6 C 39/2022

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem JUDr. Josefem Mužíkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 26.488 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.600 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,5% ročně z částky 15.600 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá zčásti co do zaplacení: -) částky 10.888 Kč, -) úroků ve výši 21,55 % ročně z částky 21.806 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení, -) úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 6.206 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1) Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 15. 10. 2021 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci celkem částku 26.488 Kč s úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 21.806 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení a úrokem v zákonné výši 8,5 % ročně z částky 21.806 Kč od 25. 8. 2021 do zaplacení. Částka se sestává z dlužné jistiny ve výši 21.806 Kč, úroků ve výši 1.213 Kč, účelně vynaložených nákladů za upomínky ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč), smluvní pokuty za prodlení se splátkami ve výši 1.996 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % z neuhrazeného zůstatku úvěru, tj. z 23.019 Kč od 25. 8. 20 do 14. 10. 2021 ve výši 1.173 Kč. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným dne 24. 9. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30.000 Kč, resp. 27.500 Kč, neboť částku 2.500 Kč si převedl žalobce na provizi. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci celkem částku 37.500 Kč během 25 měsíčních splátek ve výši 1.500 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 21,55 %. Žalovaný nesplácel řádně a včas, a proto žalobce úvěr zesplatnil dne 24. 8. 2021. Žalovaný zaplatil celkem částku 11.900 Kč. 2) Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. 3) Žalovaný se k jednání nařízenému na den 4. 8. 2022 bez omluvy nedostavil. Předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 14. 7. 2022 postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). K jednání soudu se nedostavili ani žalobce a jeho právní zástupce, kteří se ovšem z neúčasti na jednání omluvili, a soud proto na základě ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 4) Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. 5) Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] vyplývá, že tato byla uzavřena dne 24. 9. 2020 mezi žalobcem a žalovaným. Předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 30.000 Kč s tím, že provize za jeho poskytnutí byla sjednána ve výši 2.500 Kč. Úvěr měl být splacen v rámci 25 měsíčních splátek ve výši 1.500 Kč Celkem měl žalovaný vrátit částku 37.500 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 21,55 % ročně. Ve smlouvě byla sjednána i smluvní pokuta z dlužné splátky úvěru ve výši 0,1 % denně a smluvní pokuta z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 0,1 % denně. Dále byl sjednán nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 100 Kč za každou odeslanou upomínku. 6) Z čestného prohlášení o výdajích spotřebitele (žalovaného) vyplývá, že žalovaný měl měsíční příjem ve výši 20.000 Kč a výdaje související s bydlením ve výši 3.000 Kč. 7) Z potvrzení o provedení transakce bylo prokázáno, že žalobce dne 29. 9. 2020 zaslal na účet uvedený ve smlouvě částku 27.500 Kč a téhož dne zaslal na účet zprostředkovatele úvěru provizi ve výši 2.500 Kč. 8) Z listiny označené jako:„ Bonita smlouvy“ vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 11.900 Kč. 9) Z výplatní pásky vyplývá, že žalovaný měl za červenec 2020 čistou mzdu ve výši 23.093 Kč a za srpen 2020 ve výši 21.378 Kč. 10) Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020 bylo zjištěno, resp. z jeho 1. strany z celkového počtu 21 stran, že počáteční zůstatek byl ve výši – 14.075,61 Kč a konečný zůstatek byl ve výši 69.065,49 Kč s tím, že byly rezervovány prostředky ve výši 84.

268. Žalovaný měl sjednaný kontokorent ve výši 15.000 Kč. 11) Z upomínek ze dne 30. 6. 2021 a 23. 7. 2021 a předžalobní výzvy ze dne 24. 8. 2021 ve spojení s příslušeným dokladem o odeslání má soud za prokázané, že žalobce zesplatnil úvěr ke dni 24. 8. 2021 a žalovaného opakovaně vyzýval k zaplacení. 12) Z ostatních soudem provedených důkazů již nevyplynulo nic významného pro rozhodnutí věci. 13) Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 14) Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 15) Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16) Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 17) Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 18) Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 19) Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku (např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle § 15 odst. 2 písm. c/), pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut. 20) Podle § 580 odst. 1 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 21) Podle § 586 odst. 1 o.z., je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. 22) Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 23) Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 24) Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. 25) Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. 26) Účastníci uzavřeli dne 24. 9. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalobce žalovanému, coby spotřebiteli, poskytl dne 29. 9. 2020 částku 27.500 Kč. Úvěr měl být splacen v rámci 25 měsíčních splátek ve výši 1.500 Kč Celkem měl žalovaný vrátit částku 37.500 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 21,55 % ročně. Žalovaný nehradil řádně smluvené splátky, uhradil pouze částku 11.900 Kč. Žalobce proto dopisem ze dne 24. 8. 2021 úvěr zesplatnil. Soud nejprve posuzoval splnění povinnosti žalobce posoudit úvěruschopnost žalovaného, coby spotřebitele ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 o spotřebitelském úvěru. Na podkladě tvrzení žalobce o způsobu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dospěl k závěru, že žalobce povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací nesplnil. Žalobce si od žalovaného vyžádal informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů a ohledně výdajů měl k dispozici pouze neúplný výpis z účtu za období od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2020, z něhož je zřejmé pouze počáteční zůstatek v záporné výši – 14.075,61 Kč a konečný zůstatek byl ve výši 69.065,49 Kč s tím, že disponibilní zůstatek včetně kontokorentu byl ve výši - 202,51 Kč, tedy ve výši záporné. Z výpisu rovněž vyplývá, že byly navíc rezervovány prostředky ve výši 84.268 Kč. Z uvedeného je tedy zřejmé, že podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány, ačkoli již ze samotných základních údajů uvedených na první straně výpisu z bankovního účtu, je patrno, že neměl dostatek disponibilních prostředků pro splácení. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé z čeho, jak byly tyto údaje získány, nelze akceptovat. V souladu s ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má poskytovatel předmětné posouzení činit zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele. K tomuto porovnání však reálně, vzhledem k nedostatku řádných podkladů k výdajům, nemohlo dojít, neboť nelze uvěřit skutečnosti, že by náklady žalovaného na inkaso činily pouze 3.000 Kč měsíčně ani, že žalovaný nemá žádné jiné obvyklé výdaje (na volnočasové aktivity, na ošacení apod.). 27) V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soudu uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. 28) K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [obec] obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále jen„ směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. 29) Soud současně poukazuje na to, že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ SDEU“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ vnitrostátní soudy … musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem… Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (bod 46). 30) Právo Evropské unie má aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i před právem České republiky. To ostatně konstatoval i Ústavní soud České republiky např. v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v němž uvedl, že národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. 31) S ohledem na uvedenou judikaturu, soud z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce posoudil s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, přičemž dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť neprověřil jí tvrzené náklady, a to zejména náklady na bydlení a další běžné výdaje (strava, ošacení atd.). 32) Soud tedy dospěl k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované úvěr, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. 33) Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. 34) S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 15.600 Kč, představující neuhrazenou část poskytnutých finančních prostředků. Při určení výše dlužné částky soud vycházel z fakticky poskytnuté částky 27.500 Kč a žalovaným zaplacené částky 11.900 Kč. Současně soud přiznal žalobci právo na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky jdoucí od 25. 8. 2021 (tak jak požadoval žalobce v žalobě) blíže specifikovaný ve výroku I. rozsudku. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 35) Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci. Žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 26.488 Kč, byl úspěšný pouze co do částky 15.600 Kč (58%). S ohledem na to, že žalovaný byl úspěšnější pouze v nepatrné části, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.