6 C 38/2024

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Slámovou ve věci žalobce: Anonymizováno IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 , sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 11.018 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 11.018 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.018 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou, doručenou soudu dne 4. 11. 2023, se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 11.018 Kč s příslušenstvím, sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.018 Kč od 26. 11. 2020 do zaplacení. Uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 3. 10. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalovaný zavázal zaplatit žalobci částku v celkové výši 29.088 Kč (skládající se z půjčené částky 16.000 Kč a souhrnného poplatku 13.088 Kč), kterou měl žalovaný splácet formou pravidelných týdenních splátek ve výši 485 Kč s tím, že první splátka byla splatná do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, celkem na splátkách uhradil žalobci částku ve výši 18.070 Kč. Žalobce kromě nesplacené částky ve výši 11.018 Kč požadoval dále zákonný úrok z prodlení z této částky, a to až od 26. 11. 2020, přestože prodlení žalovaného s úhradou úvěru nastalo v důsledku jeho nepravidelného splácení dříve, ale žalobce nechal uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru a datum splatnosti určil na 25. 11. 2020 a datum prodlení na 26. 11. 2020. K okolnostem posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobce uvedl, z jakých informací před a v rámci uzavření smlouvy čerpal, jaké informace od žalovaného k jeho osobním a majetkovým poměrům byly opatřeny a jaké databáze byly žalobcem využity k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit s tím, že se jednalo o kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolu rodného čísla dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrolu náhledem do insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolu zaměstnání, kontrolu platební historie klienta u společnosti žalobce, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů žalovaného (Čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta, na základě odborných vědomostí z “terénu“ od obchodního zástupce žalobce žijícího v dané oblasti, a kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých obchodním zástupcem v kartě klienta.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění.

4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 10. 2019 a z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 3. 10. 2019 soud zjistil, že smlouvu o úvěru shora uzavřel žalobce jako společnost a žalovaný jako spotřebitel. Předmětem smlouvy byl závazek žalobce poskytnout žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy bezúčelový úvěr ve výši 16.000 Kč a závazek žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 3.168 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4.800 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 5.120 Kč, tedy celkem částku ve výši 29.088 Kč, žalobci vrátit 60 pravidelnými týdenními splátkami ve výši 484,80 Kč, splatnými vždy 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky, počínaje úhradou první splátky dne 10. 10. 2019.

5. Z evidenční karty klienta na jméno žalovaného ze dne 3. 10. 2019 soud mimo jiné zjistil, že žalovaný byl zaměstnán na plný úvazek na dobu neurčitou jako řidič VZV u zaměstnavatele , právnická osoba, ., , adresa, , přičemž jeho pravidelný čistý měsíční příjem měla tvořit mzda ve výši 16.550 Kč, při počtu zdrojů příjmu 1, další čisté příjmy domácnosti neuvedeny, celkem tedy měsíční příjmy domácnosti činily 16.550 Kč. Jako výdaje jsou uvedeny životní výdaje na bydlení ve výši 4.670 Kč a životní minimum na ověření ve výši 3.910 Kč, celkem tedy měsíční výdaje domácnosti činily 8.580 Kč a disponibilní zůstatek tak činil 7.970 Kč. Žádné jiné životní výdaje (telefon, internet, rozhlas, spoření, pojištění apod.), bankovní nebo nebankovní závazky, splátky exekucí, výživné, jiné srážky nebo jiné pravidelné měsíční výdaje domácnosti nebyly v kartě uvedeny. Mezi ověřenými dokumenty byly uvedeny kontrola příjmu 07, 08. Dále zde bylo uvedeno, že žalovaný je ženatý, počet členů domácnosti činí 1, je majitelem nemovitosti (RD), typ bydlení – vlastník, u žalobce již měl úvěr (REF).

6. Z přehledu splátek a úhrad ke smlouvě o úvěru shora soud zjistil, že žalovaný na tuto smlouvu zaplatil žalobci celkem částku ve výši 18.070 Kč. Dále z tohoto přehledu soud zjistil, že žalovaný byl klientem žalobce od 6. 9. 2017.

7. Z předžalobní výzvy dle § 142a o. s. ř. k úhradě dlužného plnění ze dne 8. 2. 2023 bylo prokázáno, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 11.018 Kč a upozornil ho na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. Z poštovního podacího archu ze dne 8. 2. 2023 pak vzal soud za prokázané, že předžalobní výzvu žalobce dne 8. 2. 2023 žalovanému odeslal.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2392 odst. 1 o. z.).

10. Podle § 104 z. č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru, dále jen z. s. ú.) platí, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

11. Dle ustanovení § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Dle ustanovení § 86 odst. 2 věta první z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Dle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.).

17. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (, právnická osoba, ), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

18. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

19. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli pod sankcí neplatnosti smlouvy, a to dle dikce zákona ve znění platném ku dni uzavření smlouvy neplatností relativní. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 3/20, však konstatoval, že takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

20. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, jakož i judikaturu Soudního dvora EU se soud z úřední povinnosti zabýval tím, zda se žalobce řádně věnoval posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností má soud za to, že žalobce neprokázal, že by při uzavírání smlouvy o úvěru řádně tuto úvěruschopnost žalovaného ověřoval, neboť nejen že vycházel z údajů, jejichž výpovědní hodnota k předmětu zkoumání je nicotná (lustrace v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky, kontrola rodného čísla dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, – ověření totožnosti, resp. platnosti předložených dokladů žalovaného nevypovídá nic o jeho schopnosti splácet úvěr), velmi omezená (lustrum v insolvenčním rejstříku, kontrola platební historie žalovaného u společnosti žalobce), anebo částečná a neúplná (údaje o příjmech a výdajích žalovaného obsažené v evidenční kartě klienta), a z tohoto důvodu v souhrnu naprosto nedostatečná. Soud dospěl k závěru, že se žalobce dostatečně nevypořádal především s výdajovou stránkou finančních poměrů žalovaného, kdy tato byla dle údajů uvedených v evidenční kartě klienta uvažována de facto pouze na základě obecných údajů jako jsou částka životního minima žalovaného a částka nákladů na bydlení, kdy se zřejmě v obou případech jedná o částky stanovené normativně (ani tato skutečnost však žalobcem není tvrzena, přes absenci tvrzení či důkazů dokládajících jedinečný vztah uvedených částek ke konkrétní osobě žalovaného), o skutečné finanční situaci žalovaného nic nevypovídající. Navíc dle názoru soudu ani další zjištěné, resp. tvrzené informace (existence klientského vztahu žalovaného k žalobci již od 6. 9. 2017, kdy v kartě klienta jako druh úvěru, který měl žalovaný u žalobce, je zaškrtnuta varianta REF, zřejmě tedy refinancování) žalobce řádně nevyhodnotil, resp. jeho vyhodnocení je s těmito údaji v rozporu. Tyto skutečnosti nebyly žalobcem nijak komentované ani reflektované, a přitom se dle názoru soudu jedná o skutečnosti, které přisvědčují tomu, že by žalobce měl nabýt pochyb o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr řádně a včas splácet. Validita výsledků vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet úvěr se tak soudu jeví jako velmi sporná až účelově, resp. pro forma tvrzená, neboť vychází z nijak blíže neodůvodněného pozitivního vyhodnocení vesměs negativních informací (výše žalobcovy mzdy, refinancování dřívějších úvěrů či úvěru), a dále z nijak neověřeného, a tedy nepřezkoumatelného (ale pro samotný výpočet disponibilního zůstatku přitom zásadního) tvrzení žalovaného o výši jeho výdajů. V otázce výdajové se tak soudu kromě výše zmíněného (chybějící reflexe refinancování dřívější úvěrové smlouvy nebo smluv žalovaného) jeví jako zásadní absence konkretizovaných údajů o výdajích žalovaného, resp. jejich doložení a ověření. V evidenční kartě klienta uvedené a žalobcem posuzované údaje o výdajích žalovaného ve výši 3.910 Kč (životní minimum) a o měsíčních výdajích na bydlení (bez jakéhokoli upřesnění) ve výši 4.670 Kč jsou dle názoru soudu očividně povšechně generalizující, realitu konkrétního jedince nepostihující, a soudu se tak jeví ve vztahu k finanční realitě žalovaného (v její předpokládané pestrosti) jako velmi sporné až postrádající elementární výpovědní hodnotu, neboť jsou naprosto nepřezkoumatelné. Rovněž tak se tyto údaje soudu jeví (i přes svou nepřezkoumatelnost) jako očividně podhodnocené a nereálné, když dle názoru soudu si lze jen stěží představit, že by žalovaný (a obecně i jakákoli jiná osoba v jeho situaci) neměl v rámci i jen běžného ekonomického provozu žádné další, resp. vyšší výdaje (než v evidenční kartě klienta uvedené a kvantifikované). Dle názoru soudu tak žalobce potřebné skutečnosti v této otázce dostatečně pečlivě nezjišťoval, resp. ty zjištěné řádně nezohlednil.

21. Lze tak uzavřít, že žalobce nedodržel veškeré podmínky pro uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru dle citovaného zákona o ochraně spotřebitele a úvěruschopnost žalovaného, zejména po stránce výdajové, řádně neověřil. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně.

22. Protože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru neplatnou, má žalobce právo pouze na vydání toho, oč se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil plněním poskytnutým na základě neplatné smlouvy. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalovaný již žalobci celou poskytnutou částku 16.000 Kč uhradil, a není mu tedy již nic dlužen. Soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady v tomto řízení nevznikly.