6 C 29/2018

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Mužíka a přísedících Sylvie Klabochové a Jaroslavy Chrudinové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizována dvě slova . jméno jméno příjmení sídlem adresa o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru

I. Soud určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným [právnická osoba] žalobkyni [celé jméno žalobkyně] dopisem ze dne 6. 12. 2017 je neplatné.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů na soudním poplatku částku 2.000 Kč a za právní zastoupení žalobkyně advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] částku 73.882,60 Kč, k jeho rukám do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Břeclavi na znalečném částku ve výši 5.800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 1) Žalobkyně podala dne 2. 2. 2018 prostřednictvím svého zástupce u soudu žalobu, kterou se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru, které vůči ní provedl žalovaný dopisem ze dne 6. 12. 2017 je neplatné, a že pracovní poměr nadále trvá. V průběhu řízení žalovaná vzala zpět žalobu v části ohledně trvání pracovního poměru a soud řízení v této části zastavil. 2) V žalobě je uvedeno, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě Pracovní smlouvy ze dne 3. 3. 2008 na pozici„ Pracovník úseku obchodu [anonymizováno] – obchodní zástupce a ambulantní prodej“. Dne 6. 12. 2017 bylo žalobkyni na pracovišti předloženo žalovanou okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. Žalobkyně okamžité zrušení odmítla převzít a z toho důvodu jí bylo následně žalovanou zasláno doporučeně poštou. Žalobkyně má za to, že okamžité zrušení pracovního poměru nesplňuje podmínky požadované ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce po okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, kdy je vyžadováno porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práce zvlášť hrubým způsobem. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by porušila povinnosti uvedené žalovaný a ani že by porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, natož pak zvlášť hrubým způsobem, aby okamžité zrušení bylo důvodné. Žalovaná vymezila okamžité zrušení tak, že dle sčítání poslední provedené inventury skladu dne 4. 12. 2017 bylo zjištěno skladové manko v celkové výši 15.394 Kč bez DPH, přičemž bylo zjištěno, že žalobkyně ze skladu postupně vynášela zásoby, vydávala zásoby zákazníkům bez obdržení platby za tyto zásoby, čímž uvedené manko vzniklo. S tímto tvrzením žalobkyně nesouhlasí. Situaci, která je označena žalovanou jako manko ve skladu, byla v důsledku toho, že žalobkyně dodala zboží zákazníkovi, přičemž toto zboží ještě nebylo formálně vyfakturováno a vyskladněno. K tomu došlo v okamžiku, kdy bylo zboží zákazníkem uhrazeno. V tomto případě došlo k úhradě ještě před Vánocemi 2017. Zjištěná situace při inventuře dne 4. 12. 2017 avšak nebyla ojedinělá, ale jednalo se o běžnou praxi, která ve společnosti, tedy u žalovaného fungovala již více jak pět let. Žalobkyně pracovala ve společnosti zhruba deset let a postupně se vypracovala na obchodní zástupkyně s největším obratem mezi obchodními zástupci, kteří u žalovaného na stejné pracovní pozici pracovali. Žalovaná obvykle neumožňovala svým zákazníkům hradit nákup zboží na fakturu. Žalobkyně se souhlasem svých přímých nadřízených umožňovala některým svým prověřeným zákazníkům z důvodu optimalizace jejich cash flow odběr zboží žalovaného bez předchozí úhrady, přičemž tyto odběratelé odebrané zboží hradili s odstupem několika týdnů. Doklady k tomuto již vydanému zboží vystavovala až v okamžiku úhrady zboží těmito zákazníky. Inventury ze strany žalovaného obvykle probíhaly obvykle jedenkrát v měsíci po dobu celých šesti let, kdy tato praxe fungovala, a inventurními zjištěními vůči žalobkyni byly bez závad. Při inventuře chybějící zboží bylo vždy označeno jako zboží u zákazníka. S ohledem na to, že žalobkyně si byla vědoma toho, že pokud by zákazník zboží neuhradil, musela by jej při této praxi hradit sama, využívala tuto praxi pouze u dlouhodobě prověřených zákazníků. Proto se taky nikdy nestalo, že by zboží nebylo uhrazeno. Celý tento postup by se dal brát z pohledu žalobkyně za neoprávněný a svévolný, pokud by však u žalovaného nefungoval zhruba šest let s vědomím nadřízených pracovníků žalobkyně a fakticky ve prospěch žalovaného, které bylo umožněno udržen zákazníky, kteří by při standardních platebních podmínkách zřejmě odešli k jiným dodavatelům. Situace zjištěná inventurou dne 4. 12. 2017 tak nebyla náhlým excesem ze strany žalobkyně, ale naopak ze strany žalovaného připravovaným postupem. Žalobkyně má za to, že toto řešení bylo v návaznosti na to, že se dostala do osobního sporu s novým nadřízeným pracovníkem žalobkyně. Z důvodů uvedenými v okamžitém zrušení žalobkyně nesouhlasí a považuje je za neoprávněné. Ke škodě na majetku žalovaného nedošlo. 3) Žalovaný se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k žalobě písemným stanoviskem ze dne 21. 3. 2018. Zde potvrdil zaměstnání žalobkyně na základě Pracovní smlouvy ze dne 3. 3. 2008 na pozici, jak uvedla v žalobě žalobkyně. Důvodem pro okamžité zrušení byla skutečnost, podle žalovaného, že žalobkyně opakovaně předávala zákazníkům žalované zboží, aniž by bylo těmito zákazníky zaplaceno v hotovosti, případně byla sepsána předávací dokumentace, či zákazník zboží převzal, tj. potvrzení dodacího listu nebo faktury. Výše uvedené jednání žalobkyně bylo v hrubém rozporu se závaznými pravidly, kterými se zaměstnanci měli při vydávání zboží řídit. Zejména byl porušován interní předpis žalované pro ambulantní prodejce s názvem„ Příkaz ekonoma všem prodejcům, kteří provádějí rozvoz a dodání inkasem v hotovosti“ ze dne 9. 3. 2017. Tento interní předpis stanoví, že„ v případě, že zákazník neplatí v hotovosti při převzetí zboží, musí potvrdit na dodacím listě nebo přímo na faktuře, že zboží převzal a tento podepsaný doklad musí prodejci uchovat“. Žalobkyně však zákazníkům zboží vydala, aniž by od nich při převzetí převzala hotovost a ani nezajistila potvrzení zákazníků na dodacím listě nebo přímo na dodacím listě nebo přímo na faktuře, že zákazník zboží převzal. Postupovala vědomě v přímém rozporu se svými povinnostmi stanovenými interním předpisem. Tím způsobila nemalé manko na skladových zásobách. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyně byla s interním předpisem nesporně a prokazatelně seznámena a v souvislosti s ním i řádně proškolena, o čemž svědčí podpis žalobkyně na Prezenční listině o školení týkající se tohoto interního předpisu ze dne 1. 6. 2017 s názvem„ EET a povinnosti vyplývající pro prodejce, tvorba prodejních dokladů“. Není tedy sporu o tom, že žalobkyně své povinnosti porušila úmyslně a vědomě, a toto její porušení mělo negativní vliv na majetek žalovaného. V žádném případě pak zejména není pravdou, že by jednání žalobkyně bylo v jakékoliv formě schváleno kterýmkoliv nadřízeným žalobkyně. Chování žalobkyně tak žalovaný považuje za přímý útok na majetek žalovaného a nenávratné porušení důvěry. 4) Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná. 5) Podle ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, poruší-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k vykonávané práce zvlášť hrubým způsobem. Musí se tedy jednat o intenzitu takového charakteru a síly, že zaměstnavatel dojde k závěru, že není možné použít výpověď a nechat pracovníka za porušení takovéto porušení pracovní kázně v pracovním poměru do skončení výpovědní doby, a že tedy je nutno ukončit pracovní poměr okamžitě. 6) Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru uplatnila žalobkyně vůči žalovanému ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce, kdy tedy plynula dvou měsíční lhůta ode dne, kdy pracovní poměr měl žalobkyni skončit, tedy od 6. 12. 2017 a žaloba byla podána dne 2. 2. 2018 a tato lhůta zákonem stanovená dodržena. 7) Rovněž byla dodržena dvouměsíční lhůta stanovená ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce, v níž je možné dát okamžité zrušení pracovního poměru, tedy do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k němu zaměstnavatel dověděl. 8) V okamžitém zrušení dle ust. § 60 zákoníku práce, musí zaměstnavatel skutkově vymezit jeho důvod tak, aby nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží. 9) Jak vyplynulo z dokazování, žalovaný předal dne 6. 12. 2017 žalobkyni Okamžité zrušení pracovního poměru, která toto odmítla převzít. I vzhledem k odmítnutí platí, že toto okamžité zrušení bylo žalobkyni doručeno do vlastních rukou i v případě, že ho nepřevzala. V bodě

II. Okamžitého zrušení pracovního poměru je uvedeno, že při inventuře dne 4. 12. 2017 bylo zjištěno skladové manko v celkové výši 15.394 Kč bez DPH, přičemž bylo dále zjištěno, že zaměstnanec ze skladu postupně vynášel zásoby, vydával zásoby zákazníkům bez obdržení platby za tyto zásoby, čímž uvedené manko vzniklo. Zaměstnanec tak porušil práva a povinnosti vztahující s k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, když vědomě a úmyslně odcizil hodnotový majetek ve vlastnictví zaměstnavatele. Z tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru tedy vyplývá, že za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem považuje žalovaný vynášení, resp. vydávání zboží, tedy zásob, které měla žalobkyně ve svém příručním skladu, zákazníkům, aniž by obdržela za toto zboží platbu, což však v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno není. Tímto způsobem dle žalovaného vzniklo manko. Manko samo o sobě nemusí být důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, neboť jeho vznik může být ovlivněn různými skutečnostmi, zde však je zcela zřejmé, že toto manko vzniklo špatným pracovním postupem žalobkyně, kdy zboží vydávala bez obdržení platby. Žalovaný teprve ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2018 k žalobě uvádí, že byl porušen příkaz ekonoma ze dne 9. 3. 2017, pokud jde o daňové doklady, že v případě, že zákazník neplatí v hotovosti při převzetí zboží, musí potvrdit na dodacím listu nebo na faktuře, že zboží převzal a tento podepsaný doklad prodejce musí uschovat. Zde se tedy dostává do rozporu tvrzení žalovaného, pokud jde o znění okamžitého zrušení pracovního poměru, kdy hovoří o vydávání zboží zákazníkům bez platby a tím vznikalo u žalovaného manko oproti tvrzení, že takto vydané zboží musí být potvrzeno na dodacím listu nebo přímo na faktuře. Ze samotného příkazu ekonoma ze dne 9. 3. 2017 nevyplývá, že by vydání zboží zákazníkovi bylo zakázáno, tedy že by„ vzniklo manko“, nýbrž tento příkaz ekonoma tuto skutečnost sám předpokládá, byť k tomu dává pokyny, jaké doklady měly být vyžadovány, podepsány a zachovávány. Pokud jde tedy o znění okamžitého zrušení pracovního poměru, že bylo vydáváno zákazníkům zboží bez platby, nedopustila se tímto svým jednáním žalobkyně porušení pracovních povinností a tento důvod není relevantní vzhledem k rozporu s textem příkazu ekonoma ze dne 9. 3. 2017, který výdej zboží umožňoval (i když za určitých podmínek). Jestliže hovoří žalovaný, že tím vzniklo manko, je to charakteristika chybějícího zboží, které skutečně vydávala žalobkyně zákazníkům vědomě a úmyslně, ovšem nikoliv s úmyslem odcizit majetek žalovaného, nýbrž realizovat prodej zboží s tím, že platby, jak uvedla ve své výpovědi, u některých VIP zákazníků, kde byl zájem je udržet, se tímto způsobem realizovaly dlouhodobě. Žalobkyně tento postup nezpochybňovala. Jen nedokázala žalobkyně žalovanému předložit (pro účely vykrytí manka) to, že nebyly zachovány. To je ovšem jiná skutečnost, než která vyplývá z okamžitého zrušení pracovního poměru, tedy jiné porušení pracovní kázně, které však v okamžitém zrušení uvedeno není a objevuje se, jak už je výše uvedeno, teprve v dodatečném vyjádření k žalobě ze dne 21. 3. 2018. 10) Soud při hodnocení postupu žalovaného ve vztahu ke konkrétnímu příkazu ekonoma musel posuzovat i okolnosti, které dlouhodobě této situaci postupu žalobkyně vůči zboží žalovaného při vydávání určitým zákazníkům bez toho aniž by proběhla platba, bylo realizováno. Žalobkyně pracovala dlouhodobě cca devět let u žalovaného, a jak uvedl její poslední vedoucí v pořadí svědek [celé jméno svědka], zásadní výhrady k práci žalobkyně neměl. I tento svědek potvrdil, že ze 70 % zákazníků se zboží platilo v hotovosti, ale že se mohlo stát, že zákazníkům bylo zanecháno, i když z různých důvodů nemohl ihned za toto zboží zaplatit. Že se tak stalo, svědek před soudem potvrdil. Podle něj se tak však nestalo konkrétně u žalobkyně. 11) Další nadřízený žalobkyně, který předcházel jako vedoucí před svědkem [celé jméno svědka], byl [celé jméno svědka], který pracoval u žalovaného od listopadu 2007 až dokonce roku 2016 jako oblastní vedoucí, a tedy žalobkyně byla jeho podřízená. I tento potvrdil, že se mohlo stát, že zákazník odebral a nedošlo ihned k úhradě částky. Svědek uvedl, že takhle se to u žalovaného praktikovalo, že on jako vedoucí proti tomu nic nenamítal. Rovněž tak uvedl, že další svědek [celé jméno svědka], který byl jeho nadřízeným, o tomto způsobu věděl s tím, že neví, že by byl dán nějaký pokyn tímto způsobem nepostupovat. 12) Svědek [celé jméno svědka], že neví, zda existovala nějaká směrnice, která by zakazovala vydat obchodní zboží při dodávce, aniž by za toto zboží bylo zaplaceno. Podle svědka se tak však dělo, ovšem ze strany obchodních zástupců byly záruky, že finanční plnění bude do konce měsíce vyrovnáno. Tento svědek rovněž uvedl, že bezprostředně nadřízení žalobkyně o tomto způsobu, že se tak praktikuje, věděli. Vždycky bylo takto poskytnuté zboží zaplaceno a k žádnému odcizení nedošlo. 13) Ze všech citovaných výpovědí svědků lze tedy dovodit, že se u žalovaného jednalo o dlouhodobou zaužívanou praxi, o které nadřízení věděli, a to i svědek [celé jméno svědka], který dle samotného žalovaného pracoval u něj až do 30. 6. 2017, tedy pracoval u něj ještě v době, kdy již byl vydán předmětný Příkaz ekonomova (9. 3. 2017) a navíc tento svědek prováděl školení pracovníků, jehož se měla zúčastnit dle prezenční listiny i žalobkyně. Toto školení mělo probíhat 1. 6. 2017 a týkalo se činnosti EET a dalších povinností prodejců souvisejících, pokud jde o prodejní doklady. 14) Mezi účastníky byl rozpor v tom, zda podpis na prezenční listině k tomuto školení 1. 6. 2017 je pravým podpisem žalobkyně. Soud v této souvislosti ustanovil znalce [celé jméno znalce] pro obor písmoznalectví, specializace ruční písmo a kriminalistika, odvětví kriminalistika, specializace zkoumání ručního písma, který v závěru svého posudku ze dne 18. 12. 2019 uvedl, že nelze rozhodnout, zda podpis žalobkyně je nebo není jejím podpisem. I když zástupce žalovaného z toho dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, pokud jde o tvrzení, že se nejedná o její podpis, považuje soud tuto skutečnost za nerozhodnou, a to vzhledem k tomu, že znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, který soud hodnotí v souvislosti s ostatními důkazy, a proto soud ani neprovedl ani navržený výslech soudního znalce. Vzhledem k tomu, co je výše uvedeno, pokud jde o obsah okamžitého zrušení pracovního poměru a obsah příkazu ekonoma ze dne 9. 3. 2017, považuje soud za nerozhodné, jestli se tohoto školení žalobkyně zúčastnila či nikoliv, pokud jde o skutečnost, kterou žalobce považuje za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, tedy vydání zboží a vzniku manka, a nikoliv postup podle tvorby příslušných dokladů, jak vyplývá tato možnost, tedy vydání zboží, ale s doložením v příslušných dokladů u prodejce. V této souvislosti dává soud tedy přednost jiným důkazům, jako je výslech svědků, samotný text Okamžitého zrušení a dále postup žalobkyně, pokud jde o úhradu vzniklého manka. 15) Žalobkyně nepopírala, že toto„ manko“ ve výši, jak tvrdí žalovaný, bylo při inventuře dne 4. 12. 2017 zjištěno, ale taky doložila, a soudu předložila doklad [anonymizováno] datovaný 8. 11. 2018 s tím, že dne 5. 12. 2017, či-li den následující po inventuře, byla zaplacena částka představující údajné„ manko“ ve výši 17.194 Kč. Tato částka byla zaslána na účet žalovaného. Z potvrzení [anonymizováno] vyplývá, že tato částka byla dne 5. 12. 2017 odepsána z účtu. Je zřejmé však, že připsána byla na účet žalovaného teprve 7. 12. 2017, tedy [anonymizováno] potvrzuje připsání této částky na účet žalovaného 7. 12. 2017 s odepsáním od [anonymizováno] 6. 12. 2017. Žalobkyně tedy po zjištění inventury učinila kroky, aby toto„ manko“ vzhledem k závěru roku bylo zlikvidováno, tedy doplaceno, když u samotného dokladu o provedené inventuře ze dne 4. 12. 2017 je uvedeno, že se jedná o zboží, tedy to chybějící, které je u zákazníka. Jen pro dokreslení soud uvádí, že předcházející inventura v září 2017 vykázala u žalobkyně nulové manko. 16) V původním prvostupňovém rozsudku se musel soud zabývat nejen tím, že skutečně bylo vykázáno chybějící zboží při inventuře dne 4. 12. 2017, ale i postupem žalobkyně, pokud jde o jeho uhrazení, a to v návaznosti na skutečnost, že kdyby se skutečně jednalo o manko, musela si být vědoma toho, že jako osoba, která má uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, by tedy musela toto chybějící zboží nahradit. Jak už je však uvedeno výše, tento postup byl zaužívaný a před tím chybějící zboží jako manko vykázáno ze strany žalovaného nebylo. U žalobkyně tedy v žádném případě nešlo o úmysl poškodit a způsobit na majetku zaměstnavatele, tedy žalovaného. V určitém slova smyslu šlo o nedbalost postupu, který byl dlouhodobě tolerován ze strany nadřízených, tedy ze strany žalovaného. Soud má za to, že k žádnému zvlášť hrubému porušení tímto postupem a za výše popsaných okolností nedošlo. Zaměstnavatel ještě před podáním okamžitého zrušení pracovního poměru mohl ověřit situaci, zda finanční prostředky nejsou zaplaceny, i když připsány na jeho účet byly podle potvrzení banky až 7. 12. 2017. Vzhledem k době, kterou banky pro mezibankovní převod mezi sebou měly a postup žalobkyně lze hodnotit sice jako nedbalost, ovšem s intenzitou, která nemůže pro okamžité zrušení pracovního poměru obstát. Události šly ze strany žalovaného velmi rychle za sebou, neboť 4. 12. 2017 byla provedena invetura, 5. 12. 2017 dává žalobkyně příkaz k úhradě dlužné částky, která je připsána nikoliv 6. 12. 2017, kdy je jí předáno Okamžité zrušení pracovního poměru, aniž se věcí žalovaný více zabýval, a celá částka je mu připsána na účet 7. 12. 2017. Soud zohlednil dlouholetou práci žalobkyně bez výhrad i postup, který při výjimečných situacích připustili výše slyšení svědci, přičemž jak uvedli, jednalo se o určitý specifický okruh zákazníků, kterým se vyšlo vstříc, že hned nebyla provedena platba proti dodání zboží.„ Manko“ tedy nevzniklo odcizením, ale jen postupem, který byl znám a dlouhodobě tolerován a připouštěl tento postup i příkaz ekonoma ze dne 9. 3. 2017. Žalobkyně sice nepostupovala plně v souladu s tímto příkazem ekonoma, ale rozhodně nepostupovala tak, jak je popsáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, tedy že by mělo jít k její tíži vydávání zboží ihned bez protiúhrady. Toto dovoleno bylo. Soud proto po zhodnocení všech těchto skutečností dospěl k závěru, že okamžité zrušení nemůže obstát, neboť v okamžitém zrušení pracovního poměru odkaz na porušení příkazu ekonoma ze dne 9. 3. 2017 není. 17) Okresní soud v Břeclavi rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, proti kterému podal žalovaný dne 30. 6. 2020 odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávnost závěru, že porušení povinností žalobkyně plynoucí z pracovně právních předpisů, pracovní smlouvy a vnitřních předpisů zaměstnavatele, nedosáhlo takové intenzity, aby odůvodňovalo možnost zrušit se žalobkyní pracovní poměr okamžitě. Podle odvolatele nelze jednání žalobkyně, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ospravedlnit tím, že zaměstnavateli nevznikla škoda; ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je totiž nezbytný vztah důvěry, a ztratí-li zaměstnavatel důvěru ve svého zaměstnance, protože ten porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci závažným způsobem, je to důvodem k okamžitému ukončení pracovního poměru. Nepřípadná je i argumentace soudu prvního stupně tím, že postup žalobkyně byl u žalovaného zaužívaný. 18) Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 49 Co 115/2020-203, prvostupňový rozsudek v prvních třech výrocích zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Ze závěrů Krajského soudu v Brně vyplývá, že prvostupňový soud by měl zodpovědět a vyjasnit tři otázky, a sice že se žalobkyně skutku (negativního jednání) buď: I.) nedopustila II.) dopustila, ale nejednalo se o porušení povinností, které je jí dáváno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru III.) dopustila a porušila své povinnosti, ale nebyla dosažena intenzita tohoto porušení, která by opravňovala použít okamžité zrušení pracovního poměru. 19) Při opětovném posouzení prvostupňový soud dospěl k závěru, že se žalobkyně výše popsaného jednání nedopustila a podle názoru soudu se nejedná o porušení povinností, které je jí dáváno jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobkyně skutečně vynášela zásoby a vydávala zásoby bez platby, čímž vzniklo manko, i když se nejednalo o její úmyslné jednání s cílem, aby manko vzniklo, neboť věděla, že nedoplatku na zboží se musí vyrovnat, tedy nebyl v tom žádný vědomý úmysl, jak uvádí v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaný. Z příkazu ekonoma ze dne 9. 3. 2017 vyplývá, že vydávání zboží tento příkaz umožňoval – tedy výdej bez platby za zboží. Až teprve dodatečně uvádí žalovaný odkaz na tento příkaz ekonoma, že musí existovat potvrzení na dodacím listě nebo faktuře, a toto žalovaný považuje za porušení pracovní kázně. Tím však mění důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru, neboť znovu uvádí soud, že příkaz ekonoma vydávat zboží bez platby umožňoval. Žalobkyně tedy porušila pouze to, že za vydané zboží neměla doklad o platbě, ale samotný postup vydání zboží, jak je jako důvod uveden v okamžitém zrušení pracovního poměru neporušila. Soud tedy uzavírá, že důvod v okamžitém zrušení pracovního poměru výslovně uvedený, tedy výdej zboží bez platby (který příkaz ekonoma umožňoval) nebyl porušením pracovní kázně, kterým by byl až nedostatek doložených dokladů, což však jako důvod v okamžitém zrušení uveden není. Proto soud opětovně rozhodl o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. 20) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. podle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 75.882,60 Kč. Tato částka zahrnuje odměnu advokáta ve výši 32.500 Kč (13 x odměna ve výši 2.500 Kč dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby ze dne 1. 2. 2018, sepisu vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 20. 1. 2020, dále za účast u jednání soudu dne 22. 10. 2018, 7. 1. 2019, 4. 3. 2019, 27. 5. 2019 a 25. 5. 2020 s tím, že za jednání dne 22. 10. 2018 a 7. 1. 2019 náleží zástupci za každé toto jednání dvě odměny dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) a.t., neboť tato řízení trvala více než dvě hodiny, odměnu za vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 26. 10. 2020, účast u jednání odvolacího soudu dne 27. 10. 2021 a účast u jednání soudu prvního stupně dne 28. 2. 2022. Dále náklady tvoří hotové výdaje advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 4 a.t., tj. za celkem 12 úkonů činí hotové výdaje částku 3.600 Kč Náklady dále zahrnují cestovné za cestu z [obec] do [obec] a zpět osobním vozidlem [značka automobilu], [registrační značka], k jednání soudu dne 22. 10. 2018, při ujetí celkem 529 km, při průměrné spotřebě 4,4 litrů nafty motorové na 100 km, při průměrné ceně 29,80 Kč za 1 litr nafty a při sazbě základní náhrady 4 Kč za 1 km jízdy dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. ve výši 2.810 Kč, dále za cestu k jednání dne 7. 1. 2014, 4. 3. 2019 a 27. 5. 2019 při ujetí celkem 1.587 km (6 x 264,5 km), při průměrné spotřebě 4,4 litrů nafty motorové na 100 km, při průměrné ceně 33,60 Kč za 1 litr nafty a při sazbě základní náhrady 4,10 Kč za 1 km jízdy dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. v celkové výši 8.853 K, dále za cestu k jednání dne 25. 5. 2020 při ujetí 529 km, při průměrné spotřebě 4,4 litrů nafty motorové na 100 km, při průměrné ceně 31,80 Kč za 1 litr nafty a při sazbě základní náhrady 4,20 Kč za 1 km jízdy dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. ve výši 2.962 Kč, za cestu vlakem dne 27. 10. 2021 z [obec] do [obec] a zpět ve výši 550 Kč a v poslední řadě za cestu dne 28. 2. 2022 z [obec] do [obec] a zpět osobním vozidlem tov. zn. [anonymizováno], [registrační značka], při ujetí celkem 529 km, při průměrné spotřebě 5,6 litrů benzinu na 10 km, při průměrné ceně 37,10 Kč za 1 litr nafty a při sazbě základní náhrady 4,7 Kč za 1 km jízdy dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., tj. cestovné v celkové výši 18.760 Kč. Advokátovi žalobkyně rovněž náleží dle ust. § 14 odst. 1 písm. a) a.t. náhrada za promeškaný čas za celkem 62 započatých půlhodin, tj. celkem náhrada času činí 6.200 Kč. Z těchto všech shora uvedených částek je dále potřeba připočítat i 21% daň z přidané hodnoty dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 12.822,60 Kč a žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000 Kč. Náhradu hotových výdajů za druhou započatou hodinu jednání dne 22. 10. 2018, které se konalo od 9:15 do 11:20 hod., soud advokátovi žalobkyně nepřiznal, neboť tato nebyla požadována. 21) Výrok III. je odůvodněn ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., dle kterého má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V tomto řízení stát zaplatil soudem ustanovenému znalci [celé jméno znalce] za zpracovaný znalecký posudek z oboru písmoznalectví znalečné v celkové částce 5.800 Kč. Jelikož v řízení byla zcela úspěšná žalobkyně, rozhodl soud tak, že státem zaplacené náklady řízení uložil k náhradě žalovanému.