstatně porušil smlouvu a žalobce úvěr ke dni 30. 9. 2018 zesplatnil. Dlužná částka ke dni zesplatnění činila shora specifikovanou žalovanou částku. Žalovaný na svůj závazek uhradil celkem 21.138 Kč. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce uvedl, že vycházel písemného prohlášení žalovaného o příjmech a výdajích, které žalovaná doložil, z výplatních listin a pracovní smlouvy, dále lustrací žalovaného v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v Nebankovním registru, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný má měsíční příjem 21.000 Kč a měsíční výdaje na osobní spotřebu ve výši 3.410 Kč. Při započtení existenčního minima činila rezerva žalovaného 7.590 Kč. 2) Žalovaný se k nároku vyjádřil zejména tak, že s ním nesouhlasí, neboť v daném případě se jedná o typický příklad spotřebitelského úvěru poskytovaného nebankovní institucí, která řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož je předmětná smlouva neplatná. Navrhl, aby mu soud uložil povinnost zaplatit částku ve výši rozdílu mezi skutečně poskytnutým úvěrem a tím, co žalovaný žalobci uhradil a dále úrok z prodlení v zákonné výši. Ve zbývající části navrhl zamítnutí žaloby. 3) Žalobce ani jeho právní zástupce se k jednání nařízenému na den 24. 2. 2022 po předchozí omluvě nedostavili. K jednání soudu se dostavil pouze právní zástupce žalovaného, který omluvil neúčast žalovaného, a soud proto na základě ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce. 4) Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. 5) Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] má soud za prokázané, že tato byla mezi účastníky uzavřena dne 7. 11. 2017. Předmětem smlouvy byl závazek žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40.000 Kč a závazek žalovaného úvěr vrátit spolu s administrativním poplatkem ve výši 400 Kč měsíčně. Úrok byl sjednán ve výši 19,66% ročně. Úvěr měl být splacen během 18 měsíčních splátek ve výši 2.984 Kč. 6) Z výdajového pokladního dokladu ze dne 7. 11. 2017 má soud za prokázané, že žalobce dne 7. 11. 2017 vyplatil žalovanému 40.000 Kč z titulu smlouvy o úvěru [číslo]. 7) Rozpisem úhrad má soud za prokázané, že žalovaný zaplatil žalobci celkem částku ve výši 21.138 Kč. 8) Z výplatních listiny žalovaného vyplývá, že žalovaný měl v období od května do září 2017 včetně průměrný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 20.700 Kč. 9) Z pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2010 a dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 25. 5. 2021 vyplývá, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy zaměstnaný a pracovní poměr měl sjednán na dobu neurčitou. 10) Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za měsíc září 2017 bylo zjištěno, že z účtu bylo za daný měsíc odepsáno celkem 15.359 Kč, a to zejména na nákupy na internetu a na vrub účtu, jehož majitelem je [právnická osoba] 11) Výpisem z bankovního účtu žalovaného za měsíc říjen 2017 vyplývá, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši 2.043,89 Kč a konečný zůstatek pak činil částku 183,63 Kč. Z výpisu je dále patrno, že žalovanému ve prospěch účtu přišly peníze od společností [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba], [anonymizováno] [právnická osoba], [právnická osoba] Na vrub účtu žalovaného pak byly odepsány peněžní prostředky na bankovní účty, jejichž majiteli byl např. [právnická osoba] a v jejich prospěch byla odepsána částka ve výši 5.360 Kč, [právnická osoba] - částka ve výši 6.589 Kč, [právnická osoba] – částka ve výši 15.715 Kč, [právnická osoba] – částka ve výši 5.264 Kč. 12) Z výpisu s „ Nebankovního [webová adresa]“, že ke dni 6. 11. 2017 vyplývá, že žalovaný ke dni 6. 11. 2017 neměl záznam v insolvenčním rejstříku ani v tomto registru nebyl záznam o případné exekuci na majetek žalovaného. 13) Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 29. 6. 2020, ve spojení s příslušným dokladem o jejím odeslání, soud zjistil, že žalobce před podáním vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky. 14) Z ostatních soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic podstatného pro posouzení věci. 15) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 16) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 17) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 18) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 19) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 20) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 21) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 22) Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 23) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 24) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 25) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 26) Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 27) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 28) Účastníci uzavřeli dne 7. 11. 2017 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 40.000 Kč. Žalovaný nehradil řádně smluvené splátky, uhradil pouze částku 21.138 Kč. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalovaného vyžádal informace týkající se jejích příjmů a výdajů, které nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány, žalobce se spokojil pouze s výpisem z bankovního účtu žalovaného za měsíc září 2017, ačkoli smlouva byla uzavřena až v listopadu téhož roku a z tvrzení, že jeho výdaje jsou pouze ve výši 3.410 Kč. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku jakýchkoliv podkladů k výdajům, nemohlo dojít, neboť nelze uvěřit skutečnosti, že by žalovaný měl výdaje pouze ve výši 3.410 Kč, za situace, kdy musí platit náklady na bydlení, stravu, volnočasové aktivity, na ošacení apod. 29) V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. 30) K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. 31) Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 32) Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 33) S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť dostatečným způsobem neprověřil jeho výdaje, když si nevyžádal výpis z účtu i z měsíce předcházejícího poskytnutí úvěru, z něhož by zjistil nejen příjmy, ale i závazky, zejména tedy jiné úvěry či zápůjčky, které z výpisu za měsíc říjen 2017 zcela jasné vyplývají. 34) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalovanému úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení jeho úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 35) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 36) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 18.862 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z poskytnuté částky 40.000 Kč a žalovaným zaplacené částky 21.138 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky jdoucí od 1. 10. 2018 (tak jak požadoval žalobce v žalobě) blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 37) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, přičemž zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí, tj. k 25. 2. 2022 (viz nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 2717/08). Žalobce uplatnil žalobou nárok v celkové výši 66.133,48 Kč, byl úspěšný co do částky 24.647 Kč (37 %). S ohledem na to, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je nepatrný, soud ve výroku III. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.