6 C 331/2024

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Slámovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 25.050,40 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10.000 Kč od čtvrtého dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku do zaplacení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž se žalovaný dostane do prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 15.050,40 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.762,50 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.269,37 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 13.000 Kč od 30. 1. 2024 do třetího dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku a dále z částky 3.000 Kč od čtvrtého dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku do zaplacení a s úrokem ve výši 26,43 % ročně z částky 13.000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou, soudu doručenou dne 28. 6. 2024, doplněnou podáním ze dne 27. 11. 2024, soudu doručeným dne 9. 12. 2024, vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 25.050,40 Kč spolu s příslušenstvím, představovaným kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.762,50 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.269,37 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13.000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a úrokem 26,43 % ročně z částky 13.000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.

2. K návrhu žalobce uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 20. 6. 2022 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok za půjčené peněžní prostředky s úrokovou sazbou 26,43 % ročně za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9.817 Kč, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3.851 Kč a pojistné ve výši 1.950 Kč, a to zároveň s poskytnutou jistinou v 65 týdenních splátkách po 495 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 9. 2023. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 30. 8. 2022. Žalovaný celkově právnímu předchůdci žalobce zaplatil částku 5.000 Kč, žalobci neuhradil ničeho. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024 s účinností ke dni 29. 1. 2024 žalobci jako novému věřiteli a postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou dle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

4. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , datované dnem 20. 6. 2022, soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřeli společnost , právnická osoba, , jako úvěrující, a žalovaný jako zákazník. Smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy stran. Jmenovaná společnost poskytla v hotovosti žalovanému částku 15.000 Kč jako spotřebitelský úvěr, přičemž žalovaný se zavázal vrátit tuto částku, úrok ve výši 9.817 Kč, částku za zpracování spotřebitelského úvěru 1.500 Kč, částku 3.851 Kč za doplňkovou službu komfortního (1.638 Kč) a flexibilního (2.213 Kč) splácení, a pojistné ve výši 1.950 Kč, tedy celkem částku 32.118 Kč, a to v 65 týdenních splátkách, první až předposlední po 495 Kč, poslední ve výši 438 Kč.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru shora, z tabulky umoření k této smlouvě ze dne 2. 2. 2024 a ze sdělení žalobce bylo zjištěno, že částka čerpaná žalovaným činila 15.000 Kč a žalovaným uhrazené platby činily celkem částku 5.000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024, z přílohy č. 1 k této smlouvě – seznamu postoupených pohledávek, z oznámení o postoupení pohledávky s výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 29. 1. 2024, adresovaného žalovanému, a z poštovního podacího lístku ze dne 20. 2. 2024 soud zjistil, že pohledávka věřitele , právnická osoba, z uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byla postoupena žalobci, žalovaný byl o této skutečnosti informován, a že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky.

8. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 22. 5. 2024, adresované žalovanému, a z poštovního podacího lístku ze dne 22. 5. 2024 soud zjistil, že žalobce prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení žalované pohledávky a současně ho upozornil na další postup v případě jejího neuhrazení, včetně možnosti jejího vymáhání soudní cestou.

9. V odpovědi na výzvu soudu, aby označil důkazy k prokázání svého tvrzení, že se původní věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 6. 2022 řádně zabýval schopností žalovaného splácet poskytnutý úvěr, zejména listiny, na jejichž základě si ověřil tvrzení žalovaného uvedená v zákaznické kartě - žádosti o spotřebitelský úvěr ohledně výše jeho měsíčních příjmů a výdajů, žalobce soudu podáním ze dne 27. 11. 2024, soudu doručeným dne 9. 12. 2024, sdělil, že žalobcův právní předchůdce posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, jak jsou uvedeny v zákaznické kartě. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného, uvedeným v zákaznické kartě v části „Ověřené dokumenty“. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako řidič ve společnosti , právnická osoba, , má měsíční příjem ve výši 37.628 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 20.000 Kč. Majetková situace žalovaného byla ověřena z potvrzení o příjmu a z pracovní smlouvy, kopie těchto dokladů nemá žalobce, resp. jeho právní předchůdce k dispozici, uchazeči o půjčku mu tyto dokumenty pouze předkládají při sjednávání smlouvy. Žalovaný dále uvedl, že žije ve vlastním domě či bytě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Současně si právní předchůdce žalobce z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Tyto údaje byly poté právním předchůdcem žalobce vyhodnoceny s ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky tak, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

10. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 20. 6. 2022 soud mimo jiné zjistil, že žalovaný byl rozvedený, druh bydlení vlastník, počet vyživovaných osob 0, majitel auta – ano, zdroj příjmů – finančních prostředků plný úvazek, zaměstnavatel , právnická osoba, , , adresa, , IČO , IČO, , pracovní zařazení řidič, jeho čistý měsíční příjem měl činit částku 37.628 Kč coby čistý příjem při počtu zdrojů příjmu 0/1, ostatní příjmy žadatele 0, další čisté příjmy domácnosti 20.000 Kč, celkem 57.628 Kč. Jeho běžné měsíční výdaje činily, jako odhadované měsíční výdaje žadatele, celkem 3.000 Kč. Externí splátky dle žadatele a interní splátky PF činily 0. Jako ověřené dokumenty byly uvedeny potvrzení o příjmu a pracovní smlouva/ŽL, bez další specifikace. Jako účel a zamýšlená povaha spotřebitelského úvěru je zde uvedeno neočekávané výdaje.

11. Žádné jiné doklady ohledně ověření úvěruschopnosti žalovaného nebyly soudu předloženy ani žalobcem tvrzeny.

12. Dokazování dalšími žalobcem předloženými listinnými důkazy, jimiž bylo zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne 20. 6. 2022, soud z důvodu nadbytečnosti neprováděl.

13. Na základě učiněných zjištění soud dospěl k závěru, že předmětem řízení jsou žalobci postoupené nároky věřitele vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb., zákon o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), jako spotřebitelský úvěr.

14. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Podle § 2392 odst. 1 věta první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

17. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.

18. Podle § 1879 o. z. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému.

19. Podle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.

20. Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573 o. z.).

21. Podle § 104 z. č. 257/2016 Sb. z. s. ú. platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

22. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

24. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (, právnická osoba, ), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

26. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

27. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

28. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce, resp. jeho právní předchůdce řádně zabýval úvěruschopností žalovaného při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru právní předchůdce žalobce řádně ověřoval úvěruschopnost žalovaného, jak mu to ukládal zákon o spotřebitelském úvěru, neboť tento dle názoru soudu potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil. Žalobce soudu nepředložil (kromě zákaznické karty shora) žádné konkrétní dokumenty, ze kterých právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel, resp. jím uváděné dokumenty řádně nekonkretizoval. S ohledem k příjmům žalovaného soud ze zákaznické karty zjistil, že tyto měly plynout jednak z pracovního poměru žalovaného na plný úvazek, doložené údajně pracovní smlouvou a potvrzením o příjmu (dle zákaznické karty) ve výši 37.628 Kč, žádná z těchto listin však nebyla soudu předložena. Dále se mělo jednat o další čisté příjmy domácnosti ve výši 20.000 Kč, bez jakékoli bližší konkretizace (kdo tuto domácnost tvoří, z jakých zdrojů tyto příjmy pocházejí), tyto navíc nebyly (ani tvrzeně) nijak doloženy. Údaje o příjmu žalovaného se soudu jeví jako nepřesné, neurčité, nedoložené a tudíž nevěrohodné, nepřezkoumatelné, a tedy s velmi sníženou vypovídací hodnotou, obzvláště pak ve spojení s charakterem údajů o výdajové stránce žalovaného, jak je popsáno níže. Ohledně výdajů žalovaného byly uvedeny jako jeho jediné běžné měsíční výdaje pouze odhadované měsíční výdaje žadatele ve výši 3.000 Kč, bez jakéhokoli bližšího upřesnění a konkretizace co do výše a charakteru jednotlivých druhů těchto výdajů, a bez uvedení zdrojů a způsobu verifikace těchto údajů, což již samo o sobě nevzbuzuje důvěru ve validitu těchto údajů a tyto jsou tak naprosto neprůkazné a nepřezkoumatelné, z pohledu soudu jen účelově, resp. pro forma uváděné. Ze zákaznické karty nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce vůbec nějak ověřoval uváděné výdaje žalovaného, nejsou zde zmíněny žádné doklady předložené k ověření výdajové stránky žalovaného. Tento údaj je dle názoru soudu navíc zcela nereálný, když dle názoru soudu si lze jen stěží (či spíše si ani nelze) představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje, než výdaje v uváděné výši 3.000 Kč měsíčně. Údaje o výdajích žalovaného jsou tak dle názoru soudu očividně neúplné, skutečný stav nepostihující, a soudu se jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako očividně účelové a postrádající elementární výpovědní hodnotu. Soud tak dospěl k závěru, že v případě posouzení úvěruschopnosti žalovaného se právní předchůdce žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla dle názoru soudu zmíněna, resp. prověřena jen velmi zběžně a pro forma, a tedy naprosto nedostatečně.Lze tak uzavřít, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o spotřebitelském úvěru a úvěruschopnost žalovaného zejména po stránce výdajové řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

29. Vzhledem k tomu, že soud posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, je žalovaný podle § 87 odst. 1 věty třetí z. s. ú. povinen žalobci vydat to, oč se na jeho úkor bezdůvodně obohatil plněním poskytnutým na základě absolutně neplatného právního jednání. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce poskytl žalovanému v případě uplatňovaného nároku částku ve výši 15.000 Kč a že žalovaný na poskytnutou částku zaplatil 5.000 Kč. Žalovaný je tedy povinen nesplacenou částku jistiny ve výši 10.000 Kč žalobci jakožto postupníkovi vrátit jako bezdůvodné obohacení. Soud žalovanému uložil povinnost tuto částku žalobci uhradit společně se zákonným úrokem z prodlení, který žalobci přiznal z nesplacené částky jistiny od čtvrtého dne následujícího po právní moci výroku I. tohoto rozsudku, neboť má za to, že do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení se žalovaný dostane až v případě nesplnění povinnosti, uložené mu ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Nadto z konstantní judikatury dále vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena. Soud s ohledem na právě citované závěry Nejvyššího soudu zavázal žalovaného k úhradě dlužné částky v klasické třídenní lhůtě, neboť vzhledem k tomu, že žalovaný byl v řízení nečinný, nebylo možné zjistit jeho současné majetkové a další poměry, přičemž tato skutečnost nemůže jít k tíži žalobce, je naopak na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku.

30. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny a příslušenství soud žalobu s ohledem na shora uvedené jako nedůvodnou zamítl, neboť z neplatné smlouvy nemohou žalobci náležet žádné další smluvní nároky (smluvní úrok). Soud rovněž zamítl žalobu v části požadovaného úroku z prodlení z důvodu, že do prodlení se žalovaný dostane až v případě nesplnění povinnosti, uložené mu ve výroku I. tohoto rozsudku, jak je blíže popsáno shora.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, jelikož úspěch každého z nich v tomto řízení byl pouze částečný, resp. žalovanému žádné náklady nevznikly.